Žlutice - radnice

Původně pozdně gotický měšťanský dům čp. 144 byl vystavěn patrně ve druhé polovině 15. či na počátku 16. století podle návrhu neznámého architekta na základech staršího gotického objektu ze 13. století v sousedství panského domu čp. 1 v horní severní části náměstí uprostřed města Žlutice (Luditz). První písemná zmínka o domu čp. 144 pochází z roku 1537, kdy jej od Anny Přesanské a jejího syna Jakuba Paráska zakoupila městská obec pro zřízení radnice. V pátek po svátku Všech svatých poté Jakub Parásek spolu se svou matkou zápisem do městských knih před purkmistrem i celou městskou radou potvrdili, že za dům dostali náležitě a úplně zaplaceno.

Roku 1597 byla budova radnice pozdně renesančně přestavěna. Podoba radnice v její renesanční úpravě je zachycena na vyobrazení města z konce 17. a z 18. století. Pětiosé průčelí patrové budovy v dnešní šířce uprostřed hřebene, je završeno nad atikovou římsou trojicí zděných vykrajovaných štítů ve stylu severské pozdní renesance před rozsáhlými sedlovými vikýři. Na středovém štítu býval osazen ciferník hodin. Uprostřed rovnoběžného hřebene sedlové střechy byla vynesena věžička s lucernou a cibulovou střechou. V patře ve druhé ose zleva vystupoval arkýř. Ve středové ose přízemí byl prolomen polokruhově zakončený bosovaný vstupní portál. Podle nejstarší dochované knihy městských účtů z let 1598-1615 se na počátku 17. století na žlutické radnici prodávaly sýry z městského statku Mostec.

Během dvou krátce po sobě následujících ničivých požárech města ve dnech 11. května a 27. května 1779 bylo spáleno celkem 185 domů a 36 stodol včetně budovy radnice a zůstalo zachováno kromě předměstí Lomnice pouhých pět domů čp. 34, 35, 36, 73 a 74, fara a kostel. V letech 1779-1781 byla následně budova radnice pozdně barokně obnovena. Tehdejší majitel zdejšího panství věnoval na obnovu radnice celkem 30.000 kusů cihel a střešní tašky v hodnotě 7 zlatých a 30 krejcarů. Dům si zachoval původní členění do tří traktů, v přesahující části dvorního průčelí, však pravděpodobně tehdy zanikl komorový díl někdejšího trojdílného jádra domu. Prostory prvního patra byly výrazně sníženy a dostaly nové stropy. Sneseny byly renesanční štíty nad hlavním průčelím a nový krov dal jižní straně střechy mansardový tvar. Na dvorním průčelí se v prvním patře pravděpodobně uplatnila pavlač dřevěné konstrukce.

Dne 2. července 1819 odkázal dřívější žlutický starosta Wenzl Lediger ve své závěti 40 zlatých na pořízení radničních hodin. Podle zápisu v evidenční knize domů pro účely domovní daně z roku 1833 byla radnice čp. 144, ve které se nacházely rovněž dva k obývání určené prostory (pokoj a komora), zařazena do 12. třídy s roční základní daní 20 krejcarů.

V roce 1837 byla stavitelem Josefem Scherbaumem z Útviny dokončena pozdně klasicistní přestavba radnice s celkovým náklady 2.580 zlatých a 22 krejcarů, která budově dala současnou podobu. Vstupní průčelí tehdy získalo dnešní pozdně klasicistní podobu, nad středovým rizalitem byl ve střeše vynesen velký vikýř spolu se zřízením nové vazné soustavy krovu a obnoveny konstrukce stropů prvního patra. Na východní straně dvora byla tehdy vystavěna tzv. Policejní budova, zbořená v osmdesátých letech 20. století. Podle protokolu ze dne 5. července 1840 byla opět vyčištěna a dána do pořádku dosud zasypaná radniční studna.

Podle parcelního protokolu stabilního katastru z roku 1841 náleželo k domu čp. 144, využívanému jako radnice ve vlastnictví obce, ještě několik obytných a hospodářských staveb v zadní části parcely o rozloze 425 čtverečních sáhů (cca 1.529 m²). Po roce 1841 došlo k pozdně klasicistní výstavbě nádvorních arkád, nesoucích novou pavlač, a východního dvorního křidélka předního domu. Na podzim roku 1846 byl nově vydlážděn průjezd budovy kamennými deskami za 32 zlatých a 60 krejcarů konvenční měny, a pod ním vytvořen odtokový kanál za 8 zlatých.

Na základě prohlášení z 9. prosince 1849 bylo do nově zřízené pozemkové knihy zapsáno vlastnické právo žlutické městské obce k parcele č. kat. 4 s radnicí čp. 144, vedlejší budovou, skladem a dvorním prostranstvím. Zápis obsahuje stručný popis objektu: „Na náměstí situovaná radnice čp. 144 je 9 ½ sáhu široká a 7 sáhů dlouhá jednopatrová budova. V přízemí vlevo od vchodu se nachází kancelářská místnost s pokladní úschovnou a místnost spisovny, vpravo od vchodu je velká místnost a spíž, v poschodí pak čtyři zkoušenou magistrátní radou obývané místnosti i s kuchyní a ve dvoře o výměře 180 čtverečních sáhů tzv. policejní budova, sklad, dřevník a vozová kolna“.

Současně bylo dne 5. ledna 1850 provedeno ocenění komplexu radničních nemovitostí odhadcem a tesařským mistrem Leopoldem Sobkem, majitelem sousedního domu čp. 145, a stavitelem Antonem Bohatým na 8.250 zlatých konvenční měny, které je součástí téhož zápisu: „Obci patřící radnice čp. 144 leží na východní straně náměstí, měří na délku 10 sáhů a 3 stopy a na šířku 8 sáhů, 4 stopy a 6 palců. V přízemí se na pravé straně od vchodu nachází prostorná místnost, na levé straně od vchodu je radniční kancelář s pokladnou a místnost spisovny a dále ve dvoře je na pravé straně přistavěna ještě jedna místnost. V poschodí jsou čtyři [místnosti] s kuchyní. Krov je z větší části krytý šindelem, zadní a spodní strana střechy je však krytá taškami. Tato strana budovy je také opatřena krytou chodbou, která má v poschodí skleněné okno. Budova se nachází ve zcela dobrém stavebním stavu a oceňuje se na 5.500 zlatých konvenční měny. Ve dvoře radnice se pak nachází na pravé straně tzv. policejní budova, která je jen přízemní, 13 sáhů a 5 stop dlouhá, 3 sáhy a 4 stopy dole a 6 sáhů a 1 stopu nahoře široká, vyzděná z kamene. Má velkou jednací místnost s předsíní a čekárnou, na horní straně je byt úředního sluhy s kuchyní a komorou jakož i místnost pro spisovnu. Krov je krytý taškami. Celá budova se nachází ve velmi dobrém stavebním stavu a oceňuje se na 2.200 zlatých konvenční měny. Na horní straně dvora se nachází dřevník, který je 12 sáhů a 5 stop dlouhý a 4 sáhy a 2 stopy široký. Severní část je zděná, jižní a střední část je postavena ze dřeva. Nenachází se v nejlepším stavebním stavu a oceňuje se na 150 zlatých konvenční měny. Dvorní prostranství se 180 čtverečními sáhy se oceňuje na 400 zlatých konvenční měny.“

V letech 1850-1854 zabraly všechny úřední místnosti v budově radnice a sousední úřednické budově čp. 1 c. k. okresní úřad a katastr nemovitostí. Obecní úřad proto musel přestěhovat do domu čp. 153, později však byla kancelář kvůli nebezpečí požáru pronajata v domě čp. 142 Franze Kreibiga. V budově čp. 144 byly potřebám hejtmanského úřadu dočasně přenechány v přízemí vpravo od vchodu klenutá vymalovaná místnost a s ní sousedící kuchyňský kvelb, dále zadní klenutá místnost, kterou dosud městská rada používala jako spíž, a v patře pět obyvatelných a vytopitelných místností.

Dne 22. listopadu 1863 bylo městskou radou rozhodnuto pořídit radniční hodiny a na to upotřebit též nadaci Wenzla Ledigera z roku 1819. O Velikonocích roku 1870 byly na vikýři v průčelí budovy instalovány nové radniční hodiny vyrobené hodinářem Abelem z Bochova, které poté fungovaly, byť s častými poruchami, až do roku 1946. Dne 5. března 1891 byla budova radnice ohrožena velkým požárem, během kterého shořely domy čp. 7, 8 a 145. V srpnu roku 1905 byla budova radnice renovována. V červenci roku 1923 byla provedena stavební úprava budovy radnice, během které byl nad městským znakem nad portálem vchodu v průčelí náhodně odkryt alianční znak Petra Kokořovce z Kokořova a Ludmily ze Švamberka z roku 1578, který poté pečlivě vysekal, očistil a obnovil kameník Josef Schott za 500 korun. Během úprav bylo zjednodušeno klasicistní členění vstupního průčelí, zrušena pásová rustika postranních úseků přízemí, vytvoření nové římsy nad portálem průjezdu a okna nově orámována maltovými šambránami.

Dne 23. března 1928 byl přijat plán na výstavbu nové centrální úřední budovy pro potřeby okresního úřadu. K tomuto účelu nabídlo město Žlutice státní správě k odkupu budovy čp. 1, 2, 3 a část radnice čp. 144 za 1 milion korun. Celkem se jednalo o 77 místností na 1.200 m² zastavěné plochy. Součástí městské prodejní nabídky byl rovněž z března 1928 od žlutického stavitele Leopolda Kiesswettera. Stát však nakonec z důvodu vysokých nákladů dne 10. března 1931 rozhodl zakoupit od žlutických obyvatel Gabriela Nella, Anny, Karla a M. Soperových za 22.000 Kč stavební pozemek se starou stodolou pro výstavbu nové budovy okresního úřadu. V průběhu roku 1937 proběhly stavební úpravy, během kterých došlo ke spojení se sousedním domem čp. 145.

V roce 1940 plánovalo město Žlutice zahájení neodkladné rekonstrukce zchátralé střechy a vikýře v průčelí radnice, na kterou se vztahovala památková ochrana. Zajištěn byl stavební materiál a pracovní síly, uvolněné pracovním úřadem v Žatci. V září roku 1940 zaslal žlutický landrát oznámení památkovému úřadu požadovanou bližší specifikaci plánovaných prací, proti nimž neměl památkový úřad žádných námitek: „1) Veškeré plochy na střeše hlavní budovy jsou poškozené a mají být znovu pokryty. Střecha je kryta dvojitě červenými taškami bobrovkami a má být opravena za použití stávajícího dobrého materiálu. Plánuje se, že přední strana (proti náměstí) bude pokryta stávající krytinou a zadní strana novou krytinou, která se přizpůsobí barevnému odstínu stávající krytiny. 2) Různé závadné a skryté dřevěné díly na kostře věže mají být obnoveny. Provedení nových dřevěných dílů má být přizpůsobeno stávajícímu charakteru. 3) Věž má v současnosti plechovou střechu s červenohnědým nátěrem. Tato plechová střecha je velmi poškozená, takže nové pokrytí věže je naléhavě zapotřebí. Na nové pokrytí věže je dle udání pana starosty určen pozinkovaný železný plech.“

Již v říjnu roku 1940 napsal žlutický landrát na památkový úřad, že z rozhovoru s městskými zastupiteli vyplynula stížnost na mimořádný nedostatek prostor v radnici pro potřeby purkmistrovského úřadu. Při prohlídce místa bylo zjištěno, že prostory úřadu v radnici jsou naprosto nedostačující a náprava je nezbytně nutná. Rozšíření místností úřadu bylo dle mínění stavitele Bayera možné jen jedním způsobem: půdní vestavbou na dvorní straně. Stavební úprava byla navržena tak, aby nedošlo ke změně vzhledu hlavního průčelí, střecha nástavby měla být pultová a krytá taškami a upravena měla být rovněž střecha záchodového přístavku. Vestavbou měly vzniknout dvě nové místnosti a předsíň v podkroví radnice. K dopisu byl přiložen schematický nákres půdní vestavby v pohledu ze dvora a plán přestavby, vyhotovený dne 1. října 1940 Josefem Röderem, patrně zednickým mistrem, který obsahuje pohled na dvorní průčelí, půdorys prvního patra, půdorys podkroví a příčný řez, v němž chybí vikýř na straně při náměstí a vynechána byla i věžička. Památkový úřad neměl proti provedení přestavby dle předloženého návrhu námitek, pouze s drobnými úpravami spočívajícími ve zmenšení oken a lepším zalícování půdní vestavby do celkové dispozice dvorního průčelí. Z realizace plánované přestavby však nakonec z neznámých důvodů sešlo.

Dopis okresního soudu Místní správní komisi ve Žluticích ze dne 22. března 1946 se týkal nutnosti opravy vnějších fasád budovy radnice čp. 144 a sousední budovy soudu čp. 1. Podle dopisu byla tehdy budova radnice zvenčí značně sešlá, takže je jednou z nejnevzhlednějších budov na náměstí, ačkoliv by jako veřejná budova měla být ozdobou města a důstojně reprezentovat obec i stát. Obec se však tehdy nacházela ve složité finanční situaci, soud proto nabídl zdarma pracovní síly potřebné k provedení oprav fasády. Podle návrhu měli zednické, tesařské, elektrikářské i pokrývačské práce vykonat bez náhrady v rámci veřejných prací vyšetřovanci a vězni za předpokladu, že obec převezme, „jak ostatně k tomu jest povinna dle evidentních závazků ohledně budovy své používané pro úřad MSK”, finanční náklad na hotové výlohy a ostatní práce spojené s dozorem stavitele. Zároveň zazněl požadavek, aby budova radnice čp. 144 byla opravována zároveň se sousední budovou soud čp. 1, jelikož ty tvoří architektonicky jeden celek a je nutno zamezit tomu, aby byl porušen celkový ráz.

Po druhé světové válce byla budova čp. 144 krátce ve vlastnictví vojenské správy. V červnu roku 1950 plánovalo Posádkové velitelství Žlutice objekt využít k „důležitým úkolům“, požadovalo proto odstranění památkově chráněné věže s bicími hodinami. Důvodem byly bezpečnostní požadavky, kdy dle udání vojenského velitelství věž s hodinami byla nesena na značně poškozených vaznicových trámech a hrozilo nebezpečí jejího propadnutí a zničení stropů i uloženého materiálu. Státní památkový úřad v Praze však v červenci roku 1950 vyslovil nesouhlas k snesení věže. V červnu roku 1950 mezitím došlo pouze k odstranění poplachové sirény.

Roku 1958 v rámci příprav velkých oslav na vrchu Vladař požadovaly okresní i krajské úřady po Místním národním výboru ve Žluticích zajištění památkových objektů, aby domácí i cizí návštěvníci viděli, „že lidově demokratické zřízení dbá o zachování všech připomínek na naši minulost“. Rada MNV dopisem ze dne 22. února 1958 seznámila radu Okresního národního výboru v Toužimi s následujícím postupem: „Věž památné radniční budovy upraviti z doplňkového rozpočtu, ostatní drobnější úpravy provésti v rámci závazků občanů našeho města. Ostatní úkoly, tj. doopravení radnice, hlavně střechy, obnovení venkovního průčelí, opravu musea, bude moci zajistiti tehdy, budou-li radě místního národního výboru poskytnuty prostředky, protože se vesměs jedná o odborné práce a v případě úpravy venkovního průčelí radnice, muzea budou býti zajištěny za odborného dozoru soudruhů z Památkového úřadu.” Na opravy radnice přidělil ONV ze svého doplňkového rozpočtu příspěvek 50.000 Kčs, který měl být použit na opravu střechy, mimo věže, která měla být opravena z prostředků doplňkového rozpočtu MNV, úpravu vstupu, obnovení zadní části traktu a přední části fasády za odborné pomoci.

Z roku 1958 pochází návrh na zřízení společného ústředního vytápění v sousedních budovách MNV čp. 144, komunálních služeb čp. 145 a lesního družstva čp. 8. Všechny tři objekty měly mít společnou kotelnu s rozsáhlou uhelnou v prostřední budově čp. 145. Na počátku šedesátých let 20. století získal na základě rozhodnutí o přídělu ONV – odboru zemědělství v Karlových Varech krátkodobě vlastnické právo k parcele č. kat. 4 s radnicí národní podnik Státní statky ve Žluticích.

Od roku 1964 disponoval vlastnickým právem opět Městský národní výbor ve Žluticích. V průběhu šedesátých let 20. století provedl Městský národní výbor ve Žluticích novodobé úpravy fasády průčelí budovy radnice čp. 144, které setřely historický ráz objektu. Odstraněny byly původní okna a v průčelí byla osazena standardní dobová široká trojdílná okna, v rizalitu okno dvoudílné. Původní šambrány oken byly novým oknům přizpůsobeny. Odstraněna byla kamenosochařská výzdoba. Původní okrouhlý ciferník hodin z roku 1870 byl nahrazen dnešním čtvercovým, zcela nevhodným. Nejpozději do roku 1963 byly odsekány odrazníky kol hlavního portálu. Do roku 1966 zanikla volská oka na obou pultech mansardové střechy, do roku 1985 pak došlo k výměně původní pálené krytiny za šablonový eternit. Po roce 1966 zanikly voluty na křídlech štítu hodinového vikýře.

V sedmdesátých letech 20. století provedla společnost Geoindustria Stříbro sanaci žlutického historického podzemí. V dílčí závěrečné zprávě inženýrsko-geologického průzkumu z července roku 1975 je uvedeno, že dům čp. 144 byl renovován a nejeví výraznější stopy porušení. Podzemní prostory jsou ve vyhovujícím stavu a nevyžadují sanační zásahy, jsou soustavně udržované a suché. Ve druhých sklepech domu je umístěna kotelna a betonová zasypaná nádrž. Kvůli podezření, že se pod druhými sklepy nachází další podzemní podlaží nebo chodbičky, zde byly provedeny tři šikmé úzkoprofilové vrty s negativním zjištěním.

V červnu roku 1980 zpracovala společnost Geoindustria Stříbro v rámci statického zabezpečení historického jádra Žlutic studii nerealizované rekonstrukce radnice čp. 144 a výstavby dvorního objektu. Projekt demolice starého dvorního křídla radnice a následné úpravy štítové zdi sousedního čp. 145 byl zpracován v květnu roku 1982. V osmdesátých let 20. století byla poté provedena zcela nevhodná úprava dvorního průčelí objektu. Dříve otevřené arkády v přízemí byly zazděny a bývalá zasklená pavlač byla uzavřena novou zdí s okny. Východní dvorní křídlo radnice bylo zbořeno a ubourán byl také severní konec rizalitu stojícího na části půdorysu komorového dílu trojdílného domovního jádra radnice. Pozůstalá část komorového dílu byla na severu uzavřena novou zdí s novými okny.

V roce 1992 byla provedena rekonstrukce vstupního průčelí objektu a natřena okna. Dne 6. října 1994 byla budova radnice čp. 144 ve Žluticích zapsána rozhodnutím Ministerstva kultury na státní seznam nemovitých kulturních památek pod rejtř. č. 13045/4-4946 a stala se součástí městské památkové zóny Žlutice. V roce 1995 byla provedena rekonstrukce štítového vikýře v průčelí. V roce 2015 přistoupilo město Žlutice k celkové rekonstrukci hlavního vstupní průčelí objektu radnice a jeho návratu do stavu po pozdně klasicistních úpravách se zakomponováním renesančních erbů nad hlavním portálem. Fasáda byla odsekána a široká okna nahrazena úzkými dvojitými dvoukřídlými okny, dělenými na 10 tabulek.

Řadový patrový dům na tzv. široké parcele se středním vjezdem, krytý eternitovou mansardovou střechou, vloženou mezi zděné požární štíty, s oplechovanou měděnou osmibokou věžičkou s otevřenou sloupkovou lucernou, završenou cibulovou bání uprostřed hřebene s plechovou korouhvičkou ve tvaru dračí hlavy na vrcholu. Střecha je tvarována jako pravá mansarda jen na pohledově exponované straně do náměstí, dvorní pult je nečleněný. Střecha domu bývala původně kryta pálenými bobrovkami kladenými dvojitě na husté laťování (šupiny), dnes nahrazenými šablonovým eternitem z šedesátých let 20. století.

Vstupní pětiosé jižní průčelí obrácené do náměstí je zdůrazněno středovým jednoosým mělkým rizalitem, přerůstající ve štít klasicistního hranolového vikýře z třicátých let 19. století s drobnými soklovými partiemi bývalých volutových křídel po stranách. Ve středovém ustoupeném poli vikýře se zaoblenými rohy je v šambráně s uchy osazen novodobý čtvercový ciferník hodin, původně zde býval tmavý kruhový ciferník z roku 1870 od hodináře Abela z Bochova. Po stranách hodin jsou prolomena dvě malá obdélná okénka. Vikýř je završen trojúhelníkovým štítem v podobě tympanonu s novodobě deformovaným štukovým reliéfem Božího oka a vykrajovaným listovým ornamentem. Na vrcholu frontonu štítu bývaly původně postaveny tři kamenné vázy, odstraněné v době před rokem 1953.

Rizalit je v přízemí prolomen polokruhově zakončeným omítaným portálem původního průjezdu s profilovanou šambránou v záklenku, uzavřeným nevhodnými novodobými dvoukřídlovými vraty z počátku šedesátých let 20. století rámové obedněné konstrukce s paprsčitě členěným zaskleným nadsvětlíkem. Portál byl novodobě zbaven odrazníků kol. Archivolta portálu s klenákem je propojena volutovými prvky s kordonovou římsou. Nad klenákem portálu je vsazena kamenná kartuše se znakem Žlutic a v ose nad ním pozdně renesanční alianční znak tehdejších majitelů zdejšího panství, Petra Kokořovce z Kokořova a jeho manželky Ludmily ze Švamberka s nápisem „PETR Z KOKORZOVA A LID. Z KOKORZOVCŮ Z ZWAMBERKA". Vročení 1578 má souvislost s faktickým nástupem nového majitele panství Petra Kokořovce z Kokořova.

Jižní průčelí, zvedající se z mělce předsazeného soklu, s hladkou základní plochou, rámovánou v nárožích rustikovanými lizénami, je završeno mohutnou vynesenou profilovanou korunní římsou pod střechou.  Patro odděluje mělce profilovaná kordonová římsa. V přízemí i v patře jsou prolomena obnovená dvoukřídlá obdélná okna, dělená celkem na 10 tabulek v souladu s rastrem rustiky. Pozdně klasicistní úprava průčelí obsahovala okna sdružená, jako tomu je dnes v levé části přízemí. Současný stav odpovídá výměně oken asi v poslední čtvrtině 19. století či až při renovačních pracích na radnici roku 1905. Soklem průčelí je prolomena dvojice okének ze suterénu bez přiznaného ostění. Východní okénko, rozšířené po polovině 20. století k dopravě uhlí, uzavírají novodobá plechová dvířka.

Dvorní severní průčelí objektu bylo dodatečně prodlouženo pozdně klasicistní přístavbou s příčně položenou, segmentem zaklenutou chodbou, původně otevřenou do dvora dvěma polokruhové arkádami a zasklenou pavlačí v patře nad nimi, odstraněnou v osmdesátých letech 20. století. Arkády v přízemí uzavírá vlevo zazdívka s dveřmi a postranními okny, vpravo výplň ze skleněných tvárnic (luxfer). Bývalá pavlač, chráněná poprsní zídkou a výše lehkou zasklenou stěnou, byla uzavřena novou hladkou zdí s dvoj- a trojdílnými okny. Na arkády navazuje pozdně klasicistní záchodový přístavek při západní parcelní hranici a reliktem pozdně klasicistního křidélka u východní parcelní hranice z doby mezi léty 1841-1850. Severní dělící příčka a severní obvodová zeď jsou novodobé.

Vnitřní prostor domu si zachoval půdorysné členění do tří hloubkových traktů z renesanční etapy. Novodobé zásahy však značně ovlivnily vzhled vnitřní prostorů přízemí a zejména prvního patra. Středem domu prochází průjezd sklenutý pozdně barokní valenou klenbou s pětibokými lunetami. Novodobým vyrovnáním dříve svažité podlahy vznikly dva vodorovné úseky spojené čtyřmi schodovými stupni, původní průjezdnost zanikla.

Po pravé straně průjezdu je situována příčně položená plochostropá prostora přední místnosti východního traktu, bývalého domovního jádra. Hlavní část prostory dnes zaujímá novodobá zasedací místnost, severní okraj pak její příslušenství vymezené vůči ní novodobými konstrukcemi. Novodobým průrazem východní parcelní zdí vede vchod do přízemí sousedního domu čp. 145. Přední jižní místnost v západním traktu je sklenuta stlačenou valenou klenbou s nepravidelně rozmístěnými pětibokými lunetami. Z průjezdu do ní blíže jižního průčelí vede novodobý vstup se čtyřmi stupni.

Místnost v severní část západního traktu navazující na průjezd je sklenuta valenou klenbu půlkruhového profilu s patrně dodatečně vloženými výsečemi, navázanými k oknu a ke vstupu. Podle výseče v jihovýchodním koutě pravděpodobně v místem ústí dymníku složila prostora původně jako dymníková kuchyně. Roku 1849 zde již však byla místnost spisovny. V západní stěně místnosti je prolomena dvojice novodobě upravených průrazů završených půlkruhovými záklenky, kterými se vstupuje do menší z místností severního části západního traktu, ve které bývala situována městská pokladnice. Prostora je sklenuta pozdně renesanční valenou klenbou se dvěma páry styčných trojbokých výsečí. Proniky klenebních kápí provázejí výrazné maltové hřebínky, v jejichž průsečících vystupují „bobulové“ útvary. Prostor pod nádvorními pozdně klasicistními arkádami se stal novodobým uzavřením oblouků součástí interiéru.

Z pravé zadní strany průjezdu stoupá dvouramenné vřetenové schodiště do patra, vzniklé při přestavbě roku 1779, s rozsáhlou mezipatrovou podestou, sklenutou valenou klenbou s pásem. Vstup ze segmentově klenutého prostor spodního ramene schodiště na podestu uzavírají hodnotné mřížové dveře z 19. století. Z podesty dnes rovněž vede novodobým průrazem schodiště do 1. patra sousedního čp. 145. Hloubkově trojtraktová historická dispozice prvního patra s dodatečně navázaným prostorem pozdně klasicistní nádvorní pavlače byla vážně poškozena zřízením příčné chodby, ústící na východě do sousedního domu čp. 145. Stejně tak dispozici narušilo zboření jižního úseku zdi dělící střední trakt od východního. Místnosti v patře jsou plochostropé, stavební detaily a povrchy novodobé.

Z prvního patra stoupá vřetenové schodiště dřevěnými stupni na půdu. Konstrukci zde tvoří hambalkový dvoupatrový krov z roku 1781 se se šikmými stolicemi ve spodní a stojatými stolicemi v horní úrovni. Konstrukce vížky byla patrně do krovu dodatečně vložena. Východním štítem je novodobě prolomen vchod do čp. 145 opatřený novodobými plechovými dveřmi. Na štítech se zachovaly plochy renesanční kletované vnitřní omítky prošlé požárem. Na západním štítu je situována po zbořené silné příčce kladené z lomového kamene a svázané se štítem, která oddělovala dříve severní díl domu. Ústupky líců, oddělují oslabené horní mladší části štítů z doby po roce 1779 s výztužnými sloupky. Tyto jevy náležejí k zaniklému prostoru proti dnešku podstatně vyššího prvního patra radniční budovy, sníženého po požáru roku 1779.

Za schodištěm do patra je v průjezdu situován vstup do gotického sklepení, přístupného mírně klesající chodbou zaklenutou segmentovou a plackovou klenbou se starou cihlovou dlažbu kladenou klasově a částečně krytou novodobým betonovým potěrem. Vstup z průjezdu ke sklepu uzavírají staré rámové dveře. Chodba sestupuje na podestu, odkud vede lomeným ústupkovým portálem, složeným ze čtyř sekundárně použitých hrotitých gotických portálů neznámého původu v této poloze, vchod do sklepů. Ostění portálu tvoří dva přední široce okosené ústupky, další ústupek je na hraně vyžlaben a poslední okosen. Všechny části profilace ukončují samostatné patky, překryté dalšími články. Vnitřní část portálu má lomený záklenek, podezděný cihlami.

Portálem se sestupuje krátkým schodištěm o šesti starých kamenných stupních do předsklepí s betonovou podlahou, jehož prostora je sklenuta příčně položenou pozdně renesanční valenou klenbou s otisky bednění, zděnou nad patkami z lomového kamene a ve vrcholu dozděné cihlami. V místech u vchodu je dodatečně vložen úsek k průčelí kolmé cihlové segmentové klenby z druhé poloviny 19. století. V severozápadním koutě předsklepí je vyzděn patrně pozdně klasicistní cihlový pilíř z doby mezi léty 1841-1850. V právě stěně je situována drobná nika na světlo. Z předsklepí vedou na době strany dvěma stupni vstupy do vlastních sklepů.

Lomeným, okoseným portálkem ze 14. století s vychýlenou levou stojkou, prolomeným v severní stěně předsklepí, se vstupuje do malé sklepní prostory, která je reliktem jižní části severního komorového dílu domovního jádra, který zanikl nejspíš pozdně barokní přestavbou z roku 1779. Prostora je zaklenuta pozdně barokní omítanou valenou klenbou s pětibokou výsečí nad vstupem. V západní stěně sklepa je prolomen průchod do čtvercové vpustě šachty, stoupající vně objektu do úrovně dvora, která vznikla pravděpodobně v souvislosti s pozdně klasicistní přístavbou dvorního křidélka.

V jižní stěně je prolomen široký pozdně gotický sedlový portál s okoseným ostěním, které ukončují patky ve tvaru pravoúhlých trojúhelníčků. Záklenek portálu je porušen trubkami novodobého ústředního topení z šedesátých let 20. století. Portálem se sestupuje čtyřmi starými kamennými stupni do obdélného mladšího pozdně gotického předního sklepa, položeného kolmo k náměstí. Sklepní prostora je zaklenuta valenou klenbou z lomového kamene s otisky šalování. Klenba je vysoká přibližně 3 metry s náběhem ve výši 1,5 metru. Ve vrcholu klenby je situován okrouhlý otvor, určený podle analogií městských domů v západních Čechách patrně k napouštěním mladiny do sklepa k jejímu dalšímu zušlechtění na pivo. V jižní čelní stěně prostory jsou prolomena dvě původní okénka, z nichž východní bylo v šedesátých letech 20. století upravováno. Podlahu sklepa pokrývá pozdní cihlová dlažba. Prostora je přepažena tenkou novodobou příčkou, dělící prostor na kotelnu a uhelnu.  Ve sklepě stojí dnes již nefunkční kotel ústředního topení z 60. let 20. století.