Pšov (Schaub)

První písemná zmínka o vsi Pšov pochází z roku 1513, kdy je zmiňován rychtář ze Přova. Název vsi je odvozen z obecného pojmenování pšenice, zastarale pše. V historických pramenech se jméno objevuje ve tvarech „do Přova“ a „z Zebšova“ (1513), „Dobšova“ (1513), „Pšovo“ (1541), „ve vsi Pssowie" (1651), „Schaub“ (1785) a „Schaub“ nebo „Pssow“ (1847). Německý tvar Schaub nejspíše vznikl ze spojení „do Pšova“ nebo „ze Pšova“.

Roku 1544 se pšovský rychtář Georg Reif dostal do sporu se žlutickými měšťany, když začal obchodovat se solí, což odporovalo privilegiu, které obdrželi Žlutičtí již 29. ledna 1445 od Jakoubka z Vřesovic. V okruhu jedné míle od města Žlutice se zakazovalo prodávat obilí, sádlo, vlna, sůl, či železo a takový obchod byl povolen pouze na týdenním trhu ve Žluticích. Měšťané poslali do Pšova skupinu mužů s puškami, kteří rychtáři sebrali 19 puten soli a odnesli je do Žlutic. Rychtář si stěžoval s tvrzením, že jeho rychta je svobodná, a že vždy bez problémů sůl, koně a železo. Svá tvrzení však nepodložil žádným privilegiem, rovněž odvolání se na loketské městského právo nemohlo být relevantní ve vztahu ke vsi. Soud proto rozhodl ve sporu ve prospěch města Žlutice. Roku 1566 je v písemných pramenech je uváděna vdova Marianna Elbognárová z Vamberka a v Pšově. Na základě této zprávy je možné uvažovat o existenci jejího sídla neznámé podoby a polohy.

Do roku 1584 patřila ves Pšov k panství Rabštejn nad Střelou, kdy ji Jaroslav Libštejnský z Kolovrat spolu se vsí Kolešov od rabštejnského panství oddělil a připojil ke zboží tvrze Prohořský hrádek. Po bitvě na Bílé hoře získal konfiskované zboží Prohořský hrádek spolu s Pšovem roku 1623 Adam Jiří Kokořovec z Kokořova, který ji připojil ke svému panství Žlutice. Za třicetileté války byl Pšov spolu s Verušicemi částečně spáleny během plenění města Žlutice dne 18. února 1640 vojenským oddílem švédského generála Pfuhla.

V roce 1785 stávalo ve vsi Pšov celkem 39 domů a usedlostí a panský poplužní dvůr. Nájemní smlouvou ze dne 18. března 1815 pronajal tehdejší majitel žlutického panství hrabě Jan Nepomuk Kokořovec z Kokořova, který toho času pobýval ve Vídni, panský poplužní dvůr v Pšově obci Pšov na 9 let za 1.454 zlatých a 14 ¾ krejcaru. V době před zavedením železnice místní povozník Anton Melcher z čp. 23 jezdil se svými koňmi přes Vídeň až do Tesrtu u Jaderského moře. Během jedné z cest v roce 1828 jeho syn zahynul na cestě mezi Lubencem a Chyšemi, v místech, kde byla později vztyčena socha sv. Josefa. Později se věnoval formanství rovněž Löhrl z čp. 2.

Na základě zákona o obcích ze dne 17. března 1849 se roku 1850 nakonec samostatnou obcí v politickém okrese Žlutice. V polovině 19. století stávalo v Pšově již 55 domů a usedlostí, ve který žilo 337 obyvatel. V obci stávala obecní kaple, panský poplužní dvůr, hostinec a dominikální ovčín. Kruhová návesní ves s pro oblast typickými dvory se štíty otočenými do návsi, na které se nacházely tři velké rybníky. Díky příznivé poloze je obec od severu a západu chráněna proti drsným větrům a zachovává tak teplé klima, k jihu a východu je terén otevřen. Farou spadala obec ke kostelu sv. Petra a Pavla ve Žluticích, od roku 1786 poté ke kostelu Povýšení sv. Kříže v Kobylé, kam chodily děti rovněž do školy. Cesta do Kobylé trvala půl hodiny. Hlavním zdrojem obživy bylo zemědělství, především chov koní a prasat na vysoké úrovni. Zemědělci Leopold Barth a Josef Hiessl z usedlosti čp. 9 na zemědělské výstavě v Praze a Chebu obdrželi za své chladnokrevné a teplokrevné koně každý 1. státní cenu. Z řemeslníků působili v obci kovář, kolář, švec, švadlena, 2 truhláři, 4 zedníci a 3 tesaři. V Pšově byl smíšený obchod, oděvy a železářství.

V roce 1850 byla vybudována nová silnice z Manětína na hranice Chlumského katastru, která byla o 10 let později prodloužena přes Pšov do Žlutic. Při silnici do Chlumu bylo později vysazeno 350 ovocných stromů. V roce 1854 vystavěl místní povozník Anton Melcher na místě domu čp. 35 nový zájezdní hostinec „Zum Kaiser von Österreich“ (U císaře rakouského) čp. 37 se stájemi a kolnou na vozy. V Pšově byly další dva hostince - „Zum deutschen Landwirt“ (U německé krajiny) a „Zum goldenen Stern“ (U zlaté hvězdy).

Roku 1870 žilo v Pšově 285 katolíků a 23 židů. Sedm místních židovský rodin si v domě čp. 56 na návsi zřídilo židovskou modlitebna. Roku 1898 byl v Pšově založen spolek zemědělců. Ve stejném roce byla v hostinci čp. 37 zřízena pobočka banky Raiffeisenkasse. Z vkladu v roce 1899 ve výši 70 zlatých dokázala instituce vytvořit zisk do roku 1944 milion marek. Posledním finančníkem byl Wenzel Melcher z čp. 37. Roku 1898 se stal starostou obce Peter Gösl z čp. 7, který ve funkci setrval do 11. června 1901 a 12. června 1901 ho nahradil Josef Jubl z čp. 23.

V roce 1901 byl v Pšově založen Sbor dobrovolných hasičů. Heslem spolku bylo „Gott zur Ehr dem Nächsten zur Wehr“ (Bůh ke cti, soused k obraně). Členové se účastnili každoročních slavností založení spolku, procesí na svátek Božího těla, v den svého patrona sv. Floriána a pohřbů svých kolegů. Dne 7. června 1907 proběhlo v Pšově zakládající shromáždění Německého spolku cyklistů (Deutscher Radfahrer-Verein) pod předsednictvím Josefa Jubla. Starosta Jubl setrval ve funkci až do 2. dubna 1905 a dne 13. dubna 1905 se novým starostou obce stal Leopold Barth z čp. 14. Na přelomu let 1907-1908 byla vybudována silnice z Pšova do Borku. Po Barthovi byl starostou obce v letech 1908-1911 Anton Melcher z čp. 11. V roce 1910 uspořádal místní Německý spolek cyklistů na trase Pšov-Manětín první cyklistické závody o ceny.  Roku 1911 se stal novým starostou obce Josef Pöhner z čp. 19, který ve funkci setravaĺ až do 31. července 1919. V roce 1912 zakoupili společně majitelé usedlostí čp. 2, 9, 12, 13, 14, 16, 33 a 37 parní mlátičku s automatickým lisem slámy.

V roce 1913 proběhla demolice bývalé sýpky čp. 36 v jihozápadní části návsi, kterou prodal spolu s pozemkem Ferdinand Löwy za 2.400 rakouských korun žlutickému staviteli Röderovi. Röder věnoval následně pozemek Výboru pro stavbu kostela (Kirchenbaukomitee) a v letech 1914-1915 nechala následně obec Pšov vystavět na místě zbořené sýpky novou obecní kapli Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Původní kaple před zájezdním hostincem „Zum Kaiser von Österreich“ byla následně přebudována v letech 1924-1925 na památník obětem 1. světové války. Slavnostní odhalení a vysvěcení památníku obětem 1. světové války v Pšově proběhlo v neděli 2. srpna 1925. Průvodní řeč tehdy pronesl ředitel školy Franz Haberzettl.

V době po 1. světové válce byly několik let v okolí obce sbírány hojně rozšířené křemencové kameny, které vykupovaly po vagónech plzeňské závody. Jemně rozemleté ​​kameny byly přidávány k nitroglycerinu jako náhrada křemeliny, která zbavila výbušninu její velké výbušné citlivosti. Díky státní poválečné pomoci proběhla také meliorace pozemků na katastru obce. Polnosti panského poplužního dvora rytíře Josefa Menčíka-Zebínského včetně lesa „Schauber Busch“ v sousedním katastru o ploše 8 ha dosahovaly celkové rozlohy 112 ha.

V období od 1. srpna 1919 do 1. října 1923 byl starostou obce Josef Gössl z čp. 27. Roku 1920 byl v Pšově založen Svaz německé venkovské mládeže (Bund der deutschen Landjugend). V roce 1923 byla obec Pšov elektrifikována nákladem 92.000 korun. Dalším starostou Pšova se stal dne 2. října 1923 Josef Neumann z čp. 26, který ve funkci setrval do 26. července 1931. Roku 1926 zakoupil Sbor dobrovolných hasičů motorovou stříkačku za 31.000 korun, která byla během Okresního požárního festivalu v Pšově v roce 1927 slavnostně vysvěcena. Částkou 1.000 korun přispěla okresní správní komise. Roku 1926 byla zahájena stavba silnice přes náves v Pšově, která byla dokončena v následujících letech. V roce 1927 byla vybudována silnice do Kobylé.

V roce 1930 žilo v Pšově celkem 339 obyvatel, z toho pouze jeden Čech a dva příslušníci jiné národnosti. Všichni obyvatelé se hlásili k římsko-katolickému vyznání. Posledním německým starostou obce se stal 27. července 1931 Franz Klein z čp. 2. V rámci slavnosti 25. výročí založení Německého spolku cyklistů v Pšově v roce 1932 se konalo krajské mistrovství se závodem „Svazu německých spolků cyklistů v Československu“ s trasou přes 20 kilometrů, ve kterém zvítězil Johann Gröger ze Pšova. V roce 1935 byl v Pšově založen Spolek synů domoviny ve Světové válce (Verein der Heimatsöhne im Weltkrieg). V Pšově působily rovněž Spolek pro chov dobytka, či Místní skupina Svazu Němců. Hudební kapela působila pod vedením Petera Paula Jubla.

Po vstupu německé armády do pohraničí v roce 1938 byl Pšov obsazen až o týden později části dělostřeleckého pluku č. 2. V Pšově byla zřízena pošta s telefonní přípojkou a v obci vznikla zastávka autobusové linky Nečtiny-Žlutice. V Pšově byl zřízen centrální obecní úřad pro 14 obcí a matrika pro3 obce. Obec musela převzít veškeré výdaje hasičů. Za tímto účelem byla k povinnostem sboru přidělena i civilní protivzdušná obrana, jejíž velením byl jmenován velitel hasičů. Místní Německý spolek cyklistů byl přeměněn na tělocvičný spolek. V roce 1939 byla v Pšově zřízena mateřská škola.

Po konci druhé světové války v roce 1945 byla obec českými orgány označena jako „loajální“, to však nezabránilo k zatčení posledního starosty Franze Kleina dne 12. září 1945 a následně jeho těžkému týrání. V roce 1945 muselo být v Pšově ubytováno mnoho uprchlíků z oblasti Namysłów a Głuszyna v Polsku.