Násilná sterilizace krajiny domova

Česká krajina 19. století byla dotvářena množstvím drobných sakrálních památek v intravilánu obcí. Z každé vsi a obce vybíhala paprskovitě celá síť nejrůznějších silnic, polních cest, úvozů a dalších typů komunikací, spojujících jednotlivá sídla či vedoucích k polnostem místních sedláků. Na významných rozcestích a podél těchto cest tehdejší zbožní obyvatelé vztyčovali nejrůznější kříže, boží muka a kamenosochařské plastiky, stavěly kaple a kapličky či na výrazně rostlých stromech zavěšovali svaté obrázky.

Leckterý hospodář si podle svých finančních možností nechal vytvořit křížek či sochu svého patrona ke slávě Boží a na památku své rodiny, kterou následně osadil při cestě na okraji svého pole či hospodářství. Drobné objekty byly stavěny také na místě významných či tragických událostí. Opatřeny bývaly vysekanými věnovacími nápisy či nápisovými tabulkami – kolemjdoucí poutník se tak mohl dozvědět o účelu objektu, jeho zřizovateli a jeho rodině či o historické události vztahující se k danému místu. Péči a údržbu těchto objektů měl na starost a za povinnost vlastník pozemků či usedlostí, ke kterým objekt patřil. V případě obecních kaplí byl seznam jejich „patronů“ ještě delší, doplněný o povinnost platit v daných termínech poměrnou sumu na údržbu stavby. Povinnost péče o tyto objekty poté přecházela během let spolu s přenášením vlastnického práva k jednotlivým nemovitostem. Objekty byly proto stále udržovány v dobrém stavu.

Pozemky, polnosti, lesy a další místa v okolí vsí dostávala pomístní názvy, sakrální objekty byly často nazývány podle jména jejich zřizovatelů, vlastníků pozemků či usedlostí, ke kterým objekt patřil. Objekty se stávaly významnými orientačními body v době absence podrobných map, často označovaly hranici jednotlivých panství či katastrů vsí. Takováto kulturní krajina se začala utvářet a plně rozvíjet v době baroka, ovšem již ve středověku byly např. na místě tragických událostí vztyčovány provinilci tzv. smírčí kříže k vyrovnání se s postiženou rodinou. Kolem takových památek se během staletí vytvořila řada lidových pověstí, vytvářejících vztah místních obyvatel ke krajině domova.

K první devastaci těchto drobných sakrálních památek docházelo v době pokračující průmyslové revoluce na konci 19. a na počátku 20. století v souvislosti s rozvojem dopravy a rozšiřováním silnic a cest, výstavbou železničních tratí, mostů apod. Objekty však bývaly tehdy většinou pouze přenášeny a umisťovány na nejbližším možném stanovišti. Z důvodu rozšiřování zástavby měst v důsledku rostoucího počtu obyvatel byly přesouvány dokonce celé kaple. Tyto stavby byly rozebírány a znovu stavěny na příhodnějších místech. K zániku těchto objektů však tehdy docházelo ještě velmi zřídka.

Velký zvrat ve vztahu ke krajině domova nastal po nuceném vysídlení německého obyvatelstva a následném doosidlování pohraničí novými obyvateli z vnitrozemí či z druhého koutu republiky. Mnohé vsi, osady či samoty tehdy dokonce zcela zanikly. Přetrhány tak byly historické kořeny původních obyvatel, vztah k místu a krajině a došlo tak k celkovému vyprázdnění ducha kulturní krajiny. Zapomínány byly postupně původní pomístní názvy i lidové pověsti, drobné objekty rozeseté dříve v hojné míře v okolí vsí přestaly být udržovány a postupně chátraly či zcela zanikly.

Hned po válce navíc začalo odstraňování všeho německého, demolice pomníků či odsekávání jejich věnovacích nápisů, strhávání desek se jmény padlých. Krajina postupně přicházela o svou paměť. Během divokého doosidlování byly často kromě stavení starousedlíků rabovány rovněž nevyužívané kostely a kaple a jejich bohatý inventář, znesvěcovány hřbitovy a hrobky. Odklon od víry nových obyvatel s sebou nesl ztrátu úcty k duchovním hodnotám původních usedlíků, sakrální stavby přestaly být užívány k církevním účelům, některé byly dokonce bezdůvodně demolovány.

Největší zásah do kulturní krajiny venkova přinesla následná kolektivizace hospodářství spojená se scelováním polností, zánikem původních cest a odstraňováním drobných sakrálních památek z transformované krajiny poloviny 20. století. „Nepohodlné“ objekty byly často strhávány a přímo na místě zahrnovány zeminou. Ostatní opuštěné kříže a kapličky v krajině postupně z důvodu neúdržby a nezájmu samovolně zanikaly, jiné byly přivedeny do havarijního stavu. Mnoho z nich bylo následně zcela zapomenuto a postupně zarostly náletovými křovinami nebo se sesunuly do příkopů podél cest.

Během druhé poloviny 20. století byl tehdejšími úřady vybrán pouze zlomek památkových objektů, které poté stát udržoval a na jejichž údržbu a rekonstrukce přispíval, ostatní byly ponechány svému osudu. Na řadu chátrajících objektů byly tehdy z „důvodu nedostatku finančních prostředků“ vypisovány řízené demolice. Kulturní krajina se tak postupně vyprazdňovala a sterilizovala do podoby moderního industriálního venkova. Štěstí měly tehdy především objekty, které stávaly zapomenuty mimo hlavní dění a hospodářský provoz jednotlivých sídel. Některé kaple byly „zachráněny“ přestavbami na chaty a chalupy.

Teprve někdy od osmdesátých let 20. století, a hlavně po roce 1989 se začala formovat raná občanská společnost, vznikaly nejrůznějších spolky a sdružení, místní obyvatelé si začali všímat a zajímat se svého okolí. Lidé pátrali po historii krajiny i osudech ztracených objektů. Se získanými znalostmi se počal obnovovat vztah obyvatel ke krajině domova. V časté spolupráci s původními německými obyvateli byly opravovány sešlé kaple, kapličky, hřbitovy a pomníky, dohledávány a znovu vztyčovány ztracené polní kříže a boží muka. V souvislosti s otevřením hranic a nástupem kapitalismu ovšem na druhé straně docházelo k odcizování hodnotných objektů, novému rabování kostelů a krádežím na zakázku do zahraničí.

V té době nastala poslední etapa násilné sterilizace krajiny domova. Místní občané a spolky z důvodu ochrany objektů před odcizením či poškozením přenášely znovu nalezené a obnovované objekty blíže k obcím, na návsi či na prostranství u tamních kostelů. Objekty byly vztyčovány na nových stanovištích samostatně, nebo v nesmyslných skupinách snosů různorodých artefaktů bez historických souvislostí, zatímco samotná krajina se začala znovu vyprazdňovat.

V posledních letech se však naštěstí objevují nadšenci a občanská sdružení, která se naopak snaží obnovovat a zachraňovat objekty přímo v krajině a osazovat je v jejich původních lokacích, zajímají se o historické souvislosti a snaží se krajině domova navrátit její bohatost, jejího ducha a krásu. Stejně jako je pro archeology artefakt bez znalosti nálezové situace méně hodnotným, je přenesený a druhotně osazený objekt zbavený kontextu velkou ztrátou pro kulturní odkaz naší krajiny. Na podporu těchto aktivit vznikají regionální topografické projekty, dokumentující v podobě ucelených soupisů historii, popis včetně původní polohy většiny známých, zaniklých, či dosud nedohledaných objektů v krajině, aby bylo zachováno povědomí o jejich historických osudech i dalším generacím a rovněž případným zájemcům o záchranu dalších objektů. V oblasti Karlovarského kraje se touto problematikou zabývá projekt Památky a příroda Karlovarska.

 

Příspěvěk vyšel ve Žlutickém zpravodaji 2017/02

« další texty z kategorie Historie Karlovarska

« zpět na seznam textů

Komentáře: přidat další

Přidat komentář

 

vaše jméno:

email:

text:

Toto políčko nevyplňovat!