Úvod > Města a obce > Vladořice (Wladarz)
Vladořice (Wladarz)

Osada Vladořice, německy Wladarz, leží na jižním úpatí vrchu Vladař (Wladarz Berg, 693 m n.m.) v nadmořské výšce 555 m v Tepelské vrchovině asi 4 km jihovýchodně od Žlutic. Katastr osady má rozlohu 1,83 km2. Vladořice náleží pod správu města Žlutice. První písemná zmínka o zdejší vsi pochází z roku 1379.
Obec: Vladořice (Wladarz)
Správní obec: Žlutice (Luditz)
Okres: Karlovy Vary
Poloha: na jižním úpatí vrchu Vladař asi 4 km jihovýchodně od Žlutic
Nadmořská výška: 555 m
GPS: 50°4’21.782″N, 13°12’43.072″E
První písemná zmínka: 1379
Rozloha katastru: 1,83 km2
Počet domů: 3
Počet obyvatel: 5
Stav: zachovalé částečně
Přístupnost: volně přístupné
Historie objektu
První zmínka o vsi Vladořice pochází z registru berní Plzeňského kraje z roku 1379, kdy byla rozdělena mezi dva statky, které drželi vladykové Plach a Wytcza z Vladořic. Již v té době zde můžeme předpokládat existenci gotické tvrze. Později se zde vystřídala řada dalších držitelů, píšících se po vsi. V roce 1386 je zde připomínán vladyka Jindřich z Vladořic, který tehdy odváděl desátek ke kostelu sv. Jakuba Většího v Močidleci a ještě k roku 1390 je připomínán mezi patrony tohoto kostela. Roku 1390 je již však na Vladořicích uváděn rovněž jistý Hynek, roku 1404 vladyka Toch a v roce 1410 zde seděl Jakeš z Vladořice. Po smrti Jakeše je zde v roce 1432 připomínána vdova Jana, která je tehdy uváděna mezi patrony kostela sv. Jakuba Většího v Močidleci.
Později je zde od roku 1441 doložen Šimon z Vladořic, válečník z doby Jiřího z Poděbrad, od kterého koupilo statek Vladořice v roce 1469 město Žlutice. V době kolem roku 1514 bylo poté zboží Vladořice připojeno ke žlutickému panství. V roce 1537 odprodal Jan z Vřesovic statek Vladořice s tvrzí a vsí Jindřichovi IV. z Plavna. Roku 1569 přešlo zdejší zboží Vladořice spolu s tvrzí na Jana Ratibořského z Chcebuze. Tehdy je zdejší tvrz připomínaná naposledy. Synové Jana Ratibořského z Chcebuza Adam a Hynek vladořický statek za úhradu přenechali Sabině Ratibořské, rozené Perglasu (Chlumek). Od Sabiny Ratibořské odkoupil statek Vladořice v roce 1578 Kunrát Kaplíř ze Sulevic, příbuzný Kašpara Kaplíře ze Sulovic.
V době kolem roku 1600 je na Vladořicích připomínán slavný právník, žlutický a později rakovnický měšťan a radní Jakš z Vladořic, Rovněž nemanželský syn majitele žlutického panství Adama Jiřího Kokořovce z Kokořova Vilém používal predikát z Vladořic. Od roku 1604 patřily Vladořice jako součást zboží Protivec natrvalo k chyšskému panství, u kterého poté zůstaly až do roku 1848.
Podle berní ruly z roku 1654 tvořily ves Vladořice čtyři velké hospodářské dvory, které drželi sedláci Jakub Präger, Thomas Kuacner, Johann Howorka a Georg Kaucner. Hlavní obživou zdejších obyvatel byla hospodářská činnost, především živočišná výroba a pěstování žita a pšenice. Ve vsi bylo tehdy celkem 19 koňských potahů, 15 krav, 24 jalovic, 111 ovcí a 49 prasat. Podle tereziánského katastru z roku 1748 provozovali svou živnost kromě 4 velkých hospodářů rovněž dva řemeslníci, kovář a zedník. Asi až do roku 1784 spadaly Vladořice farou ke kostelu sv. Petra a Pavla ve Žluticích, poté ke kostelu Povýšení sv. Kříže v Kobylé.
V roce 1785 měla ves 11 čísel popisných, ve kterých žilo 48 obyvatel. Na přelomu 18. a 19. století patřily všechny čtyři zdejší dvory rodině Präger. Na základě zákona o obcích ze dne 17. března 1849 se roku 1850 nakonec Vladořice staly samostatnou obcí v politickém kraji Žlutice v Sudetech. V roce 1870 zde žilo 58 katolíků a roku 1884 51 obyvatel. Místní děti chodily do školy v Kobylé, nejbližší železniční stanice byla v Protivci. K roku 1930 žilo ve Vladořicích celkem 65 obyvatel, až na jednoho katolického vyznání. Před rokem 1938 byl starostou vsi Franz Spitschka, v době okupace v letech 1938-1945 pak Josef Präger. V roce 1939 se všech 54 zdejších obyvatel hlásilo ke katolické víře.
Před rokem 1945 byl majitelem dnes z větší části zbořeného Altrichterova dvoru (Altrichterhof) čp. 1, k němuž patřilo stavení pro zaměstnance čp. 11, Franz Spitschka, Durmannlova dvoru (Durmannlhof) čp. 3, k němuž patřilo stavení čp. 4, Franz Melcher, Kasperova dvoru (Kasperhof) čp. 6, k němuž patřilo stavení čp. 5, Josef Präger a dnes již zaniklého Kasperpeterova dvoru (Kasperpeterhof) čp. 8, k němuž patřilo stavení čp. 9, Franz Wettengel. Dále zde stával obecní dům čp. 10, nazývaný Histenhäusel, ve kterém byl ubytován Josef Gillich a obecní kovárna čp. 7, kterou měl pronajatou Stefan Garscha. Mezi kovárnou a Kasperovým dvorem se nacházela obecní studna.
Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva po konci druhé světové války a následném dosídlení žilo v pěti domech ve Vladořicích pouze 16 obyvatel. Někdy kolem poloviny 20. století přešla ves pod správu obce Močidlec, dnes je součástí města Žlutice. Při sčítání lidu v roce 1970 bylo ve Vladořicích zapsány dva domy s 9 obyvateli. V osadě dnes žije trvale pět obyvatel ve třech číslech popisných. Z původní zástavby vsi se dochovaly pouze bývalé hospodářské dvory čp. 3 a 6, ostatní jsou zbořené nebo v troskách.
Fotodokumentace
Použitá literatura
Karel, T.-Knoll, V.-Krčmář, L. 2009: Panská sídla západních Čech - Karlovarsko, České Budějovice, 179
Kolektiv 1971: Heimatbuch des Kreises Luditz, München, 708/710
Kolektiv 1985: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. Západní Čechy, Praha, 385/386
Poche, E. a kol. 1982 : Umělecké památky Čech 4 (T-Ž), Praha, 242
Sedláček, A. 1905: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl třináctý, Plzeňsko a Loketsko, Praha, 230/231
Svoboda, J. 2008: Žluticko. Z nedávné minulosti, Žlutice, 152
Träger, G. 1993: Denkmäler im Egerland. Kreis Luditz, Eichstätt, 92