Záhořice - hradiště Vladař

Rozsáhlé výšinné opevněné hradiště bylo založeno ve strategické poloze patrně v střední době bronzové ve 14. století př. n. l. na dominantní čedičové stolové hoře Vladař (693 m n. m.) nad pravým břehem říčky Střely ve Vladařské vrchovině na katastru dnešní vsi Záhořice (Sahorz). Samotný vrch Vladař je reliktem izolovaného třetihorního štítového vulkánu jižně od Doupovského komplexu. Nejstarší přítomnost člověka v pravěku reprezentuje ojedinělý kus štípané industrie z období mezolitu (8000-5500 př. n. l.). Hradiště Vladař bylo jedno z nejvýznamnějších center v Čechách, mohutností svého opevnění, postupně budovaného v delším časovém období, je srovnatelné pouze s hradištěm na Závisti u Zbraslavi. Nejstarší pozůstatky fortifikací pocházejí zřejmě již z průběhu střední doby bronzové. V průběhu 6. - 5. století př. n. l. bylo poté nejspíše starší zaniklé opevnění obnoveno a pravděpodobně došlo i k podstatnému rozšíření celé pevnostní soustavy.

Zdejší osídlení zažívalo největší rozkvět v  pozdní době halštatské 6. - 5. století př. n. l. a časné době laténské 4. - 3. století př. n. l.  Především na opevněné akropoli Vladaře lze již tehdy předpokládat trvalé osídlení s pravidelnou povrchovou zástavbou, která měla zřejmě charakter samostatně ohrazených dvorců. V exponované poloze opevněné akropole žili zřejmě rovněž příslušníci tehdejší společenské elity. Opevněný areál na Vladaři s bohatými výskyty zlata v okolí se tehdy stal významnou sídelní aglomerací s velkým počtem stálých obyvatel a tvořil zřejmě významnou zastávku na délkové obchodní cestě, spojující jih a sever Evropy. Zdejší hustě obydlené hradiště tehdy udržovalo vazby a dálkové kontakty s regiony jižně od Alp, tedy kulturní oblastí Středozemí. Ve vzdálenosti 8 kilometrů od hradiště se nacházelo velké pohřebiště v Manětíně-Hrádku z 6. - 5. století př. n. l.

V době kolem roku 400 př. n. l. byla uprostřed vrcholové plošiny vybudována umělá vodní nádrž na dešťovou vodu, případně mohla být tehdy naposledy vyčištěna či rozšířena. Založení nádrže doprovázely zasvěcovací rituály, což dokazuje souvislá vrstva spálených plev, zlomků keramických nádob a větviček jmelí odkrytá na dně. Vytěžené čedičové kameny mohly být využity především při stavbě mohutné obvodové fortifikace akropole.

Obyvatelé hradiště se živily různými řemesly a intenzivní zemědělskou činností. Intenzivní pastva spolu s přímou lidskou činností měla za následek téměř úplné odlesnění plochy hradiště včetně jeho svahů a pravděpodobně i značné části krajiny kolem něj. Zpracování sklizně mlácením probíhalo tehdy rovněž přímo na akropoli hradiště. Mezi nejvíce zastoupené tehdejší zemědělské plodiny patřila pšenice špalda, pšenice jednozrnka a ječmen obecný. Mimo jiné pochází z této doby nejstarší doklad pěstování máku setého na území České republiky. Vedle zástavby a komunikací v areálu hradiště existovaly rovněž travnaté plochy, na kterých se pásl dobytek. V areálu silně opevněného předhradí byly v místě pastvin budovány velké nádrže na vodu potřebné pro soustředění skotu, koní i lidí. V rámci domácích zvířat byl doložen chov tura, ovcí, koz, prasat, psů a koní. Mezi druhy divokých zvířat se zde vyskytoval jelen, srnec a snad divočák.

V bezprostředním okolí hradiště existovala poměrně hustá sídlištní síť, včetně hustě osídlené plochy přímo pod akropolí Vladaře na k.ú. Vladořic. V okolní kulturní krajině tehdy s jistotou existovaly výrobní areály, pohřebiště, zemědělské pozemky, pole, úhory, pastviny a louky, tranzitní plochy lesů využívané pro pastvu, těžbu dřeva a letniny a přirozené lesy.

Někdy kolem roku 245 př. n. l. byla lokalita z neznámých důvodů částečně opuštěna a zdejší osídlení prořídlo, hospodařilo se na menší ploše a prostor opuštěných ploch byl částečně zalesněn. V době kolem roku 200 př. n. l. byl vývoj lokality násilně přerušen událostmi doprovázenými ničivým požárem. Zdejší osídlení tehdy značně prořídlo. Přímo na ploše hradiště je tehdy doložena přítomnost množství pasoucího se dobytka i intenzivní zemědělská činnost. V padesátiletých cyklech se tu střídala období pěstební a pastevní. Někdy kolem roku 30 př. n. l. byla lokalita v důsledku postupného úpadku významu hradiště nakonec zcela opuštěna a s ní rovněž celá okolní krajina. Uvolněná plocha bývalého hradiště postupně zarůstala nejprve náletovým dřevinami, především břízou, později hustým jedlovým lesem s příměsí buku. Z důvodu napadaných kmenů stromů z větší části vyschla vodní nádrž na bývalé akropoli.

Od 6. století probíhala v lesích na vrcholové plošině a na úpatí vrchu Vladaře výběrová těžba dřeva, vzrostlý les byl postupně vytěžen a nahrazen náletovou břízou. Odlesnění způsobilo opětovné zamokření cisterny na akropoli. Okolní krajina byla postupně osidlována. Teprve v 10. století byl prostor bývalého hradiště znovu odlesněn a jeho plocha začala být opět intenzivně využívána. K novému využití prostoru bývalého hradiště došlo až na rozhraní raného a vrcholného středověku někdy kolem roku 1071, kdy došlo v souvislosti se středověkou kolonizací k rozsáhlému odlesnění okolní krajiny, kde vznikly pole, úhory, pastviny a luka. Na samotné vrcholové plošině Vladaře probíhala intenzivní zemědělská činnost.

Prostor dominantního vrchu obehnaného mohutnými příkopy a valy byl podle historických zpráv druhotně využíván i středověkými a novověkými vojsky. Přímo v areálu hradiště a jeho bezprostředním sousedství byly založeny dvě středověké vesnice. K roku 1379 je v historických pramenech poprvé zmiňována ves Vladořice (Wladarz) na jižním úpatí Vladaře a o něco později, roku 1393 se v pramenech objevuje i ves Záhořice (Sahorz), založená v prostoru bývalého předhradí. Obyvatelé vsí dříve celý areál kromě nejprudších svahů využívali pro zemědělskou výrobu.

Ve druhé polovině listopadu 1421 prostor bývalého opevněného hradiště na Vladaři využili během ústupu od hradu Krasíkova husité pod velením tehdy již slepého vojevůdce Jana Žižky z Trocnova, kteří se zde opevnili a tři dny se v nepříznivém mrazivém počasí úspěšně bránili početně silnějšímu vojsku plzeňského landfrýdu a vojáků pod velením českého šlechtice Jindřicha z Plavna. Z důvodu nedostatku proviantu nakonec po třídenním obléhání prorazili obležení a stáhli se do Žatce. Husitský kronikář Vavřinec z Březové událost popsal: „ A když přitáhl Žižka se svými lidmi blízko Žlutic k hoře, zvané Vladař, a vyjel na ni se svými vozy a jezdci, obklopil se a své lidi vozy, a připraviv děla, mužně se proti nepřátelům bránil, třebas byl spolu se svým trápen nepohodou povětří, mrazem, vichřicí a hladem. Tři dni však se mužně bránili a nepřátelé neměli volný výstup na horu.“

Stopy starého opevnění na Vladaři přitahovaly pozornost již dávno. Již v roce 1541 zmiňuje Václav Hájek z Libočan ve své kronice rozsáhlé opevnění hradiště. V historce k roku 805 zde zmiňuje lid jistého Rohovice, syna Hrozislavova ze vsi Vršovic, který se svádil s Lučany a v okolí Žatce „chodil po horách a lesích sobě místa k bydlení hledaje, až i přišel na jednu horu, na kteréž byla hojnost vody. Tu kázal svým lesy sekati a obruby dělati, i nalezeno jest, že tu prvé na té hoře také nějaké stavení bylo …že sú tu byli někdy před mnohými lety Bohemové město sobě postavili, kteréž slulo Břímota“. K roku 806 pak dále uvádí, že „Rohovic to místo sobě oblíbiv, s velikú pilností tu město stavěl a dal jemu jméno Vladař“.

Během třicetileté války využila roku 1639 zdejší opevnění švédské vojsko generála Bannera. Některé dosud patrné fortifikační linie (2-3) na předhradí vznikla až v této době. Další pozůstatky švédského ležení nacházíme především v zarovnání koruny valů, sloužící k postavení těžké dělostřelecké techniky.

Od 17. století byl prostor hradiště až na nejstrmější svahy intenzivně využíván k zemědělství. Podle zprávy z roku 1802 byly ve vsi Záhořice v prostoru bývalého předhradí objeveny kostrové hroby s keramickými nádobami. První archeologický průzkum lokality je doložen k roku 1851, kdy Vladař „prošel a zaměřil“ kulturní historik Jan Erazim Vocel. Ve druhé polovině 19. století byla poté lokalita zařazena mezi významná pravěká hradiště. Ve druhé polovině šedesátých let 19. století navštívil zaniklé hradiště archeolog Julius Ernest Födisch z Litoměřic, který zde nechal provést sondáže, popsal opevnění včetně novověké fortifikace z období třicetileté války a vyhotovil zřejmě nejstarší jednoduchý plánek lokality v podobě schématického náčrtu, podobného nákresu Vladaře v I. vojenském mapování již z druhé poloviny 18. století. V letech 1877–1880 byl poté průběh fortifikace na Vladaři zaměřen v rámci III. vojenského mapování, čímž vznikl první realistický plán lokality.

Při náhodných povrchových sběrech a drobných sondážích v prostoru akropole i předhradí byly nacházeny pouze ojedinělé nálezy, mezi které patří např. čepel z pazourku, dva fragmenty hliněných závaží a zlomky pravěké keramiky. V době kolem roku 1900 byla na svahu hory nalezena dnes již ztracená údajně časně laténská bronzová spona. Po roce 1945 přestala být náhorní plošina stolové hory zemědělsky využívána a postupně zarůstá řídkým lesem a křovinami, na svazích roste vzrostlý smíšený les.

Na počátku padesátých let 20. století náhodně nalezl numismatik Eugen Pochitonov ve vyhozené hlíně v prostoru menší plošiny za branou A akropole litou bronzovou plastiku ve tvaru stylizované mužské postavy s přilbou typu Negau z pozdní doby halšstatské kolem roku 450 př. n. l. Výška předmětu je 5 cm, třetinu jí tvoří hlava, ruce zcela chybějí. Tělo přechází do jediné nožky se špičatou botou se středovou rýhou na přední straně. Na zadní straně z figurky vystupuje čtyřhranný masivní kolíček, který dokládá někdejší upevnění plastiky kónicky tvarovaný předmět. Bronzová figurka patřící ke skupině luxusních předmětů pochází zřejmě ze severní Itálie nebo z východoalpského prostoru a byla součástí trojnožky kónicky tvarované pravděpodobně dřevěné pyxidy na třech takto utvářených nožkách vyrobené nejspíše podle etruských předloh.

V roce 1962 nalezl A. Benešv místě porušeného valu na západní straně akropole zlomky keramických nádob, které roku 1964 předal někdejší expozituře Archeologického ústavu v Plzni. Usnesením školské a kulturní komise ONV Karlovy Vary ze dne 16. prosince 1963 bylo hradiště Vladař zapsána na státní seznam kulturních památek pod rejtř. č. 29601/4-1129. V roce 1969 byla poté na jihovýchodním a východním svahu stolové hory vyhlášena přírodní rezervace Vladař o rozloze 11,71 ha, chránící relikt dubo-habrového háje na čedičovém třetihorním podkladě. Patrně někdy v šedesátých letech 20. století vytěžil pravděpodobně neznámý hledač pokladů ve východní části vodní nádrže na bývalé akropoli na ploše asi 5 x 5 metrů velký objem sedimentů až na úroveň skalního podloží. Méně pravděpodobná se zdá možnost, že umělé narušení výplně nádrže lidskou činností přestavuje pozůstatek těžby humolitu za účelem získání zahradnického substrátu.

V roce 1980 bagrista Jan Reseteri z Kojšovic během neohlášených zemních pracích v místě původního mokřadu v prostoru IV. plochy předhradí na západním úpatí Vladaře hloubil buldozerem malý rybníček pro potřeby blízkého dětského tábora a narazil při tom při snížení hladiny vody v bahně na „spousty lidských kostí v jakýchsi dřevěných chodbách“. Výkopové práce tehdy silně narušily neznámé dřevěné konstrukce. O této skutečnosti však informoval bagrista až v roce 2007 archeologa karlovarského muzea Mgr. Jiřího Klsáka, který byl na lokalitu přivolán již roku 1980 k výzkumu částečně vybagrovaného rybníčku. Ten byl však již tehdy zalitý vodou a v jeho okolí bylo rozvezeno množství hlíny, ve které bylo nalezeno do deseti střepů pravěké keramiky, mezi nimiž se mj. vyskytly fragmenty nádob točených na kruhu, které lze zařadit do mladší až pozdní doby laténské.

V letech 1985-1986 byly archeologem Jiřím Klsákem v blízkosti cisterny na akropoli vyhloubeny dvě sondy o rozměrech 0,6 x 0,6 metru a hloubce 0,6-0,8 metru, v nichž bylo nalezeno celkem 26 zlomků keramiky a mazanice knovízské kultury a ojediněle i raného středověku. V roce 1994 byla na akropoli jižně od cisterny položena Jiřím Klsákem sonda o rozměrech 2 x 1 metr, která porušila 20 cm silnou humózní vrstvu obsahující keramiku pozdní doby bronzové i zlomky stěn tuhových nádob z doby laténské.

Samotná lokalita však nadále unikala bližší pozornosti archeologů a nebyl zde proveden žádný větší systematický výzkum. Hradiště bylo naopak opakovaně poškozováno nelegálními uživateli detektorů kovů a budováním nových cest přes linie opevnění. Roku 2001 bylo proto založeno občanské sdružení Vladař, které si klade za jeden z hlavních cílů aktivizovat zájem odborných institucí k systematickému výzkumu hradiště Vladař. V roce 2002 byl zahájen systematický archeologický výzkum a dokumentace hradiště Archeologického ústavu Akademie věd ve spolupráci s katedrou archeologie Západočeské univerzity v Plzni, Krajským muzeem v Karlových Varech a občanským sdružením Vladař v rámci pětiletého grantového projektu financovaného Grantovou agenturou Akademie věd ČR (2002-2006).

V letech 2002-2004 byla Archeologickým ústavem v Praze pod vedením Miloslava Chytráčka pomocí satelitní techniky a opakovaného leteckého snímkování geodeticky zaměřena fortifikace celého hradiště. Pozemní geodetické zaměření provedl za pomoci satelitní technologie GPS během tří týdnů roku 2003 Antonín Majer. V letech 2003-2004 bylo následně provedeno opakované letecké snímkování.

Při geodetickém zaměřování lokality v roce 2002 se podařilo začistit bok novodobé lesní cesty, která protíná jižní úsek obvodového opevnění předhradí a porušuje oba příkopy i vnitřní val. Dokumentován zde byl řez vnitřním valem v délce 25 metrů a maximální výšce 3 metry. V jádru konstrukce byla odkryta oboustranně lícovaná, 230 cm široká zeď, stavěná z nasucho kladených, velkých, převážně čedičových kamenů. Hradební zeď se zachovala do výše 100 cm a k její vnitřní straně přiléhal více než 8 m široký násep. Výzkum ukazuje na nejméně tři stavební fáze tohoto opevnění, žádnou z nich se však nepodařilo datovat. V roce 2002 bylo provedeno zároveň několik vrtů v prostoru cisterny na akropoli v rámci plánovaného paleoenviromentálního průzkumu.

V průběhu června až srpna roku 2003 byl ve třech etapách proveden záchranný archeologický průzkum obvodového opevnění akropole Archeologickým ústavem v Praze a Krajským muzeem Karlovy Vary ve spolupráci s občanským sdružením Vladař pod vedením archeologa Miloslava Chytráčka z ARÚ. Během průzkumu byl proveden 19 metrů dlouhý řez severním obvodovým opevněním akropole západně od brány B, který byl položen v místě novodobého poškození valu chovatelem koní Josefem Váňou z nedalekých Mlýnců. Žokej zde val z větší části rozebral, aby s koňmi mohl trénovat v příkrém svahu. Během záchranného výzkumu se podařilo zdokumentovat celý profil rozvaleného valu na západní okraji sondy a dala se určit původní podoba hradby. Uvnitř valu bylo objeveno velké množství spečených kamenů a roztavených čedičových bloků s otisky dřeva, které svědčí o velkém ničivém požáru dřevěné konstrukce původní hradby, který způsobil samotný rozpad hradby. Teplota tehdy musela dosáhnout nejméně 1200 stupňů.

Výzkum zachytil pozůstatky pěti následných stavebních fází vývoje hradby. Nejmladší fáze fortifikace s vnitřní konstrukcí z dubových trámů se jevila jako nejmohutnější a dosahovala šířky až 8 metrů, objem destrukčních trojúhelníků udává výšku 4,2 metry. Stratigraficky nejstarším objektem byla základová jáma pro dřevěný sloup, z jejíž výplně byl odebrán vzorek zuhelnatělého dřeva pro radiokarbonové datování metodou 14 C v poznaňské laboratoři, který poskytl datum cca 1350 let př. n. l. (± 35 let), což je časový interval odpovídající počátku mohylové kultury na přelomu starší a střední doby bronzové. Pravděpodobně se jedná o pozůstatky nejstaršího ohrazení vrcholové plošiny Vladaře. Sídlištní vrstva přiléhající k zadnímu líci hradby v prostoru akropole obsahovala keramiku z pozdní doby bronzové, pozdní doby halštatské i časně laténské. Dále bylo nalezena mazanice, malý kousek paroží, či kost i a v jedné vrstvě desítky oblázků. Velmi pravděpodobně lze předpokládat výstavbu několika na stejném místě zakládaných hradeb, které patřily k příslušným sídelním horizontům zmíněného časového úseku.

V roce 2004 pokračoval paleoenviromentální průzkum uloženin z  cisterny na akropoli pod vedením archeobotanika RNDr. Petra Pokorného, PhD. z Archeologického ústavu AV ČR položením sondy na místě původních vrtů. Sondou o rozměrech 3 x 1,5 metru se podařilo zachytit dno uměle vytvořené vodní nádrže. Při výzkumu 2,8 metru mocné výplně s uloženým souvislým sedimentárním záznamem se za pomoci řady přírodovědných metod, pylovou analýzou, analýzou rostlinných makrozbytků včetně zbytků dřeva, chemická analýzou, rozborem zbytků vodních organismů, řas a korýšů a radiokarbonovým datováním, podařilo podrobně popsat a chronologicky upřesnit historii osídlení na Vladaři. Při samém skalním dně nádrže se nacházejí vrstvy vzniklé pod silným vlivem člověka, vrstva s kameny cizího původu a s keramikou, vrstva spáleného obilí a plev, jezerní sedimenty se semeny kulturních rostlin, semeny plevelů a množstvím pylových indikátorů ruderalizovaných ploch. Nejstarší vrstvy vznikly na přelomu 5. a 4. stol. př. n. l. V té době byl zkoumaný prostor téměř zcela odlesněn a intenzivně zemědělsky využíván, v padesátiletých cyklech se tu střídala období pěstební a pastevní. V sedimentech byl nalezen rovněž koňský trus a pylová analýza prokázala na Vladaři dosud nejstarší známé pěstování máku setého na českém území.

V letech 2004-2005 bylo položeno několik sond v místech poškozených nelegálními výkopy hledačů s detektory kovů, zjištěny byly řádově desítky drobných i hlubších výkopů. Plošně nejrozsáhlejší sonda 1 byla položena v roce 2004 za obvodovým opevněním v severovýchodní části akropole a v následujících dvou letech postupně rozšířena o další sektory.  V sondě byla zachycena podlaha s ohništi většího povrchového sídelního objektu v rámci ohrazeného dvorce z pozdní doby halštatské a časné doby laténské s nadzemní kůlovou konstrukcí, jejíž půdorys zasahoval mimo zkoumanou plochu. Na vnější straně ohrazení sonda zachytila část dláždění z velkých čedičových kamenů nebo bloků břidlice a větší zahloubený objekt. V soupisu nálezů se objevují zlomky halštatské a laténské keramiky, keramické závaží z tkalcovského stavu, zvířecí kosti, mazanice, ohořelá zrna a plevy obilovin – ječmene, prosa, pšenice dvojzrnky, hrachu a čočky.

V letech 2004-2005 byl katedrou archeologie Západočeské univerzity pod vedením Ladislava Šmejdy proveden plošný průzkum lokality za pomoci detektoru kovů. V jihozápadním nároží akropole byl v hloubce 25 cm nalezen pozdně laténský meč v železné pochvě se závěsným můstkem spolu se železnou pasovou záponou z 1. st. př. n. l., který byl následně restaurován a podroben metalografické analýze Ing. Jiřím Hoškem, PhD. v Archeologickém ústavu AV ČR. Zbraň byla vyrobena poměrně jednoduchou technikou, svařením dvou železných plátů. Z hlediska funkční kvality však byla dostačující, neboť tvrdost feritu byla poměrně vysoká, kolem dvě stě jednotek Vickerse, což je způsobeno vyššími obsahy fosforu. Mezi další významné předměty z výzkumů na akropoli patří bronzová šipka s tulejkou a křidélky a polovina malého jantarového korálu bochníkovitého tvaru. Suroviny byla dovážena od Baltského moře. Podobný malý jantarový korál patřil k výbavě časně laténského hrobu z nejmladší fáze pohřebiště v Manětíně-Hrádku.

Od roku 2005 jsou vzhledem ke značnému rozsahu a významu lokality vybrané otázky zároveň studovány v rámci výzkumného záměru MŠMT a jako součást mezinárodního projektu „Fürstensitze: Frühe Zentralisierungs- und Urbanisierungsprozesse“ (Knížecí sídla v 5. století př. n. l. v Evropě).

V roce 2005 byla občanským sdružením Vladař za dohledu archeologa karlovarského muzea Mgr. Jiřího Klsáka v prostoru v terénu dobře postřehnutelné lichoběžníkové vyvýšeniny a s rozpoznatelnými mírnými svahy v blízkosti výškové kvóty 688 m n. m. na jihozápadním cípu akropole Vladaře položena záchranná sonda o rozměrech 5,6 x 1,2 m v místech poškozených amatérskými detektoráři. Teorie o vyvýšené terase či jiném objektu se nepotvrdila. Nalezeno bylo několik importovaných pískovcových kamenů, tvořící původně snad desku s jednou stranou plochou, křemenný oblázek, volně rozházených sedm větších zubů, kosti, dva břidlicové ploché kameny a keramické střepy z laténského a halštatského období i doby bronzové, nejvýznamnějším nálezem byl tmavý keramický střep zdobený třemi pruhy a dvěma řadami drobných kolků.

Na základě výpovědi Jana Reseteriho z Kojšovic, který zde roku 1980 prováděl výkopové práce, jenž tehdy silně narušily neznámé dřevěné konstrukce, přistoupilo v roce 2007 Krajské muzeum Karlovy Vary ve spolupráci s občanským sdružením Vladař k archeologickému výzkumu novodobé vodní nádrže v místě původního mokřadu v prostoru IV. plochy předhradí na západním úpatí Vladaře. Na jaře roku 2007 bylo provedeno 9 průzkumných vrtů na čtvercové síti. V létě roku 2007 byla poté na břehu vodní nádrže položena zjišťovací sonda o rozměrech 2 x 4 metry, která odkryla v jílovitých sedimentech v hloubce necelých dvou metrů spodní část roubené konstrukce několika provázaných komor, zachovaných do výšky 70 cm, z pečlivě opracovaných dubových hranolů obdélníkového průřezu, utěsněných šedožlutým jílem.

Dno nádrže bylo vydlážděno říčními valouny. Ze souvrství vyplňujícího jednu z komor byla vyzvednuta keramika z pozdní doby halštatské a časné doby laténské, zvířecí kosti a množství opracovaného dřeva, například prkna s otvory pro čepy na každém konci nebo oválnou dřevěnou mísu se dvěma držadly na protilehlých koncích. Z vrstvy nad dlážděným dnem byly vyzdviženy ještě dvě menší dřevěné nádoby a dobře dochovaná část jemně pletené ošatky o rozměrech asi 35 x 25 cm. Organické nálezy se zachovaly díky zakonzervování v prostředí vlhkých jílovitých vrstev prameniště. Nejsvrchnější část dřevěných konstrukcí se v průběhu staletí rozpadla a zbylé pozůstatky překryly svahové sedimenty, nelze, proto s jistotou určit k čemu nalezené objekty sloužily. V jedné z uloženin nad konstrukcemi byly nalezeny uhlíky, datované do 10. století, které dosvědčují, že v době raného středověku byla stavba již zaniklá a nacházela se pod úrovní tehdejšího terénu. Části podobných dřevěných konstrukcí se podařilo po částečném odčerpání vody za pomoci báňských záchranářů v říjnu roku 2007 rozpoznat na několika místech i v profilech břehů rybníka. Na základě dendrochronologického rozboru vyzvednutých vzorků dřev a datování radiokarbonovou metodou C14 v porovnání s křivkami z Bavorska a dalšími oblastmi západní Evropy se podařilo rozlišit dvě skupiny dřevěných konstrukcí. Pro jednu byly použity relativně mladé a rychle rostoucí stromy pokácené nedlouho po roce 480 př. n. l., komory přímo porušené hloubením rybníčku byly zhotoveny ze starých a pomalu rostoucích dubů pokácených krátce po roce 463 př. n. l.

V průběhu roku 2008 a počátkem roku 2009 provedla společnost GIMPULS Praha s.r.o. geofyzikální měření kolem vodní nádrže, která naznačila existenci obdobných konstrukcí také v širším okolí rybníka na ploše zhruba 40 x 40 metrů.

V roce 2009 byl proveden archeologický průzkum jihozápadního úseku obvodové fortifikace IV. plochy předhradí. Sonda protnula vnější obvodový val v místě recentního narušení lesní svážnicí. V tělese valu se podařilo rozlišit tři stavební fáze. Ke stratigraficky nejstarším objektům se řadí řada čtyř oválných kůlových jam, zachycených v severní části dna sondy uspořádané v řadě. Pravděpodobně prozrazují stopu po vnitřním líci nejstarší hradby podle radiokarbonového datování z doby halštatské, který měl podobu dřevěné stěny z vertikálních kůlů. Následující stavební fázi hradby ze starší až střední doby laténské naznačuje radiokarbonové datum zuhelnatělého dřeva ze spodní partie mělké prohlubně dokumentované v západním profilu sondy. Objekt zahloubený do násypu staršího hradebního tělesa mohl snad souviset s konstrukcí vnitřního dřevěného líce nejmladšího opevnění z doby laténské s ukotvením, které prozrazuje dvojice velkých kůlových jam.

V letech 2009-2011 proběhl v prostoru vodní nádrže na IV. ploše předhradí nový mezinárodní výzkumný a záchranný projekt pod vedením Miloslava Chytráčka z Archeologického ústavu v Praze a financovaný v rámci „Programu podpory projektů mezinárodní spolupráce“ AVČR, který řešil odborné zajištění a konzervaci dřevěných roubených konstrukcí poškozených vyhloubením novodobé nádrže, které zapříčinilo také pokles hladiny spodní vody a tedy i následné rozpadání svrchních partií roubených dřevěných staveb dochovaných pod povrchem v okolí rybníka. Části stěn dřevěných komor dnes vyčnívají z obnažených břehů rybníka nad vodní hladinu a unikátní archeologická situace je značně ohrožena. Měnící se objem vody v umělé nádrži také výrazně zhoršuje podmínky nutné k dalšímu uchování dřevěných architektonických prvků z časné doby laténské.

Cílem výzkumu byla dokumentace dochovaných konstrukcí, zjištění jejich celkového rozsahu a vyzvednutí části dochované konstrukce. Sondami se podařilo odhalit tři nároží obdélné stavební jámy pro vodní nádrž, která měla rozměry 10 x 11 metrů. Hráz široká 110-120 cm, roubená z dochovaných tří, někdy až čtyř řad dubových trámů, měla zachované  stěny do výšky 120-140 cm. Jihozápadní nároží cisterny bylo před zasypáním sondy rozebráno na jednotlivé trámy. Nejdelší trám měří 520 cm x 20 cm x 9 cm. Všechny dřevěné nálezy byly následně na podzim roku 2010 odvezeny k odborné konzervaci na specializovaném pracovišti v Musée Cantonal d’Archéologie et d’Histoire v Lausanne ve Švýcarsku. Konzervované nálezy budou později vráceny do České republiky a vystaveny v plánované archeologické expozici Západočeského muzea v Plzni.

Na jaře roku 2010 bylo provedeno specializovanou firmou zaměření lokality pomocí metody leteckého laserového skenování v rámci grantového projektu, vedeného Martinem Gojdou na Západočeské univerzitě v Plzni. Výsledkem je velmi přesný digitální model reliéfu lokality se všemi dochovanými fortifikačními prvky, včetně pozdějších terasovitých úprav terénu, různě starých cest či pozůstatků archeologických sondáží a odráží tak věrně aktuální stav památky. V březnu roku 2011 poté provedl Český úřad zeměměřický a katastrální (ČÚZK) další letecké laserové skenování lokality v rámci tvorby Digitálního modelu reliéfu ČR 5. generace (DMR5G).

V roce 2010 byla v místech sondy na východním okraji rybníčku z roku 2007 položena nová sonda o rozměrech 9 x 15 metrů směřující od nádrže do svahu. Terénní odkryv zde zachytil neporušenou druhou cisternu téměř čtvercového půdorysu, která byla vymezena více než metr širokou hrázi z roubených komor se stěnami z tesařsky opracovaných dubových trámů zbavených kůry. Pouze u jižní hráze byl dochován původní povrch zpevněný kamenným dlážděním. Spadané kameny při vnitřní stěně západní hráze prozrazují podobnou úpravu povrchu i v této části. Jílem vyplněné komory hráze měly stejnou konstrukci jako obvodová hráz patrně shodně orientované dolní nádrže. Dobu kácení stromů použitých při stavbě horní nádrže lze podle dendrochronologického datování zařadit do období mezi roky 475–451 př. n. l.

Hráz roubena z dochovaných tří, čtyř a někdy až pěti řad dubových trámů obdélného průřezu 30 x 10 cm měla zachované stěny do výšky 120–140 cm a dosahovala šířky 110–120 cm. Původní výška hráze činila až 160 cm. Vnitřní obvod hráze vymezoval plochu vlastní nádrže o rozměrech 7,8 x 7,7 metrů a objemem cisterny zhruba 900 hl. Hráze byly sroubeny tzv. technikou na sraz. Propojené kratší příčné stěny ze shodně opracovaných trámů rozčleňovaly hráz do pěti obdélných komor po obou stranách. Sondou se podařilo odkrýt zhruba třetinu dna souvisle vydlážděného menšími čedičovými kameny a tři nároží obdélné stavební jámy o rozměrech 11 x 12 metrů s vestavěnou hrází nádrže. V prostoru mezi vnější dřevěnou stěnou obvodové hráze a okrajem stavební jámy ve vzdálenosti 60–120 cm se často nacházely velké bloky čedičových kamenů, které měly celou konstrukci zpevňovat. Stěny hráze se pod tlakem okolní zeminy nápadně prohnuly a naklonily směrem dovnitř výplně cisterny. Na dlážděném dně nádrže i ve vrstvách její výplně byla ojediněle nalezena keramika datovaná do pozdní doby halštatské a časné až starší doby laténské, zvířecí kosti a poměrně velké množství opracovaného dřeva v podobě stavebního odpadu, třísek, odštěpků, osekaných větví apod. a nahodile umístěná jednotlivá prkna, které se v nádrži nacházely periodicky v několika vrstvách nade dnem. Na dně při jižním obvodu nádrže navíc ležela v řadě čtyři prkna z borového dřeva s otvory pro čepy na každém konci použitá druhotně jako podklad a zpevnění dna při stavbě roubené hráze a dláždění. Dále ležela na dně rovněž oválná dřevěná mísa se dvěma malými držadly. Ve vrstvě nade dnem se podařilo odkryt ještě dvě menší torza dřevěných nádob a fragmenty košíku.

Rozsáhlé opevněné výšinné hradiště o celkové rozloze 115,3 ha s mohutným složitým systémem opevnění o celkové délce 18,5 km na dominantní čedičové stolové hoře Vladař (693 m n. m.) v podobě komolého jehlanu na přibližně elipsovité základně, jejíž delší osa ve směru západ-východ dosahuje délky okolo jednoho kilometru. Na severozápadě a severu obtéká vrch říčka Střela, do níž se vlévá přímo pod jihozápadním úpatím vrchu bezejmenný potok tekoucí od jihozápadu. Obvodové fortifikace byly vybudovány postupně v několika historických obdobích.

Centrální část opevnění tvořila rozsáhlá akropole o přibližné rozloze 13,4 ha, která zaujala náhorní plošinu vrchu s převýšením 230 metrů na údolím říčky Střely, chráněnou příkrými srázy především na jižní a východní straně. Obranná schopnost akropole byla navíc zesílena existencí obvodové hradby, jejíž pozůstatky mají dnes podobu mohutných valů.

Akropoli obepínalo asi 8 metrů široké obvodové opevnění o celkové délce 1.675 km v podobě sypaných hradeb s vnitřní konstrukcí z dubových trámů, která provázala a držela svislý přední a zadní líc hradby, a výplní z velkých čedičových bloků, lámaných ze skalnatého podloží hory. Na čelní vnější straně dosahovala hradba výšky 4,2 metru. Obvodová hradba akropole vznikla v pěti následných stavebních fázích. Nejstaršího ohrazení vrcholové plošiny je datováno do roku cca 1350 let př. n. l. (± 35 let), tedy počátku mohylové kultury na přelomu starší a střední doby bronzové. Fortifikace v severní části zanikla mohutným požárem, jak prozrazují početné struskovitě natavené kameny v tělese valu, reliktu rozvalené hradby. Opevnění akropole bývalo ve strmých svazích prolomeno trojicí nálevkovitých bran, jejichž ramena se obloukovitě stáčejí do vnitřní plochy.

Brána A je situována  v západním svahu akropole při horním vyústění přírodního žlebu, do nějž se sbírá několik dodnes dochovaných úvozových cest. Křídla brány tvořily mohutné kamenné valy. Před bránou byl předsunutý až 25 metrů široký příkop. Cesta k bráně tak musela vést v úrovni dna tohoto příkopu a na severní a jižní straně ji navíc chránily dvě výše položené, zvlášť opevněné oválné plošiny se strmými svahy.

Brána B je situována v severní části akropole v široké terénní proláklině, jíž prochází přístupová cesta ze severního svahu. Křídla nálevkovité brány tvoří opět mohutné kamenné valy. Před vstupem na severním svahu není patrný žádný předsunutý příkop. Tento vstup je ale navíc chráněn hradbou z vnitřní strany akropole a za branou uzavírá menší obrannou linii. Okraj široké, mísovitě utvářené deprese uvnitř areálu akropole byl opevněn hradbou po celém průběhu své horní hrany. Za branou se tak musela cesta stáčet k západu podél vnitřní strany obvodové fortifikace akropole. Mezi tímto obvodovým opevněním a západním koncem fortifikační linie v areálu akropole se nachází 5 metrů široká proluka, kterou vyústila přístupová cesta na centrální plošinu akropole.

Třetí vstup na akropoli je veden branou C, situovanou na jižní svahu vrchu. Fortifikace je zde přerušena a obě krátká ramena opevnění se stáčejí do prostoru akropole. Cesta k bráně vedla šikmo od jihozápadu podél vnitřní strany dnes již špatně zřetelné fortifikace ve svahu, která má podobu souvislého pásu menších kamenů a spojuje linii opevnění předhradí s opevněním akropole.

Vnitřní plocha akropole zahrnuje dvě vyvýšeniny, severní (693 m n. m.) a jihozápadní (688 m n. m.). Plošně rozsáhlejší návrší kolem kóty 688 bylo možná v rámci akropole zvlášť vyčleněno, ale je těžké rozlišit stopy možného opevnění od patrně středověkých až novověkých terasovitých úprav terénu, z nichž pouze některé využívají relikty starších valů. Plocha akropole byla částečně zastavěna pravidelnou povrchovou zástavbou, která měla zřejmě charakter samostatně ohrazených dvorců. Zbytek plochy byl využíván jako orná půda a pastviny.

Uprostřed akropole je v nejnižším místě náhorní plošiny situována větší uměle vytvořená cisterna na zachycování dešťové vody z doby kolem roku 400 př. n. l. Druhou méně pravděpodobnou možností je, že někdy na přelomu 5. a 4. stol. př. n. l byla cisterna naposledy vyčištěna či rozšířena a od té doby se začala postupně zanášet sedimenty. Vyčištění vodní nádrže by však odstranilo sedimenty na dně, které mají stabilizující funkci, čištění mohlo být nežádoucí i z hlediska respektování odpovídajících rituálů. Nádrž oválného tvaru o délce 45 metrů, šířce 30 metrů a hloubce 2,8 metru, s výrazně vanovitým profilem s prudce se svažujícími okraji a rovným dnem, vylámaná v čedičovém skalnatém podloží masivu v prostoru mísovitě utvářené a široce rozevřené mělké prolákliny. Vytěžené čedičové kameny mohly být využity především při stavbě mohutné obvodové fortifikace akropole. Dno nádrže bylo pokryto vrstvou drti a oblázků donesených patrně z říčky Střely.

Na severním svahu stolové hory nad cestou ze Záhořic k Mlýncům je zcela mimo fortifikační systém situována nejvýše položená výrazná uměle vytvořená terasa, avšak ne zcela jasné funkce. Terasa je dlouhá 100 metrů a široká od 20 do 35 metrů. Vnější hranu terasy tvoří prudký balvanový sráz, hluboký skoro 20 metrů a zakončený drobným příkopem. Terén terasy je plochý, téměř vodorovný a ukončení u paty kopce bez zářezu. Z předhradí je terasa přístupná cestou, která ústí do prostoru terasy bránou, chráněnou menším strážním stanovištěm.

Na severním, severozápadním a západním úpatí stolové hory se rozkládalo rozsáhlé, vícenásobně členěné předhradí vymezené hlavním obvodovým systémem opevnění. Vícenásobně členěné předhradí na ploše přibližně 98,8 ha je ohraničeno hlavním obvodovým systémem opevnění, který je tvořen dvěma širokými paralelními příkopy o šířce 15-20 metrů se vzdáleností 7-12 metrů mezi sebou. V některých úsecích byly příkopy na vnitřní straně doplněny valem s výškovým rozdílem mezi korunou valu a dnem příkopu dosahujícím 13 metrů. V nejsnadněji přístupném úseku jihozápadního obvodu předhradí hradiště je hlavní obranná linie složená ze dvou paralelních příkopů zesílena ještě mohutným vnitřním valem. Obvodové opevnění vzniklo ve třech následných stavebních fázích. Nejstarší hradba z doby halštatské měla vnitřní líc v podobě dřevěné stěny z vertikálních kůlů. Celé předhradí je rozčleněno systémem mohutných valů a příkopů na čtyři vzájemně oddělené plochy propojené branami.

Na poměrně strmém severním svahu stolové hory se rozkládá I. plocha předhradí na ploše 13,3 ha, vymezená na severu a severozápadě hlubokým příkopem a valem, který se na východní a severozápadní straně napojuje k opevnění akropole. Vstup umožňuje brána G, kterou prochází cesta směřující dále k bráně B na akropoli. II. plocha předhradí o rozloze 6,9 ha se rozkládá v pravoúhlém severovýchodním nároží, ohraničeném mohutnými obvodovými příkopy předhradí. Přístupová cesta sem směřuje od řeky Střely, prochází dnem širokých obvodových příkopů a míří do brány F, spojující II. plochu předhradí s III. plochou předhradí.

Největší plochou předhradí je III. plocha předhradí o celkové rozloze 41,6 ha, situované v jeho centrální části. Obvodový val této plochy je na čtyřech místech přerušen bránami, označenými písmeny D, E, F a G. Na západním svahu stolové hory je situována Brána D s klešťovitě formovanými křídly. Branou prochází cesta směřující k bráně A na akropoli. V severozápadní části III. plochy předhradí se nachází brána E, hlavní bána do celého komplexu opevnění, kterou prochází široký a hluboký úvoz cesty, probíhající vnějším obvodovým příkopem. Vnitřní příkop v místě brány chybí. Od údolí Střely jsou v terénu patrné četné zaniklé cesty směřující k bráně. Od brány F, spojující III. plochu předhradí s II. plochou předhradí vede dlouhý úvoz do prostoru III. části. Brána G pak tvoří spojení I. a III. plochy hradiště.

Na západní straně opevnění je pak situována IV. plocha předhradí na ploše 15,2 ha, která vyplňuje prostor mezi obvodovými příkopy vnějšího opevnění a západním valem III. plochy předhradí.

V prostoru IV. plochy předhradí v místech dnešní novodobé vodní nádrže z roku 1980 býval původně situován uprostřed pastvin a luk mokřad s prameništěm se stojatou či mírně tekoucí vodou zarůstající vysokobylinnou mokřadní vegetací. Nad prameništěm bývaly vybudovány dvě vodní nádrže z časné doby laténské z 5. století př. n. l. Dolní obdélná vodní nádrž o rozměrech 10 x 11 metrů s 110-120 cm širokou hrází tvořenou provázanými obdélnými dřevěnými komorami roubené konstrukce z pečlivě opracovaných dubových hranolů obdélníkového průřezu, utěsněných na vnitřní straně nevypáleným šedožlutým jílem. V prostoru mezi vnější dřevěnou stěnou obvodové hráze a okrajem stavební jámy se nacházely velké bloky čedičových kamenů, které měly celou konstrukci zpevňovat. Konstrukci tvořily dvě skupiny dřevěných konstrukcí. Pro jednu byly použity relativně mladé a rychle rostoucí stromy pokácené nedlouho po roce 480 př. n. l., pro druhou staré a pomalu rostoucí duby pokácené krátce po roce 463 př. n. l. Nejdelší trám měří 520 cm x 20 cm x 9 cm. Dno nádrže bylo souvisle vydlážděno říčními valouny.

Horní vodní nádrž téměř čtvercového půdorysu s vnějším obvodem o rozměrech 10,1 x 9,4 metrů s 110-120 cm širokou hrází tvořenou provázanými obdélnými dřevěnými komorami roubené konstrukce z pečlivě opracovaných dubových hranolů obdélníkového průřezu, utěsněných na vnitřní straně nevypáleným šedožlutým jílem. Původní výška hráze činila až 160 cm. Původní výška hráze činila až 160 cm. Vnitřní obvod hráze vymezoval plochu vlastní nádrže o rozměrech 7,8 x 7,7 metrů a objemem cisterny zhruba 900 hl.

Bezprostřední okolí nádrží pravděpodobně nebylo vůbec zastavěné, kolem se rozkládaly především pastviny a louky. Vodní zdroje měly v pravěku velký strategický i kultovní význam, což potvrzuje i fakt, že se celá situace nachází v silně opevněném prostoru na úpatí stolové hory. Původní účel poměrně složitých precizně zhotovených dřevěných konstrukcí je dnes však nejasný. Nejvíce pravděpodobná interpretace nadrží jako napajedla pro dobytek a snad rovněž souběžně jako zdroje pitné vody pro člověka. Dobytku nebyl umožněn přímý přístup k vodě, protože zvířata by nádrž znečistila. Kolem nádrží tak byla na základě analogií patrně vybudována dřevěná ohrada či kamenná zídka se schůdky či s žebříkem, přičemž voda se vybírala vědry a přelévala do koryt. Nádrže bývaly patrně z důvodu zabránění znečištění a přístupu světla, které by podporovalo nežádoucí rozvoj planktonu a vodní vegetace, svrchu zakryty prkny. Nad nádržemi byly navíc vybudovány střechy vynesené na kůlech, které snad původně pokrývala sláma zatížená plochými kameny. Unikátní dřevěné architektonické prvky lze pravděpodobně pokládat za jeden z nejstarších dokladů uměle vybudovaných vodních nádrží s výdřevou v širším evropském prostoru.

Jižní úsek obvodového opevnění IV. plochy předhradí protíná novodobá lesní cesta, která porušuje oba příkopy i vnitřní val. Vnitřní val o maximální výšce 3 metry ukrývá v jádru konstrukce 230 cm širokou zeď, stavěnou z nasucho kladených, velkých, převážně čedičových kamenů. Hradební zeď se zachovala do výše 100 cm a k její vnitřní straně přiléhal více než 8 m široký násep. Fortifikace vznikla v nejméně třech nedatovaných stavebních fázích.

Na vnější straně fortifikace předhradí se nacházelo opevněné předpolí o celkové rozloze asi 3,1 ha chráněné valem v úseku 500 metrů. Tento val se skládal pravděpodobně až čtyř následných fortifikací a dokládá složitý vývoj vnějšího pevnostního systému předhradí.