Archeologie minerálních pramenů

autor: Hanzl, Lukáš Mgr. | zařazeno v kategorii: Příroda Karlovarska | komentáře: 0

Mgr. Lukáš Hanzl

1. První nahodilé objevy

Chtěl-li člověk v minulosti těžit z blahodárných účinků minerálních zřídel, musel vždy přiložit ruku k dílu. Na úpravě jímání pramene totiž závisí kvalita minerální vody i dostupnost jejího čerpání. Tím se z divokého pramene stává lidský artefakt v nejbytostnějším smyslu.
Poprvé byly prameny jako možný zdroj archeologických informací povšimnuty v 19. století. Kolem roku 1870 byl údajně učiněn nález torza římské sošky z karlovarského Vřídla, ale dnes je všeobecně pokládán za podvrh. Nicméně karlovarské Vřídlo mohlo být a patrně i bylo navštěvováno v mladší době bronzové a stejně jako Františkův pramen ve Františkových Lázních (r. 1406) je máme bezpečně doloženo pro období pozdního středověku historickými prameny (již r. 1325).
Ale prvním seriozním archeologickým objevem z území Čech byl až nález bronzového pokladu z doby laténské v Lahošti u Duchova. V roce 1879 došlo totiž v souvislosti s hlubinnou těžbou hnědého uhlí na dole Döllinger k masivními průvalu kuřavky a výrazně klesla hladina všech pramenů. Roku 1882 byly Obří pramen v Lahošti u Duchcova a Pravřídlo v Teplicích prokopány až do hloubky několika metrů. A při průzkumných pracích byly učiněny úžasné objevy. Bohužel, velké množství nálezů bylo rozebráno a dokumentace byla nedostatečná, nebo vůbec žádná. Duchcovský poklad z Obřího pramene, objevený v kotlíku v trhlině asi 6m hluboko v pramenné jímce, je však dodnes velmi cenným zdrojem poznání laténské bronzové industrie. Je z něj mimo jiné odvozen název pro specifický typ laténské tzv. duchcovské spony. Datování pokladu je podle Reineckovy periodizace do stupně LT B1, tedy do let 370-320 let před naším letopočtem. Tento depot v prameni má další zahraniční analogie v archeologických nálezech od pramene Seiny a z anglického Bathu, rovněž z doby laténské až římské.
Pozdější nález kamenné sekerky z období mladšího neolitu až středního eneolitu u dnes zaniklého minerálního pramene, učiněný roku 1901 při melioračních pracích v těsném sousedství Kláštera Teplá, nevzbudil téměř žádnou pozornost a posléze upadl v zapomenutí.
Dalším významným objevem v pořadí, avšak spolehlivě nejstarším dokladem návštěv člověka u minerálního pramene na světě vůbec, je notoricky známý Petrbokův objev lebky Neandrtálce ve výplni zaniklého termálního zřídla u Gánovců, nedaleko Popradu. V roce 1926 při těžbě travertinu zde našel rómský střelmistr Koloman Koki zajímavý kámen, který koupil český paleontolog Jaroslav Petrbok za 100 Kčs. Jednalo se o kámen nepravidelného tvaru o průměru asi 17 cm. Petrbok jej nejdříve považoval za mozek zvířete, ale roku 1937 si uvědomil, že se jedná o lidský mozek. Jím publikovaná zpráva o nálezu však zapadla bez povšimnutí. Petrbok nakonec nález roku 1957 věnoval Národnímu muzeu v Praze.
Poté jej studoval antropolog Emanuel Vlček a seznal, že kámen vznikl jako výlitek mozkovny dospělého neandrtálce. Jeho stáří Vlček odhadl přibližně na sto tisíc let. Jak se neandrtálec do teplého pramene dostal a proč zemřel, zůstává tajemstvím. Nejpravděpodobnější a všeobecně uznávaná hypotéza je ta, že se při koupeli nadýchal oxidu uhličitého, ztratil vědomí a utopil se.
V druhé polovině dvacátého století byly u nás zkoumány ještě prameny a jejich okolí na hradištích Kouřim, Libušín a na Pražském hradu. Archeologický průzkum na hradišti Libušín, vedený Zdeňkem Váňou, objevil poblíž pramene na severní straně areálu zbytky raně slovanské keramiky ze 6. - 7. století našeho letopočtu. Na Kouřimském hradišti bylo v okolí posvátného pramene Libušinky zkoumáno raně středověké pohřebiště z 9. století. Podobně tomu bylo i na Pražském hradu, kde v blízkosti pohřebiště na pahorku Žiži rovněž vyvěral, dnes však zaniklý, posvátný pramen. Ani jeden z těchto pramenů však nebyl minerální a s naší problematikou souvisí tedy jen okrajově. Posuneme-li se však v čase trochu dopředu, tak roku 1971 při hloubení základů Vřídelní kolonády byla nalezena žulová deska s centrálním otvorem pro potrubí. Jednalo se o pozůstatek původního jímání vřídla, jak je známe také z rytin 16. a 17 století, což byl patrně do té doby nejstarší dochovaný archeologický horizont v bezprostředním okolí Vřídla..

2. Nová etapa vývoje zkoumání minerálních pramenů na Karlovarsku

Minerálky, kterých je u nás v kraji přes 200 známých a možná ještě více, se stávají stále více populární. Místní občanská sdružení se je snaží využít pro zlepšení turistické atraktivity svých vesnic jako přírodní zajímavost.
Díky těmto aktivitám jsme však učinili mnohá zajímavá zjištění. Proto po roce 2008 zejména na Mariánskolázeňsku došlo k urychlení vývoje i v této doposud málo probádané oblasti archeologie. Panskou kyselku v Drmoulu (dříve též nazývána Štolní) se podařilo na základě keramiky datovat již do 14. století. Liščí prameny u Kynžvartu jsou archeologicky datovány zatím do druhé poloviny 17. století, doložené jsou kyselky již k roku 1609 v knize Husitenkrieg od Zachariáše Theobalda ze Slavkova. Hned vedle bylo náhodně nalezeno, pod 1,5 m mocnou vrstvou rašeliny, jímání dnes takzvané Kančí kyselky, o níž neexistují ani žádné historické záznamy a patrně pochází ze stejné doby jako Liščí pramen. Dochoval se zde dokonce původní záchyt do dřevěného soudku. Méně významné jsou nálezové soubory ze Svatovítské kyselky a Hanovské kyselky, které datujeme do 19. až 20. století. Tolik k pramenům Českého a Slavkovského lesa.
Ve starobylosti si s nimi ale nijak nezadají ani minerální prameny Tepelské vrchoviny. Křepkovickou kyselku lze dokonce datovat nejpozději do první poloviny 14. století a patří tedy prozatím k nejstarším kontinuálně využívaným pramenům v celém regionu. Kyselka v Křivcích sloužila za zdroj pitné vody spolehlivě již přelomu 15. a 16. století. Služetínská kyselka stejně jako nedaleká kyselka u Podhorního mlýna existovala spolehlivě již od první poloviny 17. století.
Movité nálezy ovšem samy o sobě nestačí k uchopení problematiky významu a historického vývoje water managementu minerálních pramenů. Zvláštní kapitolou jsou samotné úpravy jímání. Na Mariánskolázeňsku a okolních regionech je nejčastější způsob záchytu do „pařezu“ nebo-li dutého kmene, ale byly použity i soudky, jakási vertikální čtyřhranná či okrouhlá bednění, kamenina a v posledních desetiletích betonové skruže. Najít původní neporušené středověké jímání pramene není vhledem k dlouhodobé kontinuitě jejich využívání a neustálým úpravám nic snadného a to se týká i neporušeného archeologického kontextu. A tak vývoj pramenných jímek zatím nemůžeme lépe popsat.
Určité analogie k zachycení pramenů do dutého kmene nám skýtají kupříkladu neolitické studny z Eythry ze Saska, či obdobné objekty z mladší doby bronzové ze sv. Mořice. Souvislost mezi oběma jevy bude patrně v budoucnu ještě předmětem teoretického studia, pro které je dnes však zatím málo podkladů.
Je čas změnit náš celkový náhled na minerální prameny. Jedná se důležitý kulturně-historický fenomén, který by si zasloužil nejen lepší, komplexnější vědecké zpracování, ale hlavně důslednější ochranu. Desítky pramenných vývěrů zanikly v důsledku melioračních prací v 70. a 80. letech, které narušily přirozený cyklus povrchové vody, na němž jsou zdejší kyselky závislé. Jiné prameny byly vybagrovány a z hygienických důvodů osazeny betonovými skružemi. Tím však byly odtěženy i cenné archeologické doklady o jejich vývoji. Mnohé prameny bez možnosti přirozeného odtoku a samočištění se proměnily v nevábně vyhlížející žumpy.

3. Shrnutí poznatků

Pramenné jímky minerálních pramenů s nejbližším okolím sice nejsou početné a ani rozsáhlé archeologické objekty, ale jejich význam mnohdy přesahující rámec komunity z nich činí památky velkého významu.
Dnes již zcela objektivně můžeme počátky budování pramenných jímek minerálních pramenů na Karlovarsku bezpečně posunout na přelom 13. a 14. století s premisou kontinuálního vývoje u většiny těchto objektů. Z hlediska metodického bylo zjištěno, že mnohem důležitější než stratigrafie vertikální, která je často narušena následnými zásahy i vířením pramene, je stratigrafie horizontální. Při častých posunech pramenných jímek totiž docházelo k uchování pozůstatku starších jímání a jejich výplní.
Při archeologizaci artefaktů dochází v minerálních pramenech naopak k velmi odlišnému vývoji oproti jiným typům lokalit. Chemickými reakcemi totiž vzniká v pramenných jímkách slabý roztok kyseliny uhlovodíkové, v některých případech také křemičité a občas slabý roztok kyseliny sírové.
Keramika, pokud je vystavena přímému účinku vývěru, silně koroduje s výjimkou kameniny, porcelánu a jiné keramiky vysokého ohně. Velmi špatně se dochovávají v prameni olovnaté glazury a olovnaté sklo rovněž silně koroduje. Naopak barevné kovy zejména měď a mosaz jsou rozpouštěny, ale neoxidují a nekorodují obvyklým způsobem. Zde vyvstává otázka, zda v minerálním prameni, za přítomnosti barevných kovů, nedochází k slabé elektrolytické reakci. Kovy jako železo, zinek, nikl a dokonce i hliník korodují naopak velmi silně a na těchto předmětech se objevují povlaky solí podle toho, s jakou kyselinou reagují. Organické materiály se v tomto prostředí uchovávají nejlépe a často zde mohou zůstat v neporušeném stavu i stovky let. Vlivy na jiné materiály například sklo zatím nebyly pozorovány.