Velichov - kostel Nanebevzetí Panny Marie

Původní gotický farní kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven patrně již v osmdesátých letech 14. století podle návrhu neznámého architekta na návrší při cestě do Vojkovic severně nad vsí Velichov (Welchau). V roce 1384 byl podle farní kroniky následně dokončený kostel slavnostně vysvěcen a osazen katolickým farářem. Jednalo se o halový kostel se čtyřbokým kněžištěm o celkové délce skoro 23 metrů a hranolovou zvonovou věží s jehlancovou střechou při severozápadním nároží. Hlavní vchod kostela byl veden předsíňkou při jižní straně lodi, při severní stěně presbytáře bývala připojena sakristie.

V době husitských válek v první polovině 15. století byl zdejší katolický farář vyhnán. V 16. století následně převládlo ve zdejší oblasti luteránství a zdejší kostel byl spravován protestantskými duchovními. V roce 1589 věnoval patron kostela, tehdejší majitel zdejšího panství Thomas Thüssel z Daltic, farnímu kostela nové bohatě zdobené zvony ulité jáchymovským zvonařem Hansem Wildem. V průběhu 16. století byly v kostele umístěny pohřby významných představitelů zdejšího panství s kamennými renesančními epitafy.

Během třicetileté války byl zdejší kostel dne 21. dubna 1621 spolu s tvrzí a celou vsí vypálen drancujícími bavorskými oddíly císařského vojska. Následně musel být kostel raně barokně obnoven, zvonová věž tehdy dostala novou mohutnou cibulovou báň. V rámci rekatolizace byla roku 1621 obnovena katolická správa a zdejší kostel se poté stal postupně filiálním ke kostelu sv. Petra a Pavla v Krásném Lese, poté ke kostelu Narození Panny Marie ve Žďáru, a nakonec ke kostelu sv. Michaela Archanděla v Ostrově. Roku 1683 byl v sanktusové zvoničce kostela zavěšen nový zvon od chebského zvonaře Balthasara Platzera. Roku 1668 byla před hlavním oltářem kostela narychlo zbudována rodinná hrobka svobodných pánů z Wallisu, do níž byly tehdy uloženy ostatky majitele zdejšího zboží, svobodného pána Olivera z Wallisu. Generálmajor padl 21. června 1667 u města Satu Mar na území dnešního Rumunska a v doprovodu celé kompanie vojáků byl přenesen do Velichova. Dne 18. února 1672 byla poté do hrobky pohřbena po své smrti rovněž vdova Agnes Maria, rozená hraběnka z Guttensteinu. Oba spočinuly v drahocenných měděných rakvích.

Teprve v roce 1731 dostal kostel na žádost tehdejšího majitele velichovského panství hraběte Jiřího Olivera z Wallisu vlastního faráře, později ještě kaplana a při kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Velichově tak byla obnovena samostatná katolická farnost, ke které tehdy kromě Velichova patřily rovněž vsi Jakubov, Lipoltov, Petrov a Vojkovice.

Podle zápisů ve farní kronice z let 1740 a 1763 tvořil vnitřní zařízení kostela hlavní oltář s obrazem Panny Marie, postranní oltář sv. Jana Nepomuckého s portrétem Panny Marie „dobré rady“ a postranní oltář sv. Antonína Paduánského. Před hlavním oltářem býval v podlaze vsazen železný náhrobník z roku 1668 s nápisem: „Dieses ist der Freiherrn von Wallis Begräbniss“, letopočtem „1668“ a středovým erbem svobodných pánů z Wallisu, který kryl vstup do jejich rodinné hrobky. U oltáře sv. Jana Nepomuckého byl zazděn renesanční kamenný náhrobník majitele velichovského panství Josefa Traugotta z Mangoldu z roku 1572.

Roku 1763 dostal kostel novou pozdně barokní kazatelnu a pozdně barokní dřevěnou vyřezávanou nástěnnou konzolu pro křtitelnici. Dále bývaly v interiéru kostela umístěny rovněž barokní dřevořezby, 1,8 metru vysoký krucifix a socha sv. Jan z Boha. V roce 1776 byla na hlavním oltáři postavena velká pozdně barokní cínová lucerna od karlovarského cínařského mistra Georga Caspara Pittroffa. V době kolem roku 1819 vyřezal řezbář Franz Anton Albrecht z Úhošťan u Kadaně pro kostel plastiky andělů a menší sousoší Křtu v Jordánu pro křtitelnici. Roku 1874 byl menší zvon od mistra Hanse Wildta z roku 1589 přelit zvonařem Adamem Pistoriusem v Chebu.

Během let však zdejší farní kostel z důvodu nedostatečné údržby zcela zchátral. Koncem osmdesátých let 19. století se nacházel již ve velmi zdevastovaném stavu a musel být uzavřen. Již v roce 1890 vypracoval stavební mistr Anton Mik plány nového kostela. V roce 1894 nakonec odborná komise prohlásila starý farní kostel za neopravitelný a nezpůsobilý ke svému účelu a na jaře roku 1895 byl poté pro celkovou zchátralost zbořen. Některé cenné předměty z vybavení interiéru strženého kostela byly přeneseny do provizorní kaple na zdejším zámku, kterou nechala tehdy zřídit majitelka hraběnka Leopoldina Ledebur-Wicheln, rozená hraběnka Thunová, vdova po Františku Ledebur-Wicheln. Ostatky zemřelých z rodové hrobky Wallisů byly exhumovány a uloženy na hřbitově za kostelem, v jehož ohradní zdi byl zazděn rovněž kamenný renesanční náhrobník majitele velichovského panství Josefa Traugotta z Mangoldu z roku 1572.

V letech 1895-1896 byla následně na místě původního strženého středověkého kostela vystavěna novostavba farního kostela Nanebevzetí Panny Marie podle projektu významného českého architekta Ludvíka Láblera, který snad přepracoval původní Mikovy plány, v tehdy módním pseudogotickém stylu. Nákladné žebrové zaklenutí však bylo nahrazeno dřevěným kazetovým stropem. Dne 2. června 1895 byl slavnostně položen základní kámen nového kostela za velké účasti místních obyvatel. Konsistoriální rada Konstantin Winter uložil do kamene cínovou schránku s pamětním spisem na pergamenu. Stavební práce, které vedl stavební mistr Josef Peter z Kadaně, byly dokončeny v následujícím roce 1896. Následně byl kostel v letech 1896-1897 vybaven jednotným vnitřním zařízením, které zhotovil tyrolský řezbář Ferdinand Stuflesser ze St. Ulrichu. Roku 1896 dal farář Peter Carl Baumgärtl odlít u pražského zvonaře Ernesta Dippolda pro kostel nový velký zvon Panny Marie Pomocné. V roce 1897 byly na kruchtě kostela postaveny chebským varhanářem Martinem Zausem nové mechanické varhany.

V sobotu 22. května 1897 byl poté nový farní kostel Nanebevzetí Panny Marie slavnostně vysvěcen světícím biskupem pražským Ferdinandem Johannem Kalousem z Gratianopolis. Na výstavbě nového kostela měli podíl i obyvatelé Velichova, o čemž svědčí nejvyšší uznaní, kterého se od konsistoře dostalo představenému obce Josefu Glaserovi. Velké zásluhy měl nepochybně i tehdejší farář Peter Carl Baumgärtl, který ve Velichově vykonával kněžské poslání od konce osmdesátých let 19. století.

Dne 3. července 1914 byla ve zdejším kostele sloužena smuteční mše za následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii, kteří byli zabiti během atentátu v Sarajevě dne 28. června 1914. V průběhu první světové války byly v roce 1917 zrekvírovány tři původní zvony kostela. Dne 27. ledna 1917 byl zabaven velký zvon Panny Marie Pomocné z roku 1896, další dva zvony byly odvezeny 16. listopadu 1917. V září roku 1918 biřmoval světící biskup Georg Glosauer ve velichovském kostele 152 zdejších dětí a do nově založeného Bratrstva Srdce Ježíšova vstoupilo 70 členů, převážně žen a dívek. Dne 31. října 1920 byla v předsíni kostela Nanebevzetí Panny Marie odhalena pamětní deska obětem první světové války se jmény všech padlých z velichovské farnosti.

Podle sčítání katolických obyvatel farnosti žilo roku 1924 ve Velichově celkem 640 katolíků. V neděli 14. září 1924 byl do farního kostela Nanebevzetí Panny Marie slavnostně uveden nový patron hrabě Eugen Černín, který roku 1924 zakoupil velichovský statek se zámkem. V průběhu února roku 1925 vnikl do zdejšího kostela neznámý zloděj, který zohýbal pruty mříží a rozbil vitrážové okno a odnesl si několik cenných bohoslužebných předmětů. V neděli 14. srpna 1927 byly v předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie slavnostně vysvěceny a ve věži kostela zavěšeny tři nové zvony z dílny zvonařské firmy Richarda Herolda z Chomutova. Zvon Ave a zvon sv. Floriána věnovala farní obec Velichov, umíráček tehdejší majitel velichovského zámku a patron kostela hrabě Eugen Černín spolu s manželkou Josefinou, rozenou ze Schwarzenbergu jako poděkování za záchranu života při dvou autohaváriích ve dnech 18. listopadu 1925 a 8. srpna 1926, ke kterým došlo v důsledku neprofesionálního řízení automobilu. Celkové náklady na pořízení tří zvonů dosahovaly částky kolem 30.000 korun. V květnu roku 1928 byla v interiéru kostela slavnostně vysvěcena grotta pořízená z darů věřících se soškou Panny Marie Lurdské, dovezené z italského uměleckého ústavu.

Roku 1940 byla dokončena stavba nové farní budovy, která byla následně dne 18. srpna 1940 slavnostně vysvěcena. V témže roce ukončil po devatenácti letech své působení při kostele pro nemoc farář Johann Frank a správu farnosti převzal Wenzel Zwerenz. Během druhé světové války mělo o nedělích ve farním kostele vlastní bohoslužbu zhruba 60 zbožných francouzských válečných zajatců, kteří ve Velichově vypomáhali při odstraňování velkých škod po několika průtržích mračen na neprůjezdných silnicích v okolí. V lednu roku 1942 byly z věže kostela sneseny tři zvony z roku 1927 a spolu s téměř 60 kg kovových předmětů z inventáře kostela, svícnů, mešní konviček, zvonků, poškozeného kříže a lampy, odvezeny na zpracování pro válečný průmysl.

Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva po konci druhé světové války však přestal být kostel udržován a postupně chátral. Ještě v polovině šedesátých let 20. století byl interiér kostel v zachovalém stavu. V důsledku nedostatečné údržby však kostel postupně zcela zchátral. Ještě v osmdesátých letech 20. století byla střecha kostela nově pokryta plechovou krytinou, zakryty však byly původní svody a voda stékala po zdech kostela. Technický stav objektu se tak dále zhoršil, zdivo napadly plísně a dřevokazné houby.

Později zatékalo do interiérů, což následně způsobilo částečné zřícení dřevěného kazetového stropu. Kostel byl opakovaně vykraden a vnitřní zařízení zdevastováno. Výplně oken byly poškozeny vandaly. Varhany a další části zachovalého vnitřního zařízení byly poté převezeny do jiných kostelů, grotta se sochou Panny Marie byla postavena v kostele sv. Michaela Archanděla v Ostrově. Interiér objektu zůstal zcela prázdný. Následně byl kostel uzavřen a zazděna většina vchodů, aby bylo zamezeno dalšímu poškozování objektu. Na počátku 21. století se již kostel nacházel ve velmi zdevastovaném až havarijním stavu. Dne 15. srpna se před zavřeným kostelem koná za účasti německých rodáků slavnostní polní bohoslužba.

Během silné vichřice v létě roku 2007 byla poškozena plechová střecha kostela. Po dlouholetém jednání byl v srpnu roku 2008 zdevastovaný kostel převeden z majetku Římskokatolické farnosti v Ostrově do vlastnictví obce Velichov. Obec následně zakoupila i pozemky v okolí kostela. Obec plánuje v interiéru objektu po jeho obnově zřídit muzejní expozici středního Poohří, prostor pro příležitostné společenské akce a zachovat objekt částečně k pastoračním účelům. Dne 14. července 2009 byl kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Velichově zapsán na státní seznam kulturních památek pod rejtř. č. 103615. V roce 2009 nechala obec zpracovat projektovou dokumentaci na záchranu kostela.

V roce 2010 přistoupila obce Velichov k postupné rekonstrukci zdevastovaného kostela za přispění z rozpočtu Karlovarského kraje a dotačního Programu záchrany architektonického dědictví Ministerstva kultury ČR a celkovým odhadovaným nákladem zhruba 20 milionů korun. Roku 2010 byly nově zasíťovány okna kostela, aby nedocházelo k další devastaci vitrážových výplní. V roce 2012 byly díky sbírce mezi německými rodáky obce restaurátorkou Monikou Zborníkovou Vintrovou z Písku obnoveny vitrážové výplně dvou hrotitých oken. Vyspravena byla poškozená plechová krytina střechy, provedeno odvodnění objektu. V roce 2014 bylo přistoupeno k obnově interiérů a došlo ke odbornému snesení částečně zříceného kazetové stropu. V roce 2015 byla provedena rekonstrukce zastřešení kostela silně napadeného dřevomorkou a v následujících letech 2015-2021 položená nová střešní krytina na střeše kostela včetně věže, sakristie i boční kaple. Roku 2021 přistoupila firma Terrigena art k restaurování kazetového stropu v lodi. Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Velichově je dnes nejvýznamnější pseudogotickou stavební památkou na Karlovarsku.

Neorientovaný jednolodní pseudogotický cihlový kostel na obdélném půdorysu o rozměrech 22,6 x 12, 5 metru krytý plechovou valbovou střechou s připojeným odsazeným užším presbytářem na čtvercovém půdorysu o rozměrech 7,5 x 7,5 metru, krytým plechovou valbovou střechou. Před vstupní jihozápadním průčelím kostela stojí představěná vysoká hranolová zvonová věž čtvercového půdorysu o hraně 5,5 metru, završená vysokou plechovou stanovou střechou s makovicí a křížem na hrotnici. Při jihovýchodní stěně presbytáře je připojena přízemní sakristie obdélného půdorysu krytá plechovou polovalbovou střechou.

Na přední straně hranolové zvonové věže, zesílené v nárožích dvoustupňovými pilíři, je situován mohutný pískovcový portál zazděného hlavního vchodu. Nad dveřmi bývala umístěna kamenná kružba. V trojúhelníkovém štítu portálu, završeném vynesenou římsou a částečně odlámanými kraby a vrcholovou kytkou, je vsazen pískovcový reliéfní rodový znak. Nad portálem je v ose situováno trojdílné hrotité okno s bohatou pískovcovou kružbou a profilovaným ostěním v omítce. První patro věže je prosvětleno dvojicí úzkých obdélných vitrážových okének na přední straně s kamenným profilovaným prvkem v horní a dolní části ostění. Stejné okénko je prolomeno i v levé boční stěně patra.

Druhé patro věže je pak na třech stranách prolomeno po jednom hrotitém vitrážovém okně s pískovcovou kružbou a profilovaným kamenným ostěním. Zvonové patro věže, oddělené vynesenou profilovanou římsou, je na přední a zadní straně otevřeno dvojicí sdružených hrotitých oken s kamenným středovým sloupkem se zdobenou hlavicí, ostěním v omítce a dřevěnými roletami. Boční stěny zvonového patra věže jsou prolomeny po jednom hrotitém okně s ostěním v omítce a dřevěnými roletami. Stěny věže jsou završeny mohutnou profilovanou zdobnou korunní římsou pod střechou.

Do nároží mezi jihovýchodní boční stěnou věže a lodí kostela je vložena hranolová, v horní části válcová schodišťová věžice, završená plechovou kuželovou střechou s makovicí na vrcholu. V boční stěně věžice je situován samostatný vchod s jednouchým obdélným pískovcovým ostěním. Hranolová část, završená zkosenou pískovcovou římsou, pokračuje nasazenou válcovou částí. Šnekovité schodiště do patra věže a podkroví lodi je prosvětleno několika nepravidelně situovanými úzkými obdélnými okénky s pískovcovým ostěním. Nejvyšší část věžice, oddělaná vynesenou profilovanou pískovcovou římsou, je otevřena trojicí úzkých obdélných okének.

Čtyřosé boční stěny lodi kostela, členěné přisazenými vyzděnými dvoustpňovanými opěrnými pilíři v meziokenních intervalech, jsou prolomeny čtveřicí velkých hrotitých vitrážových oken s pískovcovými kružbami, kamenným zkoseným parapetem a ostěním v omítce. Ve třetích osách bočních stěn lodi jsou pod okny prolomeny profilované zdobné pískovcové portály hrotitých postranních vchodů. Okno v první ose severozápadní stěny lodi je nahrazeno trojbokou postranní kaplí, završenou plechovou zvalbenou stříškou. Stěny kaple jsou prolomeny po jednom hrotitém okně s pískovcovou kružbou a ostěním v omítce. V závěrové stěně presbytáře, doplněném rovněž v nárožích vyzděnými dvoustupňovanými opěrnými pilíři, je situována dvojice vysokých sdružených hrotitých vitrážových oken s pískovcovou kružbou, kamenným zkoseným parapetem a ostěním v omítce. V severozápadní boční stěně presbytáře jsou situována dvě velká hrotitá vitrážová okna s pískovcovými kružbami, kamenným zkoseným parapetem a ostěním v omítce.

Boční stěna sakristie je prolomena dvojicí hrotitých oken bez kružby, s kamenným zkoseným parapetem a ostěním v omítce. Mezi okny je vynesen stupňovaný štítový nástavec s nikou, ve které je umístěna pískovcová socha sv. Korony s palmovou ratolestí, postavená na profilované pískovcové konzole. Horní část výklenku je doplněna vimperkem - zdobným hrotitým obloukem s kružbou a filiálami. V zadní stěně sakristie je situován zazděný obdélný vchod. Vnější stěny kostela, posazené na mohutné podezdívce z pískovcových bloků, jsou hladké, bez členění, završené mohutnou vynesenou profilovanou pískovcovou korunní římsou pod střechou.

Vnitřní prostor lodi je plochostropý, krytý polychromovaným dřevěným kazetovým stropem. Presbytář kostela, oddělený polokruhovým triumfálním obloukem, je zaklenu dvěma poli křížových kleneb s profilovanými žebry. Sakristie je sklenuta dvěma poli křížových kleneb, oddělenými středovým pásem.

Jednotné vnitřní pseudogotické zařízení kostela z let 1896-1897, vytvořené tyrolským řezbářem Ferdinandem Stuflesserem ze St. Ulrichu, původně tvořily tři pseudogotické oltáře, kazatelna a ostatní příslušenství. Dnes je však interiér kostela prázdný, bez zařízení. Část inventáře původního kostela, pozdně barokní konzole pod křtitelnici z roku 1763 krucifix a plastiky Ukřižování a sv. Jan z Boha, měly být ještě v roce 1933 uloženy na faře, dnes jsou však ztraceny. Na kruchtě bývaly postaveny dvoumanuálové mechanické varhany z roku 1897 od varhanáře Martina Zause z Chebu s dvanácti rejstříky a kuželovými vzdušnicemi.

Ve věži kostela je zavěšen hodnotný bohatě zdobený zvon z roku 1589, jedna z posledních prací od jáchymovského zvonařského mistra Hanse Wilda, který byl největším zvonem původní zvonkohry. Zvon o průměru 0,82 metru, vysoký rovněž 0,82 metru. Na ramenech zvonu je při zakončení horních polí umístěn 8 cm široký nápisový pás, lemovaný šňůrkovou lištou, s legendou rozdělenou do dvou řádků: „Der edle und ehrenfeste Thomas Thüsel von Dlaticz auff Welchau, die zeit collatorn der kirche daselbsten 1589“ (Šlechetný a čestný Thomas Thüssel z Daltic na Velichově, toho času donátor tohoto kostela roku 1589). V textu jsou umístěny dvě drobné plastiky, otisk medailonu bez nápisu, o průměru 48 mm, s hlavou císaře Maxmiliána II.  Za tepaným odlitkem býval umístěn obdobný medailon Antonia Abondia z doby kolem roku 1575. Ve stejném nápisovém pásu na protilehlé straně zvonu je situován otisk rubu medailonu Maxmiliána o průměru 80 mm s erbem.

Na plášti zvonu vyveden vysoký reliéf skupiny Kalvárie s veršem ep. sv. Jana, 3. kap.: „Also hat gott die welt geliebet, dass er seinen eigenen sohn gab, auf dass alle, die an ihn glauben, nicht verlohren werden, sondern das ewige leben haben“ (Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný). Nápis uzavírá monogram „T.T.V.D.A.W.“ vlastníka panství Thomase Thüssela z Daltic na Velichově. Za monogramem je ve vysokém reliéfu ulit erb se zkříženými rýči. Na protilehlé straně pláště je umístěn vysoký litý reliéf kovového hada mezi řádky veršů ep. sv. Jana, 3. kap.: „Wie Moses in der wüste eine schlange erhöhet hat, also musst des menschen sohn erhöhet werden, auf dass alle, die an ihn glauben, nicht verlohren werden, sondern das ewige leben haben“ (Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný). Nápisové pole zakončuje okouzlující miniaturní plastika s obrázkem Panny Marie na srpku měsíce v listovém věnci o průměru 50 mm završeném hlavičkami andílků.

Původně zde býval zavěšen také menší, bohatě zdobený zvon od mistra Hanse Wildta z roku 1589 o průměru 0,65 metru, který vážil kolem 155 kg. V horní části nesl zvon nápisový pás s latinskou legendou: „Verbum domini manet in aeternum 1589“ (Slovo Páně zůstává na věky 1589). Pod nápisem býval otisk medailonu Maximiliána II. s nápisem: „Maximilianus d. g. Romanorum, Hungariae … electus rex …“ a erb s monogramem „M.V.O.“ a monogramem zvonařského mistra „H.W.“ Tento zvon při vyzvánění na den Všech svatých v roce 1873 praskl a v následujícím roce 1874 byl přelit zvonařem Adamem Pistoriusem v Chebu. Zvon byl dne 16. listopadu 1917 zrekvírován na válečné účely.

Dále zde býval velký zvon Panny Marie Pomocné z roku 1896 od zvonaře Ernesta Dippolda z Prahy o průměru 1,05 metru, vážící 607 kg. Zvon nesl reliéf Panny Marie s dítětem a německý nápis „Maria hilf“ Nápis na zvonu zněl: „Mister Ernest Dippold aus Prag goss mich 1896“ (Mistr Ernest Dippold z prahy mě ulil roku 1896). Zvon byl dne 27. ledna 1917 zrekvírován na válečné účely. V sanktusníku starého kostela býval původně zavěšen zvon z roku 1683 od chebského zvonaře Balthasara Platzera o průměru 0,45 metru, vážící 47 kg, s německým nápisem: „Balthasar Platzer goss mich in Eger“ (Balsthasar Platzer mě ulil v Chebu). Zvon byl dne 16. listopadu 1917 zrekvírován na válečné účely.

Zrekvírované zvony nahradily tři nové zvony z roku 1927 z dílny Richarda Herolda z Chomutova. Jednalo se o svátečný zvon sv. Floriána laděný v tónu G, který nesl reliéf sv. Floriána, zvon Ave laděný v tónu C a umíráček. Tyto zvony však byly zabaveny na válečné účely v roce 1942.

V ohradní zdi hřbitova je vsazen renesanční kamenný náhrobník majitele velichovského panství Josefa Traugotta z Mangoldu z roku 1572, zazděný původně u postranního oltáře sv. Jana Nepomuckého ve starém kostele. Obdélná kamenný náhrobník nese plastický reliéf postavy zemřelého s plnovousem, který před sebou drží velký rodový znak Traugottů z Mangoldu s rybou a dvojicí vlajících praporů. Reliéf je lemován nápisovým páskem tvořícím rám náhrobníku.