Žlutice - panský dům

Pozdně renesanční nárožní dům čp. 1, nazývaný Panský nebo Velký dům, byl vystavěn patrně na konci 16. století podle návrhu neznámého architekta na základech staršího pozdně gotického objektu v sousedství radnice v severní části náměstí uprostřed města Žlutice (Luditz). První písemná zmínka o domě čp. 1 pochází z roku 1599, kdy v sobotu po neděli smrtné (31. března) postoupil Karel Rakl z Banisdorfu s manželkou Annou Geldnarovou „dům svůj v rynku ležící“ se zahradou nad Paví branou zemanům Janu Jiřímu a Jáchymu Zumrovým z Herstošic, na Holeticích a v Lukové jako vyrovnání dluhu ve výši 100 kop míšeňských grošů, kterými Zumrové „rukojmovali“ za Rakla u urozeného pána Jiřího Petra ze Švamberka.

Smlouvou z prosince roku 1622 odkoupil tehdejší majitel žlutického panství hrabě Adam Jiří Kokořovec z Kokořova od Ondřeje Kalihracha část dědictví po Michalu Zumrovi z Herstošic, konkrétně „dům slove zumrovský nárožní v rynku a podle něho druhý domček kožešníkovský na svůj vlastní náklad z gruntu vnově vystavěný“. Sousední Kožešníkovský dům, který stával při severní straně původní dispozice domu čp. 1, nechal tehdy patrně již hrabě Adam Jiří Kokořovec z Kokořova od základu pozdně renesančně přestavět a připojit k domu čp. 1. Konstrukce bývalého Kožešníkovského domu tak dnes tvoří severní křídlo objektu. V domě čp. 1 bylo následně zřízeno sídlo vrchnostenského úřadu, které zde poté setrvalo až do zrušení patrimoniální správy v polovině 19. století.

Podobu panského domu čp. 1 v jeho renesanční úpravě přinášejí vyobrazení města Žlutic z konce 17. a z 18. století. Patrový nárožní dům trojjádrové dispozice na široké parcele, krytý dvojicí paralelních sedlových střech s hřebeny v severojižním směru, je zde zachycen již v současné rozloze. Hlavní jižní průčelí orientované do prostoru náměstí je završeno dvojicí bohatě členěných zděných štítů ve stylu severské pozdní renesance. Trojosé průčelí je ve střední ose prolomeno portálem průjezdu. V levé ose bylo v přízemí prolomeno „krámské“ okno lunetového tvaru, v patře pak podvojná okna. V levé části západního uličního průčelí býval situován mezi první a druhou osou podávací vikýř se zděným čelem, který později připomínal vypuštěný úsek korunní římsy, scelený až novodobou obnovou. V době třicetileté války snad musel být dům čp. 1 díky škodám raně barokně opraven. Právě tehdy mohlo dojít ke stavebnímu a výškovému sjednocení se objektem bývalého Kožešníkovského domu v severním křídle. Na někdejší hranici obou domů dodnes upomíná půdorysný zlom uličního západního průčelí.

Po dvou krátce po sobě následujících ničivých požárech města ve dnech 11. května a 27. května 1779, během kterých bylo spáleno celkem 185 domů a 36 stodol a zůstalo zachováno kromě předměstí Lomnice pouhých pět domů čp. 34, 35, 36, 73 a 74, fara a kostel, muselo být sídlo vrchnostenského úřadu pozdně barokně obnoveno. S obnovou objektu bylo započato neprodleně, jak prokazuje trám stropu v patře svojí letní těžbou dendrologicky datovanou do roku 1779. Renesanční štíty byly odstraněny a sjednocený objekt byl nově zastřešen mohutnou mansardovou střechou. Původní průjezd byl ze střední osy průčelí přenesen do východní krajní osy, kdy byla zřízena prostorná vstupní síň. Díky změně komunikační osy tak mohlo být severní křídlo rozšířeno směrem do dvora nádvorní pavlačí, nesenou na arkádách.

Již v Josefínském katastru z roku 1789 je poté panský úřední dům čp. 1 uváděn jako plnohodnotný stojící objekt. Patrně na počátku 19. století došlo ke klasicistní úpravě průčelí. Parcelní protokol stabilního katastru z roku 1841 uvádí jako vlastníka domu čp. 1 hraběte Karla Kokořovce z Kokořova. Parcela, na níž je budova vystavěna, zaujímá plochu 170 čtverečních sáhů (tj. cca 611 m²). Indikační skica z téže doby zachycuje půdorys nespalného objektu v současné podobě pouze bez drobného dvorního přístavku při hranici se sousedním čp. 144. 

Po zrušení vrchnostenské správy v roce 1849 zakoupila bývalý panský dům čp. 1 dne 28. února 1849 žlutická obec za 5.000 zlatých pro umístění sídla c. k. berního úřadu a c. k. okresního soudu s vězením. Pro okresního soudce měl být dle požadavku ministerstva v budově soudu zařízen byt o třech místnostech s komorou, kuchyní a příslušenstvím. Změny v uspořádání severního křídla domu byly příčinou výstavby nového záchodového přístavku v jihovýchodním cípu dvora při parcelní hranici se sousedním čp. 144. Pozdně klasicistní adaptace budovy byla dokončena v prosinci roku 1849. Následujícího roku 1850 poté státní úřady zabraly všechny úřední místnosti patřící obci včetně sousední budovy radnice čp. 144, kde setrvaly do roku 1854. Obecní úřad poté proto musel úřadovat v domě čp. 153, později však byla kancelář kvůli nebezpečí požáru pronajata v domě čp. 142 Franze Kreibiga. Dne 3. června 1850 se konala velká slavnost u příležitosti zahájení činnosti Okresního soudu, který zahájil svou působnost pod vedením Josefa Millauera.

V roce 1855 byla provedena reforma c. k. úřadů, zrušené okresní hejtmanství a okresní soudy byly nahrazeny nově zavedenými okresní úřady s okresními přednosty, v nichž byly sloučeny politické a soudní úřady dolního stupně. Okresním přednostou se stal Josef Millauer. Od roku 1868 po zrušení institutu okresního úřadu sídlili opět pouze v domě čp. 1 reformované státní úřady, okresní hejtmanství, kterému předsedal Josef Losert a v letech 1870-1886 poté Karl Rößler, a okresní soud, kterému předsedal až do roku 1875 Josef Král. Patrně až někdy po polovině 19. století byla zvětšena kapacita dvou cel v severní části přízemí severního křídla a to zvětšením jejich rozlohy o šířku arkádové chodby v přízemí.

V roce 1900 bylo v domě čp. 1, sídle okresního soudu, zřízeno muzeum se sbírkami vztahujícími se k historii města. S myšlenkou na založení muzea přišel místní Okrašlovací spolek a díky iniciativě předsedy spolku magistra Gerharda Eisenkolba a cejchovního mistra Leopolda Fleissnera byly plány realizovány. Mezi dalšími spolupracovníky Výboru pro zřízení musea byli žlutičtí občané odborný učitel Karl Fleissner, Josef Hampl, stavitel Adolf Kiesswetter, Wenzl Pohl, dvorní rada Wanitzka a Dr. Franz Zahn. Sbírka mezi obyvateli od domu k domu přinesla bohatý inventář, který byl uložen v domě v Chyšské ulici a poté v Löschnerově domě na náměstí.

Pro umístění muzea byly v domě od 1. ledna 1901 přenechány místnosti bývalého daňového úřadu v úředním domě čp. 1, kam byl poté sebraný inventář umístěn. Mezi sbírkové předměty musea patřily cechovní truhlice s dokumenty, egerlandský nábytek, cínové předměty, sbírka mincí, bankovek, porcelánu a zbraní a pravěké nálezy. V muzeu byly instalovány tři postavy v životní velikosti, sedlák a selka v původních oděvech oblasti Žluticka z poloviny 19. století a postava v uniformě Střeleckého sboru. Slavnostní otevření muzea pro veřejnost poté proběhlo o Velikonocích následujícího roku 1901. Muzeum spravoval Gerhard Eisenkolb, který zde založil rovněž archiv.

Archiv byl složen ze sbírek městské a farního archivu a soukromých darů. Základ tvořily listiny s potvrzením městských privilegií z let 1375, 1389, 1416, 1478, 1514 a 1540. Dvorní rada Wanitzka opsal v zemském archivu dva svazky originálů městských knih. Nejcennější archiválií musea byl tzv. žlutický kancionál, cenná byla rovněž v safiánové kůži se zlacením vázaná Kniha bratrstva od kaplana Kiesswettera z roku 1750. Dále byla v archivu uložena Kniha hrdinů (Heldenbuch) s cca. 500 jmény padlých v první světové válce správního okresu Žlutice, dvě veduty s vyobrazením města Žlutice ze 17. století, renesanční votivní rodiny Kokořovců z doby kolem roku 1580 v bohatě vyřezávaném rámu, obraz rodiny Štampachl od mnichovského malíře H. Ostendorfera z roku 1667, či obraz rytíře Wrabskeho, švagra Kokořovců z Kokořova, který byl zabit Švédy u Toužimi, ukazující staré Žlutice. Obzvláště cenná byla mědirytina Jaruzléma, dokončená v roce 1750 Danielem Herzem z Augsburgu. Všechny exponáty a archiválie byly zapsány v záznamové knize. Ve dnech 20. až 30. listopadu 1901 byl opraven městský vodovod, který vedl kameninovými rourami ze sklepa domu čp. 1. Hrabě Vladimír Lažanský dal na opravu 100 K.

Po smrti Gerharda Eisenkolba dne 5. září 1922 převzal vedení muzea Leopold Fleissner, který poté ve funkci setrval až do vysídlení na konci druhé světové války. Během stavební úpravy sousední budovy radnice v červenci roku 1923 měla být provedena rovněž blíže nespecifikovaná rozsáhlejší renovace úřední budovy čp. 1. Dne 24. dubna 1926 věnoval dvorní rada Wanitzka muzeu velký počet knih, a sice 61 děl o 119 svazcích historického obsahu. Roku 1926 bylo v domě čp. 1 zřízeno městské kino. Do kinosálu bylo pořízen promítací přístroj za 32.000 K, zařízení na přepojení proudu si vyžádalo 6.000 K a s dalšími výdaji se celkové náklady vyšplhaly na 40.000 K. Veřejné promítání bylo zahájeno dne 3. října 1926 proslovem starosty a filmem „Die von Niederrhein“.

Dne 23. března 1928 byl přijat plán na výstavbu nové centrální úřední budovy pro potřeby okresního úřadu. K tomuto účelu nabídlo město Žlutice státní správě k odkupu budovy čp. 1, 2, 3 a část radnice čp. 144 za 1 milion korun. Celkem se jednalo o 77 místností na 1.200 m² zastavěné plochy. Součástí městské prodejní nabídky byl rovněž z března 1928 od žlutického stavitele Leopolda Kiesswettera. Dvě místnosti v přední části přízemí budovy byly tehdy využívány jako muzeum. V sousedství vestibulu se nacházela rovněž kuchyň a jeden pokoj.

V přízemí postranního křídla se nacházel další pokoj, tři sklady, chodba a dvě místnosti sloužící jako vězení. Hlavní budova obsahovala v patře čtyři kanceláře s předsíní, postranní křídlo pak chodbu, místnost registratury, jednací sál, archiv a tři místnosti vězení. Stát však nakonec z důvodu vysokých nákladů dne 10. března 1931 rozhodl zakoupit od žlutických obyvatel Gabriela Nella, Anny, Karla a M. Soperových za 22.000 Kč stavební pozemek se starou stodolou pro výstavbu nové budovy okresního úřadu. Dne 26. září 1932 rozhodl výbor kina o pořízení nové aparatury Philipps na promítání zvukových filmů. Dne 9. října 1932 bylo poté uskutečněno první promítání zvukového filmu „Solang noch ein Waltzer von Strauß erklingt“.

Po sloučení okresního soudu ve Žluticích s okresním soudem v Bochově v roce 1945 přestala dostačovat kapacita stávající věznice v budově soudu čp. 1, a proto bylo rozhodnuto o jejím rozšíření. Dvě malé cely v přízemí budovy byly koncipovány pro čtyři vězně, při nedodržení předpisů jich však mohly pojmout až dvanáct. Podle dopisu zaslaného Místní správní komisi ve Žluticích dne 24. prosince 1945 bylo během komisionálního šetření shledáno, že: „odpomoc lze provésti jen adaptací dosavadního dřevníku a chodby do věznice na prostornou celu, kam by bylo možno umístiti asi 20 vězňů event. vyšetřovanců a to tím, že by byla odstraněna tenká cihlová příčka a místo dveří zřízena dvě zamřížovaná okna a stávající okna na ulici byla by zazděna, event. jedno bylo opatřeno nepohyblivými silnými střešními skly, aby bylo získáno světlo, ale znemožněn styk s venkovem. Dále jest třeba upraviti náhradní příchod do věznice úpravou druhé sousední kůlny a probouráním nových dveří do věznice“.

Další dopis okresního soudu Místní správní komisi ve Žluticích ze dne 22. března 1946 se týkal nutnosti opravy vnějších fasád budovy soudu čp. 1 a sousední radnice čp. 144. Podle návrhu měli zednické, tesařské, elektrikářské i pokrývačské práce vykonat bez náhrady v rámci veřejných prací vyšetřovanci a vězni za předpokladu, že obec převezme, „jak ostatně k tomu jest povinna dle starých závazků ohledně budovy soudní”, finanční náklad na hotové výlohy a ostatní práce spojené s dozorem stavitele. V první polovině roku 1946 byly během dobrovolných brigád občanů organizovaných MSK a KSČ ve Žluticích provedeny demolice sousedních domů čp. 2, 3 a 143 v dolní části Karlovarské ulice, které hrozily zřícením, čímž došlo ke zrušení kontextu původní zástavby ulice. Roku 1958 byly v rámci příprav velkých oslav na vrchu Vladař provedeny některé udržovací práce na vnější fasádě domu. V roce 1953 převzalo zdejší muzeum sbírky zrušeného městského muzea v Bochově. Usnesením ŠKK ONV KV ze dne 16. prosince 1963. byl bývalý panský dům čp. 1 vě Žluticích zapsán na státní seznam nemovitých kulturních památek pod rejtř. č. 19898/4-1144.

V průběhu šedesátých let 20. století přistoupil Městský národní výbor ve Žluticích k rekonstrukci objektu a jeho adaptaci na okresní muzeum. Během rekonstrukce, která zbavila objekt převážné části historických stavebních detailů, byla nejprve opravena mansardová střecha domu, ve které byly proraženy nevzhledné velké sedlové vikýře s obdélnými dvoudílnými okny. Střecha byla nově pokryta v květnu roku 1960 pokrývačským mistrem Kuklou. Při úpravách vnější fasády byla provedena kompletní výměna původních dvojitých oken za standardní dobová široká typová trojdílná okna. Výměna proběhla nejprve na hlavním průčelí v úrovni přízemí, do roku 1963 pak v patře a do roku 1966 rovněž na bočním uličním průčelí. Následně proběhly některé úpravy v interiéru objektu.

Ze dne 27. ledna 1964 pocházejí dva dopisy předsedy MěNV M. Šíra s žádostí o výpomoc při adaptačních pracích na domě čp. 1. V dopisu adresovaném fasádníku Josefu Vlčkovi z Prahy se píše: „V prvním čtvrtletí 1964 budou provedeny hrubé zednické práce na úpravě domu čp. 1 (býv. soud) ve Žluticích a je zapotřebí na tomto domě provésti úpravu fasády na náměstí i ulice Karlovarské”. V  obdobné žádosti adresované štukatéru Martinu Tošnerovi z Prahy stojí: „Hrubé práce zednické budou vcelku během 14 dnů hotové a je zapotřebí jednak obnoviti staré štukatérské práce na stropech v jednotlivých místnostech a dále provésti novou úpravu haly v I. patře. Okna jsou již zazděna, rovněž dveře budou vyměněny“. Do roku 1968 byla poté provedena oprava štítové zdi a zadní části budovy. Rekonstrukční práce byly dokončeny dne 30. září 1968. Ke dni 1. ledna 1969 pak předal MěNV ve Žluticích budovu čp. 1 do správy Karlovarského muzea. V roce 1971 zde pracovníci muzea instalovali expozici věnovanou husitství.

Roku 1970 proběhla v objektu muzea stavba bytové jednotky a uvolňování a příprava místnosti ve dvoře pro potřeby depozitáře. Adaptační práce se dočasně zdržely v důsledku provádění tesařských prací a čekání na dodání krokví. Na konci sedmdesátých let 20. století provedla společnost Geoindustria Stříbro sanaci žlutického historického podzemí. V dílčí závěrečné zprávě inženýrsko-geologického průzkumu z července roku 1975 je uvedeno, že klenba a boční stěny sklepů v prvním podzemním podlaží jsou ve vyhovujícím stavu a bez výrazných defektů. Silně poškozené úseky druhého podzemí jižních sklepů je potřeba stabilizovat výztuží, ostatní navětralé a uvolněné úseky opatřit torketovou omítkou, větrání sklepa zajistit větracími okny a zajistit taktéž plynulý spádový odtok vody.

V prosinci roku 1977 byl poté vypracován projekt na statické zabezpečení podzemí objektu čp. 1. Dle technické zprávy byly tehdy spodní sklepy domu do výše 50-80 cm trvale zatopeny vodou, která sem vtéká na dvou místech ze stěn. V horních sklepeních má být otlučena omítka a zdivo odspárováno až do hloubky na nezvětralou pevnou původní maltu (cca 10 cm). Zdivo i spáry se očistí a provede se strojní hloubkové spárování aktivovanou vápenocementovou maltou. Zvláště zajištěny hloubkovým spárováním mají být špalety všech šesti oken. Stěna vpravo z cihelného zdiva od vstupu, která je ve špatném stavu, se zajistí stříkaným torketem o síle 5 cm a ocelovou sítí. Na několika místech vybourané zdivo se dozdí z lomového kamene na cementovou maltu. Provede se injektáž stěn, přibírka počvy na výšku 15 cm a vytvoří nová podlaha z betonové mazaniny o síle 8 cm. U dvou schodišť do spodních sklepů se osadí ocelové zábradlí a budou provedeny nové stupně z betonu. Spodní sklepy vylámané ve skále se v porušených místech po nutné přibírce stěn vyztuží zdivem z lomového kamene na cementovou maltu. Mezi spojovací chodbou a spodními sklepy se kvůli překonání výškového rozdílu umístí tři stupně z lomového kamene. Chodby se zajistí svorníky. Sklepy budou opatřeny odvodňovacími kanálky, pro odvodnění se do zdiva osadí trubky. Za účelem odvodnění budou druhé sklepy domu čp. 1 spojeny se sklepy domu čp. 142 spojovací chodbou vyraženou pod vozovkou.

V roce 1978 byly podzemní prostory objektu využity pro vytvoření stálé expozice muzea. Stavební práce, které prováděla společnost Geoindustria Stříbro podle projektu z roku 1977, spočívaly ve statickém zabezpečení, v odvodnění prostor, úpravě schodišť a zábradlí ve vstupním prostoru, zabezpečení větracích šachet a zřízení osvětlení a byly dokončeny v dubnu roku 1979. Již v roce 1982 se projevily některé závady. Vlivem nedostatečného větrání, kdy většina sklepních okének ústila pod úroveň terénu, se v prostoru prvního podzemního podlaží udržovala značná vlhkost. Navrženo bylo proto vyvést čtyři větrací otvory ve zdivu 15-30 cm nad úroveň vozovky. Větrací otvory měly být opatřeny mřížkou a deseticentimetrovým výstupkem z betonu se svislým otiskem dřevěného bednění. Pokud by i tato ventilace byla neúčinná, měly se do větracích otvorů umístit elektrické větráky. Dle projektu ze září roku 1981 byly poté provedeny některé úpravy pro potřeby městského lapidária, umístěného v muzeu.

V první polovině devadesátých let 20. století odkoupilo od Okresního úřadu v Karlových Varech zchátralou budovu čp. 1 za symbolickou jednu korunu město Žlutice. Dne 10. září 1992 se dům čp. 1 stal součástí nově vyhlášené Městské památkové zóny Žlutice. Na počátku 20. století poté přistoupilo město Žlutice k celkové rekonstrukci objektu za přispění ze státního rozpočtu prostřednictvím Fondu regenerace městské památkové zóny a rozpočtu města s celkovým nákladem více než 10 milionů Kč. Během rekonstrukce byla provedena kompletní obnova jednobarevné vnější historické fasády včetně výměny nepůvodních oken, firmou Kastos s.r.o. obnovena střecha a sneseny novodobé vikýře. Následně proběhla úprava interiérů objektu. V roce 2009 byla budova muzea čp. 1 napojena na ústřední vytápění.

Pozdně renesanční, pozdně barokně přestavěná a pozdně klasicistně upravená zděná patrová nárožní budova na půdorysu nepravidelného písmene L v severní frontě náměstí krytá mansardovou střechou s pálenou krytinou typu bobrovka. Pozdně barokní krov hambalkové dvoupatrové konstrukce se stojatými stolicemi byl podle dendrologického datování nad předním domem vybudován z dřeva káceného na přelomu let 1778-1779 a nad západním křídlem ze dřeva káceného na přelomu let 1779-1780. Ořímsené komíny nad předním domem jsou pozdně klasicistní, dva západní navazují na pozdně barokní stav. Komín s náběhem dymníku nad černou kuchyní v patře je pozdně barokní, komíny severněji odtud zřejmě vznikly při úpravách v polovině 19. století. Do vyhlazené maltové plošky na jednom z komínů je vyryt nápis: „7. V. 1960 POK. STŘECHY Mistr. KUKLA“. V jihovýchodním cípu dvora při hranici se sousedním čp. 144 je k objektu připojen drobný dvorní záchodový přístavek z druhé poloviny 19. století. Úzký dvůr, vyplňující zbytek zhruba obdélné parcely, dlážděný betonovými dlaždicemi čtvercového formátu, z druhé poloviny 20. století, je na dvou volných stranách ohraničen vysokou ohradní kamennou zdí, oddělující sousední parcelu radnice čp. 144.

Hlavní jižní vstupní trojosé průčelí objektu je v pravém širším krajním poli prolomeno širokým obdélným, polokruhově zaklenutým portálem vchodu s kamenným profilovaným ostěním s lištou v záklenku a svazkovým hlavním klenákem. Patrně roku 1963 byly z patek portálu odstraněny odrazníky kol povozů. Před portálem jsou osazeny kamenné stupně přístupového schodiště. Původně uzavírala vstup vrata dvouvrstvé svlakové konstrukce se svrchní vrstvou krycích prkének střídavě diagonálně kladených, s horním nezaskleným lunetovým dílem pod archivoltou portálu a samostatně otevíranou střední částí, sloužící jako dveře pro pěší.

Průčelí je prolomeno dvojicemi podvojných obdélných oken, v přízemí s kamenným ostěním s uchy, v patře pak se společnou probíhající podokenní římsou v plochých širokých šambránách obnovených jen náznakem okrajovou páskou. Okna jsou doplněna mohutnými odstupňovanými zprohýbanými profilovanými barokními suprafenestrami, ve středové ose s půlkruhovitým obloukem a volutami, v postranních osách záclonovité. Průčelí je členěno bosovanými pilastry, vpadlými poli lizénových rámců s čtvrtkruhově vykrojenými rohy a profilovanou kordonovou římsou. Průčelí je završeno mohutnou vynesenou profilovanou korunní římsou pod střechou s jednoduchou hladkou odstupňovanou podnoží s ve středové ose nad pilastry nasazeným nízkým profilovaným vpadlým polokruhovým štítovým nástavcem s obloučkem vykrojenými stranami a obloukovitě vyklenutou střední částí. Ve štítu býval dříve situován žlutický městský znak.

Nepravidelně rozvržené osmiosé západní boční uliční průčelí objektu stojící ve svahu je v patře prolomeno obdélnými okny, ve druhé a třetí ose podvojnými, se společnou probíhající podokenní římsou v plochých širokých šambránách a různě tvarovanými mohutnými odstupňovanými zprohýbanými profilovanými pozdně barokními suprafenestrami, Okno v levé krajní ose je opatřeno profilovaným kamenným ostěním s podokenní římsou. V přízemí je prolomena šestice obdélných okének různých velikostí s pozdně klasicistním kamenným ostěním, či plochými šambránami. Vnější stěny průčelí jsou hladké, bez členění, završené mohutnou vynesenou profilovanou korunní římsou pod střechou s jednoduchou hladkou odstupňovanou podnoží. Severní průčelí je utilitárním novotvarem, který vznikl po zboření sousedního čp. 2 ve druhé polovině 20. století. Východní dvorní průčelí o pěti osách jednoduchých obdélných oken v patře je v levé části přízemí opatřeno půlkruhovými arkádami. Okno v přízemí předního domu, které směřuje pod arkády, je doplněno zavíráním espaňoletou a zapuštěnými závěsy s konci ve tvaru žaludů z poslední čtvrtiny 19. století.  Vnější stěny průčelí jsou hladké, bez členění, s jednoduše předsazeným soklem, završené neodstupněnou fabionovou římsou pod střechou.

Vnitřní prostor objektu si zachovává pozdně barokní dispozici. V přízemí objektu je za vstupním portálem situována velká vstupní síň ústící do dvora, sklenutá pozdně barokní valenou klenbou stlačeného půloválného profilu se dvěma páry trojbokých vstřícných lunet v přední části. Vstupní síň vznikla přenesením původního průjezdu ve středové ose do krajní osy. Dnešní podlahu síně, krytou kameninovou dlažbou, dělí dva dřevěné stupně z druhé poloviny 20. století, čímž je popřena dříve bezpochyby průjezdná funkce. V zadní části je zaklenutí zúženo pozdně barokní vestavbou komunikaci do sklepa a do 1. patra. Ze síně se vystupuje zasklenými dveřmi v omítaném ostění do dvora.

Na vstupní síň navazuje na západě úzká obdélná místnost s okny do náměstí, přední část bývalého průjezdu, obsahuje ve východní stěně rozsáhlou niku se šikmo rozevřenými špaletami a segmentovým záklenkem, ve které by se měl nacházet novodobě zazděný vchod do vstupní síně. Místnost je zaklenuta valenou klenbou vysokého půloválného profilu, členěná dvěma páry styčných trojbokých výsečí bez maltových hřebínků. Může se jednat o zaklenutí prostoru v pozdním baroku, stejně tak o pozdně renesanční klenbu bývalého průjezdu. Úzká obdélná místnost, zadní díl bývalého průjezdu, je zaklenuta valenou klenbou půlkruhového profilu. Jižní část místnosti sloužila jako dýmný prostor tzv. černé kuchyně, která zde vznikla pozdně barokní adaptací. Vařilo se zde na otevřeném ohni na zděném stupni plotny a byly odtud zřízeny přístupy k obsluze topenišť v sousedství. Dýmný provoz v kuchyni byl zrušen patrně v době po roce 1849 při adaptaci na úřední budovu.

Nárožní místnost v západní ose je sklenuta pozdně renesanční valenou klenbou půloválného profilu z doby kolem roku 1600, členěnou dvěma páry trojbokých výsečí s výraznými maltovými hřebínky ve vrcholech přetínanými. V západní stěně místnosti je situováno zazděné pozdně barokní okno do ulice. Severně navazuje obdélná místnost zaklenutá silně stlačenou křížovou klenbou bez výraznějších hřebínků v pronicích kápí. Ve stěně je situován zazděný vstup do sklepa se skladem potravin. Místnost totiž před provedením pozdně barokní přestavby pravděpodobně sloužila jako kuchyně. Okenní otvory místností v přízemí bývaly původně opatřeny skleněnou výplní tzv, bucnou, současné provlékané mříže byly součástí poslední obnovy.

Navazující úzké místnosti klenuté pozdně barokní valenou klenbou půlovalného profilu na začátku západního křídla objektu jsou situovány na místě někdejšího komorového dílu trojdílného jádra pozdně renesančního domu, které jím přesahovalo k severu dvorní průčelí domu. Rozsah komorového dílu, který se obráží ve zlomu průběhu uliční obvodové zdi, byl proti dnešnímu stavu směrem na východ více omezen existencí starého průjezdu do dvora ve středním traktu domu. Pozdně barokní přestavbou vznikl jednotný prostor, který byl později dodatečně oddělen příčkou. Východní místnost je doplněna portálem vchodu zpod nádvorní arkády, rámovaným kamenným pravoúhlým portálkem.

Na severním konci západního křídla jsou situovány prostory bývalého vězení. Autenticky zachované vězeňské cely, zaklenuté segmentovými klenbami dělenými klenebními pasy, jsou opatřeny hladkou bílenou omítkou. Cely jsou uzavřeny autenticky dochovanými dveřmi. V koutech ve vazbě na komín jsou postavena litinová kamna z poloviny 19. století. Součástí vybavení cel je kromě prostředků k upoutání vězňů také autentická pryčna s vyřezanými plány pro hry mlýn a ovčinec. V oknech jsou osazeny staré provlékané mříže a výplně z druhé poloviny 19. století se zapuštěnými panty s konci ve tvaru žaludu.  Síň před vězeňskými celami s novodobou cihlovou dlažbou podlahy byla novodobě upravena zrušením schodiště do patra, zachyceným zde ještě plánem kladeným do roku 1928. Severní prostor vězení sklenutý pozdně barokní valenou klenbou půloválného profilu je novodobě vydlážděn cihlami, dlažbu rampy vstupu do jižní části tvoří staré kamenné desky. Prostor prosvětluje pozdně klasicistní okno. Místností prochází ze sklepa dodatečně vyzděný pilíř, který souvisí s úpravou disposice patra v severní části křídla nejspíš v polovině 19. století. Celek zdejšího vězení vykazuje přes dílčí novodobé zásahy historickou autenticitu.

Ze vstupní síně stoupá v pravém rohu schodiště do patra z doby po roce 1779. Schodiště vřetenové konstrukce s novodobými dubovými stupnicemi je ve spodním ramenu zaklenuto valenou klenbou půloválného profilu, odpočivadlo pak hlubokou českou plackou. Schodiště ústí do velké obdélné plochostropé haly v patře, kryté pod půdní konstrukcí staršího pozdně barokního stropu rovným podhledem se štukovým zrcadlem a lištami z doby po roce 1928. Místnosti v patře plochostropé. Vlevo od schodiště se vstupuje do místnosti s okny do průčelí, opatřené stropem se štukovým zrcadlem. V jedné frontě pokračuje obdobná nárožní místnost krytá stropem s výrazným fabionem ohraničeným profilovanými štukovými lištami, zdobeným pozdně barokními štukovými zrcadly. Na většinou bílých stěnách se lokálně vyskytují nástěnné malby s náměty z husitského období, pořízené zde po polovině 20. století. Oddělená štuková nástropní zrcadla naznačují, že místnost bývala původně rozdělena na dva samostatné pokoje.  Spojení v jednu velkou síň došlo patrně až někdy po roce 1928. Z haly se proti schodišti vstupuje do místnosti s okny do uliční fasády, kryté pozdně barokním fabionovým stropem se štukovým zrcadlem. Z doby komunismu přetrvávají lokální malby s náměty z období husitství.

Vpravo z haly vede nízká plochostropá chodba v nádvorním traktu západního křídla domu. Chodba krytá patrně klasicistním podhledem s neodsazeným výrazným fabionem, osvětlená okny do dvora, která vede do tří místností s okny do ulice, jdoucích za sebou. Původně probíhala komunikace po pavlači nesené arkádami v přízemí situované v jejích místech. Západní křídlo začíná v patře dvouprostorovou místnost. Západní plochostropá část s okny do ulice je krytá obnoveným podhledem s fabionem a štukovým zrcadlem. Východní část je zaklenuta valenou klenbou, která náleží pozdně barokní dymníkové (černé) kuchyni. Klenutá část dnešní místnosti, kde se odbýval dýmný provoz, byla v pozdním baroku oddělena zděnou příčkou a přístupna z chodby dnes zazděným vchodem u jihovýchodního koutu. V klenbě se zde nacházel otvor dymníku a vedle něj bylo severněji situováno okno, rovněž dodatečně zazděné, které kuchyni osvětlovalo přes prostor dnešní chodby. Přilehlá místnost je kryta omítaným podhledem s nevelkým fabionkem pocházejícím patrně z úprav na konci 19. století či ještě pozdějších. Západní křídlo bylo na severním konci uzavřeno čtyřmi místnostmi bytu upraveného ve druhé polovině 20. století. 

Pod objektem se nachází značně rozsáhlé podzemní prostory. Pod jižní částí jsou situovány dvě podzemní podlaží. Horní podlaží sklepní tvoří pozdně renesanční konstrukce na půdorysu písmene L. Pouze prostor pod vstupní síní v přední části východního traktu vznikl až s pozdně barokní přestavbou objektu v roce 1779 a částečně byl doplněn cihlovou obezdívkou ve druhé polovině 19. století. Prostora, přístupná po schodišti s kamennými stupni z prostoru vstupní síně, je zaklenuta velenou klenbou segmentového profilu z konce 19. století, vloženou mezi pasy dělící prostor příčně a mezi ocelové nosiče kladené podélně. Pasy a nosiče se sbíhají na středním zděném pilíři. Podlaha je zde dlážděna novodobými kameninovými dlaždicemi. Do podlahy ústí betonové schodiště ze spodních sklepů.

Zbylá čtveřice sklepních prostor obdélného půdorysu je vyzděna z lomového kamene a sklenuta valenou klenbou. Stěny i klenby jsou z části omítnuty cementovou omítkou, zbytek tvoří režné zdivo. Do skalního podloží zahloubené podlahy prvního podzemního podlaží jsou tvořeny svorem, místy rozloženým na hlínu, ve vstupních prostorech nahrazených kamennou dlažbou. Špalety všech šesti oken jsou cihelné. Podlaha druhého sklepa je pokryta novou kameninovou dlažbou. Vstupní otvor je osazen dubovou zárubní, vyrobené podle dendrologického datování ze stromů pokácených v letech 1570-1572. V severovýchodním koutě třetí prostory ústí do podlahy ve skále tesané schodiště ze spodních sklepů.

Ve vchodu do čtvrté místnosti horního sklepního podlaží se na zadní straně zachovalo dubové nadpraží zárubně ze dřeva káceného v intervalu let 1564-1580. Ostění dveřního otvoru se obvykle v nice osazuje na straně nástupu, což značí, že čtvrtá místnost musela být původně výchozí pro komunikaci do ostatních částí sklepů. Původní hlavní vchod do sklepa z přízemí se zachoval ve východní stěně v podobě dodatečně zazděné niky, kterou respektuje přitesání skalního podloží a klenební výseč, jejíž kápě je dodatečně po zrušení vchodu zaklenuta cihlami. Podle zásahu klenební výseče do prostoru sklepa muselo být patrně dřevěné vstupní schodiště svou patou značně posunuto ke středu místnosti. V místnosti nad sklepem je navíc situovaná schodiště do domnělé kuchyně v patře. Zaniklá komunikace tak byla přímým vstupem z kuchyně do prostoru skladů potravin ve sklepeních. V severním čele místnosti je situován vchod do pátého sklepa se zárubní, která má ve spodní partii dodatečné podsekané patky, bezpochyby pro usnadnění manipulace se sudy. Dřevo nadpraží bylo káceno v době po roce 1559, stojka pak v intervalu let 1571-1588. Při východní a severní stěně pátého sklepa je ze skalního podloží vytesána lavice patrně k ukládání potravin, obdobnou funkci plnil železný kruh osazený do klenby.

Soustava spodního sklepního podlaží sklepní nepravidelného půdorysu o pěti prostorách ražených ve skalním podloží nerespektuje uspořádání nadzemních konstrukcí domu a ve východní částí přesahuje v délce 4,5 metru pod objekt radnice čp. 144. Spodní sklepy sloužily jako sklad potravin, prostory jsou vybaveny odkládacími nikami, odvodňovacími žlábky a západní prostor také jímkou na vodu či na led. Spodní sklepy jsou přístupné dvěma schodišti s kamennými stupni.

Pod severní částí dvorního traktu se nachází samostatná nepřístupná podzemní prostora menšího plošného rozsahu z doby renesance, patrně pozůstatek sklepení někdejšího Kožešníkovského domu. Sklepní místnost je zaklenuta dvěma samostatně konstruovanými valenými klenbami z lomového kamene a v centru místnosti stojí pilíř zděný z cihel, který má pokračování v přízemí a podpírá konstrukce v patře, které vznikly dodatečně asi v polovině 19. století.