Zakšov - kostel sv. Mikuláše

Původní gotický farní kostel byl vystavěn patrně v průběhu první poloviny 14. století podle návrhu neznámého architekta na mírném návrší nad návsí na severním okraji dnes již zcela zaniklé vsi Zakšov (Sachsengrün). První písemná zmínka o zdejším farním kostele jako součásti žlutického děkanátu pochází z roku 1352, kdy zdejší duchovní odváděl částku dva groše na papežských desátcích. K roku 1358 je při zakšovském kostele doložen farář Oldřich, který uváděl do úřadu nově dosazeného kněze kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Svatoboru. Patrony kostela byli tehdy držitelé zdejší tvrze z rodu Kfelířů ze Zakšova. Později byl kostel filiálním ke kostelu Navštívení Panny Marie v Tocově a po třicetileté válce poté ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Doupově.

V roce 1749 byl na místě středověké stavby postaven kadaňským stavitelem Johannem Christophem Koschem nový pozdně barokní kostel sv. Mikuláše. Podle Sommera byl kostel zasvěcen Nalezení sv. Kříže a Povýšení sv. Kříže. V roce 1798 byl poté kostel obsazen lokalistou, který pobíral 300 zlatých ročně z církevních účtů. Roku 1857 byla poté zdejší lokálie povýšena na samostatnou farnost, ke které byly přifařeny kromě Zakšova vsi Pastviny a Horní Lomnice. Kolem kostela se původně rozkládal hřbitov s márnicí v severovýchodním cípu ohradní zdi. Patrně ve druhé polovině 19. století byl asi 70 metrů severně za kostelem založen nový hřbitov, ke kterému vedla cesta alejí.

Po nuceném vysídlení původního obyvatelstva po konci druhé světové války a následném začlenění vsi do nově vzniklého Vojenského újezdu Hradiště v roce 1953 však přestal být kostel udržován postupně chátral. Vnitřní zařízení kostela bylo zničeno či rozkradeno. Patrně ještě v padesátých letech 20. století byl nakonec kostel spolu se sousední farou a celou vsí demolován. Na místě strženého kostela zbyly dnes pouze dva mohutné javory a zarostlá hromada sutin.

Neorientovaný jednolodní kostel s lodí na obdélném půdorysu s připojeným, odsazeným, polokruhově zakončeným presbytářem. Kostel byl krytý sedlovou, nad závěrem zvalbenou střechou se štíhlou osmibokou otevřenou sloupkovou sanktusovou věžičkou ve středu hřebene, zakončenou vysokou jehlancovou střechou s makovicí a dvouramenným křížem na vrcholu. Při východní boční stěně presbytáře bývala přistavěna patrová obdélná sakristie s valbovou stříškou.

Architektonicky nejvýraznější jižní vstupní průčelí kostela s vystupujícím středovým rizalitem bývalo prolomeno pravoúhlým portálem vchodu se segmentovou supraportou, nad kterým bývalo v ose umístěno velké kasulové okno. Po stranách bývaly situovány dvě velké, polokruhově zakončené niky s figurálními plastikami světců na nízkých soklech. Průčelí bývalo nad mohutnou vynesenou profilovanou římsou završeno obdélným štítem s oválným oknem v ose, trojúhelníkovým nástavce a volutovými postranním křídly s plastickými koulemi na krajních pilířích.

Podélné stěny lodi kostela bývaly prolomeny trojicemi velkých obdélných, polokruhově zakončených oknech. Shodné okno bývalo situováno v západní boční stěně presbytáře. Vnější steny kostela bývaly hladké, bez členění, završené mohutnou vynesenou profilovanou korunní římsou pod střechou. Vnitřní zařízení kostela tvořil pozdně barokní hlavní oltář z poloviny 18. století.