Vzpomínka na solivárnu a zasilatelství

Libor Huml

    Vystoupíte-li na Horním nádraží v Karlových varech a sejdete-li odtamtud směrem ke středu města, zajisté upoutá vaši pozornost velká žlutá budova, která se rozprostírá na pravém břehu Ohře mezi Chebským a Ostrovským mostem. Je to bývalá budova zasilatelství minerálních vod, podnik, který se postaral spolu se solivárnou, budovou to mnohem novější, však dnes chátrající, postavenou podél říčky Teplé o proslavení jména Karlovy Vary ve světě svými zřídelními výrobky.

    Již v roce 1620 byly činěny první pokusy s vyrobením a použitím vřídelní soli. Avšak prodej byl uskutečněn teprve v roce 1764 zásluhou slavného balneologa Dr. Davida Bechera.
    Velké úspěchy léčení v Karlových Varech přiměly již v 18. století návštěvníky i lékaře k tomu, aby odváželi s sebou ve džbánech léčivou vodu. Karlovarští občané však z obavy před úbytkem návštěvníků vymohli si zákaz vývozu vody a jen v ojedinělých případech bylo císařským dekretem povolováno významným šlechtickým osobnostem vyvážet léčivou vodu. Teprve v roce 1843 se podařilo tento zákaz zrušit a bylo započato s rozesíláním vody. Hned v počátcích bylo docíleno pozoruhodných výsledků. Tak v roce 1844 bylo rozesláno 91.720 džbánů, v roce 1866 již 351.300 džbánů. V roce 1867 bylo započato s plněním minerální vody do lahví. V roce 1886 se vyexpedovalo 1,502.300 lahví a v r. 1913 dokonce 3,397.900 lahví, což představuje do roku 1949 největší rozeslané množství.

    Po skončení I. Světové války zanamenává odbyt vody přirozený pokles. Avšak v roce 1925 stoupla expedice již zase na 2,100.000 lahví. Největšími odběrateli v cizině před II. světovou válkou byly: Německo, Rakousko, Polsko, Maďarsko, Švýcarsko, Rumunsko, Jugoslávie, Itálie a Nizozemsko.
    Počátkem roku 1932 byla dokončena stavba dnešní budovy zasilatelství minerálních vod. Podnik byl moderně vybaven. Voda, naplněná zde do lahví technicky vyspělou metodou, je téměř totožna s vodou vyvěrající ze zřídel. Výrobní kapacita plnícího zařízení je 2400 až 2500 lahví za hodinu.
    Po ukončení II. světové války přešel podnik nejprve do vlastnictví města Karlových Var. Zestátněním lázní a zřídel v Československé republice zákonem č. 125 v roce 1948 stal se majetkem celého národa. Bude nyní sloužit zdraví a osvěžení našeho lidu.
    Pokud se týče vývozu našich výrobků, ukázalo se, že ani šestileté odloučení okupací od ostatního světa nemohlo vymazat pojem Karlsbad – Karlovy vary jako symbol léčivé síly přírody.
    Největší význam pro export měla pravá přírodní karlovarská vřídelní sůl, kterou lze pořídit, jakožto koncentrát, domácí karlovarskou pitnou léčbu daleko levněji.
    Od roku 1945 do roku 1970 v n. p. Západočeská zřídla v Karlových Varech vzrostl export více než dvanáctinásobně. Ani zvýšená výroba nestačila poptávku, proto se dokončuje počátkem 70. let nákladem 18,500.000 Kčs v Karlových Varech výstavba nové solivárny. Zkušební provoz v ní má být zahájen v první polovině roku 1972. Při plném výkonu se zvýší výroba karlovarské vřídelní soli z dosavadních 140 na 250 tun ročně.

    Již asi před 300 léty, kdy lidé začali poznávat význam karlovarských léčivých zdrojů pro trpící lidstvo, se vyskytla myšlenka, jak využít těchto pokladů i mimo lázně samotné. Hlavním důvodem byly tehdejší nedokonalé a velmi nákladné dopravní spoje. Ani vrchnost ani obyvatelé Karlových Varů nebyli zpočátku této myšlence nakloněni, poněvadž příliv lázeńských hostů znamenal pro město značné příjmy a tím i stálý vzrůst. Naproti tomu byli to zvláště lázenští hosté z ciziny, kteří se často nemohli podrobit každoroční karlovarské léčbě, a přáli si, aby dostali léčivé poklady Karlových Varů i ve svých domovech.

    Po nabytých zkušenostech můžeme dnes říci, že konkurence mezi vlastní léčbou v Karlových Varech a používáním karlovarských výrobků doma se není již třeba obávat. Obojí splňuje svůj účel, při čemž užívání doma se osvědčuje především jako výborný propagační činitel zde a zejména v cizině, tvořící výborný předpoklad pro vlastní karlovarskou pitnou léčbu přímo v Karlových Varech.

    Nynější budova Zasilatelství minerálních vod, jejíž plnící zařízení je jedním z největších a nejmodernějších v Evropě, je v chodu od roku 1930. Použití běžícího pásu při plnění lahví umožňuje kapacitu 2.500 lahví za jednu hodinu. Léčivá voda – především karlovarský Mlýnský pramen a Vřídlo – vede se přímým potrubím od pramene až k plnícímu stroji, při čemž je pozoruhodné, že až do okamžiku, kdy se láhve automaticky uzavřou korunkovým uzávěrem, nedostane se voda vůbec do styku s lidskou rukou, což je zárukou naprosté hygieny a čistoty.
    Transportér, posouvající prázdné láhve k plnícímu stroji a naplněné láhve do skladu anebo do železničního vagónu, je asi 500 m dlouhý. Všechna zařízení k čištění, balení a odtransportování lahví jsou konstruována podle nejmodernějších zásad.

    Zvláště v evropských zemích možno až do vypuknutí 2. světové války zaznamenat prudký vzestup odbytu karlovarské léčivé vody. Zatím co v letech před válkou dosahoval roční odbyt 30.000 až 40.000 lahví, zvýšil se v následujících letech až do roku 1937 až na 1,000.000 lahví ročně. Právě v té době byla zahájena velkorysá propagační akce a bylo učiněno vše ke zvýšení odbytu, začátek této války však znamenal konec veškerého snažení. V důsledku poválečných poměrů potom bylo možno využít pouze zlomek kapacity. Vlastní silou zaměstnanců se potom postupně odbyt začal rychleji zvyšovat, cílem bylo dostat se na předválečnou výši.

    Mlýnský pramen neteče! Zjistíte cestou z koupele a ustrnete: co jen budu celé 3 týdny v Karlových Varech pít? Odpoledne se ubíráte s pohárkem v ruce ke kolonádě a meditujete, zda si raději nabrat knížete Václava, Rusalku či Skalní… a tu vidíte normální frontu u Mlýnského, který si radostně zurčí z obou kohoutků.
    Kam mizí pramen v hodinu H? táže se detektiv…
Docela jednoduše si teče potrubím podle proudu Teplé na druhý konec lázeňského území. Tam v Horově ulici č. 3 v sídle Západočeských zřídel je důmyslnou spletí rour a vývodů stáčen do milionů tmavozelených sedminkových lahví, které jsou úhledně baleny do beden a expedovány do celé republiky a také za hranice.

    Karlovarská vřídelní sůl bývala získávána výhradně z termální vody Vřídla. Voda se vedla 1600 m dlouhým potrubím přímo od pramene do solivárny. Tam se voda shromažďovala ve velkých nádržích a zahříváním se zbavovala tzv. sintru (vřídelního kamene), který by jinak v další výrobě silně zanášel potrubí a kotle. Pomocí pumpy se nyní přečerpávala voda do vakuových odpařovacích aparátů, kterých bylo v jedné sadě celkem 5 a které dohromady odpařily za minutu přibližně 120 l vody. Prvý z odpařovačů byl zahříván parou z kotelny, ostatní 4 pak parou z prvého odpařovače. Pára z posledního odpařovacího aparátu se pumpou odčerpávala a vstřikováním studené vody se komprimovala, čímž vznikalo silné vakuum.
    Tím se ve 4. a 5. odpařovači snížila teplota varu na 60° C. Tak se odpařilo z 1000 ccm vřídelní vody přibližně 980 ccm a v posledním odpařovači jsme obdrželi koncentrovaný solný louh hustoty 22° Bé (stupňů Baumé). Tento louh se shromažďoval ve sběrné nádrži k dalšímu zpracování na práškovou nebo krystalovou sůl. Při výrobě práškové soli se solný louh nejprve zfiltroval. Pak se pouštěl jemnými otvory na velký, parou vyhřívaný otáčivý buben, na kterém se vypařil poslední zbytek vody a solný louh na něm ztuhl ve sněhobílou sůl, která se kolmo přidělaným nožem

seškrabovala. Jelikož se zahříváním vody a vyprcháváním kyseliny uhličité změnil ve vodě obsažený bikarbonát sodný na monokarbonát, bylo třeba ještě provést tzv. karbonizaci, která přeměnila utvořený monokarbonát v původní bikarbonát sodný. Tento proces se děl ve velkých otáčivých bubnech, kde se sůl nasycovala přírodní kyselinou uhličitou, která vyvěrala spolu s vřídelní vodou (o té dále). Po následujícím jemném rozemletí na porcelánových válcích byla již sůl připravena k balení.
    Pravá přírodní karlovarská vřídelní sůl obsahuje všechny rozpustné minerální součásti termální vody přesně v témže množství a složení, jako přírodní pramen.
    Při výrobě krystalové vřídelní soli se naplnil nejprve koncentrovaný solný louh do velkých nádrží, kde se nechal zhruba vykrystalizovat. Hrubé krystalky se pak opět rozpouštěly, roztok se filtroval a pak se v hliníkových pánvích ještě dvakrát překrystalizoval. Takto vzniklé krystalové druhy se pak rozmělňovaly vroubkovanými válci, sušily a prosívaly, čímž byly připraveny k zabalení.
    V pravé přírodní karlovarské vřídelní soli krystalové jsou obsaženy hlavní součástky vřídelní vody, schopné krystalizace. Všechny uvedené fáze výroby bývaly pod stálou kontrolou moderně zařízeného chemického ústavu.

    Prášková vřídelní sůl obsahuje tytéž součástky rozpustné ve vodě jako Vřídlo a hodí se proto především k tomu, aby nahradila Vřídlo v případě, že by jeho dovoz způsoboval potíže.
    Krystalická vřídelní sůl naproti tomu obsahuje převážně součástky Vřídla, regulující s mírným projímavým účinkem stolici a slouží proto výhradně jako neškodné projímadlo s mírným účinkem. Při rozsahu solivárny v roce 1946 bylo možno denně vyrobit asi 600 kg soli, při čemž se pochopitelně zužitkoval pouze mizivý zlomek celkového množství vřídelní vody.

    Zatím co karlovarská minerální voda bývala určena téměř výlučně pro potřebu tuzemských a evropských trhů, byla přírodní karlovarská vřídelní sůl odjakživa hledaným zbožím v mimoevropských státech. Je pozoruhodné, že odbyt nejen vřídelní soli, nýbrž i léčivé vody bezprostředně souvisel vždy s počtem lázeňských hostů. Tento úkaz lze vysvětlit snahou cizích návštěvníků, aby předběžnou anebo dodatečnou pitnou léčbou zesílili účinek léčby anebo jej zcela nahradili v případě, že neměli vůbec možnost navštívit Karlovy Vary.
    Odbyt karlovarské vřídelní soli v tuzemsku i v cizině v předválečných letech rovněž prudce stoupal. V letech 1922 – 1926 dosahoval celkový roční odbyt výše asi 20.000 kg, po zřízení pobočky ve Spojených státech se zvýšil v letech 1927 – 1935 na 60.000 – 70.000 kg ročně. Dobrou organizací a seriosní reklamou se podařilo v následujících letech zajistit roční odbyt ve výši 98.000 kg. Bohužel platí i v tomto případě totéž, co bylo řečeno o karlovarské léčivé vodě. Odbyt vřídelní soli – především v tuzemsku – nedosahoval zdaleka předválečné výše. Pokud jde o obchody s cizinou, bylo krátce po osvobození učiněno vše, aby vývoz znovu zaujímal své původní významné postavení a zvláště roku 1946 bylo dosaženo dobrých výsledků. Tak například vývozní obchod se Švýcary byl již od ledna 1946 v plném proudu a pravidelně probíhal. Zásilky určené pro Palestinu, Kypr, Turecko a jiné země blízkého východu byly také odeslány. V červnu 1946 se podařilo uzavřít smlouvu se zástupcem Spojených států, Kanady a Jižní Ameriky, takže vývoz dosáhl k červenci již 45.000 kg.
    Do roku 1949 se pak vyváželo navíc do Belgie, Švédska, Řecka, Lucemburska, Egypta, Iráku, Jižní Afriky, belgického Konga…

    Podnik učinil samozřejmě vše k dalšímu vybudování spojení s cizinou. Bylo žádoucí, aby léčivé karlovarské výrobky, ojedinělé na světě, sloužily v příštích letech daleko většímu počtu nemocných než tomu bylo počátku padesátých let, k čemuž bylo však zapotřebí co největší podpory všech našich i cizích lékařů. Jsme přesvědčeni, že naši lékaři při vědomí světoznámé léčivosti Karlových Varů, budou svým pacientům předepisovat ještě ve větší míře než dosud karlovarskou léčbu, ať již přímo v Karlových Varech anebo při užívání karlovarských vřídelních výrobků – tehdy zaznělo.

Plán odbytu minerální vody a vřídelní soli pro rok 1949 byl od 1. ledna do 31. května 1949 splněn takto:

minerální voda: odbyt v tuzemsku……..130 %
                     export………......……..……144 %
vřídelní sůl: odbyt v tuzemsku…………..83 %
                export………………….......…...135 %

Tato čísla nasvědčují tomu, že léčivost karlovarských pramenů bývala uznávána nejen u nás, nýbrž i v zahraničí.

    Všude jinde bychom mluvili o výrobě kysličníku uhličitého, ale u nás v Karlových Varech jsme mohli mluvit jen o těžbě. Proč? – ptáte se. Poněvadž u nás se kysličník uhličitý nevyráběl, nýbrž se těžil z vřídelní vody.

Vraťme se do roku 1949…
    těžíme čistý kysličník uhličitý, který nám dává příroda. Naše voda obsahuje velké množství, jednak vázaného, jednak volného kysličníku uhličitého. V jednom litru vody je obsaženo 0,717 g tohoto užitečného plynu. Vřídlo produkuje denně 2153 kg volného kysličníku uhličitého a množství zpracovaného plynu činí ročně 400 tun.

    Všimli jste si zajisté i dnes podivných stojanů ve vřídelní hale, obdobné bíle natřené bývaly i v původní dřevěné i litinové vřídelní kolonádě. V těchto stojanech se zachycoval při přelivu vody kysličník uhličitý, který byl pak vývěvou odsáván do průmyslového závodu, kam byl veden potrubím, dlouhým 1200 m. Zde se plyn komprimoval pod tlakem 72 atmosfér do ocelových lahví obsahu 10 nebo 20 kg. V těchto lahvích se pak rozesílal do nejrůznějších míst. Jak vidno, byla výroba jednoduchá a nepotřebovalo se k ní žádných surovin. Odběrateli byly různé průmyslové podniky, které potřebovali kysličníku uhličitého k dalšímu technickému zpracování, pivovary, stáčírny piva, sodovkárny, hostince, lázně, chladírenský průmysl (mrazící agregát v tržnici, kluziště u tržnice), výroba hasících přístrojů, výroba suchého ledu atd. V lázních sloužil tento plyn k přípravě uhličitých koupelí.

    V našich lázních, kde je ke koupání výhradně užíváno vřídelní vody, jež sama o sobě obsahuje již určité množství kysličníku uhličitého, je toto množství zvyšováno přidáním volného plynu z ocelové lahve.
    Uhličitá koupel je výborným léčebným prostředkem při chorobách krevního oběhu a chorobách s tím souvisejících, jakož i při chorobách srdečních. Kysličník uhličitý způsobuje roztažení kožních kapilár a tím usnadňuje krevní cirkulaci a zejména práci srdeční. Vede také ke snížení vysokého krevního tlaku a vyvolává příznivý vliv současně na nervovou soustavu. Zvýšením krevního oběhu kůže zčervená a oteplí se, což u pacienta vyvolá pocit osvěžení.
    Všechny západočeské lázně kysličníkem uhličitým přímo oplývají. Máme zde plynové prameny, kde plyn vyráží přímo na povrch země. V Karlových Varech jsou to prameny Štěpánčin a Dorotin u zbořených Lázní VI. Obdobné prameny mají Mariánské a Františkovy Lázně, a také rašeliniště u Soosu, kde se těžívala rašelina pro Karlovy Vary – Soos má velmi vydatný pramen s vysokým obsahem kysličníku uhličitého, který rašelinu mineralizuje.

    Tak se Karlovy Vary staraly o zdraví těch, kteří nemohli lázně navštívit, a Vřídlo – symbol odvěké přírodní moci – vyzařuje své síly k požehnání a blahu lidstva a poskytuje své síly k prodloužení života stále.

    ,,Nerad o tom mluvím a přece na to pořád musím myslet“, byla první věta, která vyklouzla z úst Josefa Perneta, podnikového ředitele Západočeských zřídel v Karlových Varech. ,,Zájem rok od roku stoupá, máme postavenu krásnou budovu a nemůžeme hnout s technologií. Marně si trápíme hlavy. Pořád nevyrábíme tolik, kolik jsme očekávali a kolik potřebujeme. A nehnem s tím! Prostě: zařízení je prototyp. Výroba je jediná na světě. Kam můžeme jít na zkušenou? Když nevyrobí dost piva například rybářský pivovar, pomůže plzeňský, nebo smíchovský. Ale když my nevyrobíme dostatek karlovarské přírodní vřídelní soli, nemůže nikdo pomoci. Jsme jediní výrobci na světě. A zákazníků přibývá. Jak vzrůstá lázeňská klientela nejproslulejších československých lázní, přibývá úměrně i zájem odběratelů o karlovarskou vřídelní sůl…“
    Ano, je to přece tak snadné, rozpustit sáček soli v obyčejné vodě a získat blahodárnou karlovarskou minerálku. Nebylo to ovšem tak jednoduché odjakživa. Kdysi – v osmnáctém století se lázeňské město tvrdě stavělo na odpor při pouhé zmínce o výrobě karlovarské soli. Pánové z městské rady se obávali, že klesne návštěvnost lázní. Proslulý karlovarský lékař Dr. David Becher prosadil svou. Čas potvrdil jeho moudrou úvahu: Kdo dosud nebyl v Karlových Varech a vřídelní sůl mu třeba kdesi za mořem pomůže, podnítí současně jeho touhu navštívit to zázračné místo, kde pramení ona vzácná voda. A kdo tu už někdy byl, vrací se, byť si odvážel třeba bednu soli. Nepostižitelnou karlovarskou atmosféru si nikdo odvézt nemůže.

    Ano, je jen jedna, stejně jako je jen jedna přírodní vřídelní sůl. O zájmu svědčí růst výroby. Dovolte jen několik čísel: těsně po osvobození vyšlo za rok ze solivárny 29.740 kg žádoucí soli. V roce 1952 už 74.235 kg, r. 1973 to bylo 170.495 kg a plán na rok 1974 hovoří o 192.500kg vřídelní soli. Ovšem podnik počítal po dokončení nové solivárny s výrobou 250 – 300.000 kg soli. Čekají na ně nemocní a lékárny stejně v SSSR jako v NDR, NSR a v dalších zemích. Určitě se zřídlům podaří technologický problém brzy vyřešit.
    Stejná poptávka je i po minerálních vodách, které západočeská zřídla stáčejí a rozesílají do celého světa. Z Karlových Varů Mlýnský pramen. Do NDR se např. ročně vyváží 1,000.000 lahví.
    A ještě zvláštnost, je jí kysličník uhličitý (CO²). Nikoliv běžně vyrobený z koksu, ale přírodní, ten, co vytlačuje neobyčejnou silou vřídelní vodu na povrch země. Pomocí důmyslného sacího zařízení a soustavy čerpadel je přímo u pramene oddělován od vody, posílán do plynojemu solivárny. Přírodní CO² jde většinou do nemocnic a potravinářského průmyslu. Například nemocnice v Chebu a Františkovy Lázně odebírají plyn pro injekce používané k opichům, jež pomáhají zvyšovat krevní oběh.
    Společnost Strojoprav využívá přírodního plynu k plnění bombiček do sifonových lahví.
Za rok 1973 dodala Západočeská zřídla 754.643 kg CO², což je více než dvojnásobek proti roku 1946. A nakonec ještě jedno zajímavé číslo, z plánu roku 1974: stáčírnu v Karlových Varech opustí 6 mil. lahví minerální vody, což je patnáctinásobek převzaté poválečné výroby.

    Na internetu se mi podařilo dohledat smutnou informaci, kterou nemám ověřenu: a to, že Mlýnský pramen se již díky své nízké vydatnosti nestáčí.
    Podle veřejně přístupných informací donedávna vyráběla vřídelní sůl ruská společnost Vřídelní sůl, spol. s r.o., její zástupce je obyvatel Rybář: Dmitry Ivanov, výrobní prostor byl zřejmě v dolní stanici zaniklé lanovky zezadu k Imperiálu.
    Bývalé budovy solivárny a zasilatelství i s pozemky nyní vlastní Karlovarské minerální vody, a. s., majitelem rozsáhlého kolosu je Ital Dr. Antonio Pasquale, žijící ve Švýcarsku ve městě Morcote. Za vedení této společnosti bohužel zcela zanikla výroba Mlýnského pramene, těžba přírodního CO² … a vůbec držení této výnosné společnosti v českých rukou je minulostí.
    Tedy jak je tomu u všech úspěšných českých firem: buď cizí majitel, rozkrádání, nebo zánik! To je ale jen můj pohled na stav našeho města, jaký máte Vy?

    Vzpomenete občas na pohádku o živé a mrtvé vodě? Ta prastará pohádka zřejmě zachytila dávnou vzpomínku na Varské prameny… a živou vodu tu máme dodnes, jen jsme na ni pozapomněli.



Prameny:
Karlovy Vary, jejich prameny a pramenné výrobky, 1896, Dr. Ludvík Sipöcz - správce vřídelní solnice a městský chemik
Sanitäre Einrichtungen der Stadt Karlsbad, 1899, Dr. Ludwig Sipöcz
Karlovy Vary jindy a nyní, 1905, Dr. Ludvík Sipöcz a Med. Dr. Josef Ruff
Karlovy Vary, ilustrovaný průvodce, 1907, Spolek českých lázeňských hostí
Karlovarský lázeňský časopis – Červenec v Karlových Varech 1946, číslo 2
Karlovarský lázeňský časopis – Srpen v Karlových Varech 1946, číslo 3
Karlovarský lázeňský časopis – Květen v Karlových Varech 1949, číslo 5, O. Čuchal
Karlovarský lázeňský časopis – Červen v Karlových Varech 1949, číslo 6
Karlovarský lázeňský časopis – Srpen v Karlových Varech 1949, číslo 8
Karlovarský lázeňský časopis – 7 – 1974, Eva Haniková
Karlovarsko, 1984, vydal ONV K. Vary

« další texty z kategorie Historie Karlovarska

« zpět na seznam textů

Komentáře: přidat další

Přidat komentář

 

vaše jméno:

email:

text:

Toto políčko nevyplňovat!