Dalovice - kostel Panny Marie Utěšitelky

V polovině dvacátých let 20. století přestala původní dalovická obecní kaple Panny Marie Utěšitelky z roku 1898 dostačovat narůstajícímu počtu věřících. Na území Dalovic, Všeborovic a Vysoké tehdy žilo přibližně 3 300 obyvatel a při nedělních bohoslužbách musela část věřících stát venku. Tehdejší dalovický kněz katecha Paul Fritz proto ve svém kázání dne 27. září 1925 oznámil, že hodlá v Dalovicích postavit kostel a dosáhnout zřízení samostatné farnosti.

Po třech letech příprav byl v září roku 1928 založen Spolek pro postavení kostela Panny Marie Utěšitelky v Dalovicích. Spolek měl pět funkcionářů a 123 členů, jejichž počet do dne položení základního kamene vzrostl na 400. Úkolem spolku bylo zajistit stavbu kostela, jenž měl být zasvěcen Panně Marii Utěšitelce. Prostředky byly získávány z členských příspěvků ve výši 1 koruna měsíčně, dále ze sbírek a darů. Za členy spolku, živé i zesnulé, měla být každý měsíc sloužena mše svatá.

Obecní zastupitelstvo myšlenku výstavby kostela přivítalo, zejména pak snahu o vytvoření samostatné farnosti. Zastupitelé přislíbili svou podporu, podmínkou však bylo, že nebude žádáno o finanční prostředky, ty musel zajistit zmíněný spolek.

Spolek následně rozeslal na 7 000 tištěných letáků s výzvou k pomoci, což vyneslo 40 000 Kč. Pořádaly se sbírky, rozesílaly se další letáky, konaly se rodinné večírky, koncerty, představení atd. Fritz prováděl sbírky v Německu, Holandsku a Švýcarsku. K dobrodincům patřil i pražský arcibiskup dr. František Kordač. Během pěti let spolek sebral 5 000 000 korun, a proto se roku 1929 mohlo začít stavět.

Za staveniště byl vyhlédnut pahorek za starou kaplí, ležící již na území Všeborovic, který patřil sedláku Wenzlu Reinlovi ze Všeborovic. Reinl poskytl pozemek pro tento účel zdarma. Před zahájením stavby bylo nutné odstřelit kus skály, což stálo 15 000 korun.

Plány nového kostela vypracoval Karl Ernstberger z Karlových Varů. Stavitel musel respektovat požadavek investora na zachování části dosavadní obecní kaple z pietních důvodů. Přední část původní kaple s věžičkou se tak stala předsíňkou nového kostela. Samotná stavba nového pseudorománského kostela začala dne 1. července 1929. Stavební práce prováděla firma Josef Götzl a Much z Dalovic a betonářská firma Burda a Fuchs z Karlových Varů pod Ernstbergerovým vedením. Po demolici části dosavadní kaple byl nejdříve postaven tzv. nouzový kostel.

V neděli 4. srpna 1929 byl položen základní kámen kostela. Pražský prelát dr. Grünes sloužil při této příležitosti v dalovickém zámeckém parku polní mši svatou. Během mše přednesl pěvecký sbor Germania z Dalovic mši od Schuberta a Anna Tschapská zazpívala Gounodovo Ave Maria, načež dechová kapela zahrála Moysesovy chorály. Slavnostní procesí tvořilo dlouhý průvod, v němž kráčely místní spolky v uniformách i množství dívek oděných v slavnostní bílé šaty. Průvod vyšel z parku směrem ke staveništi. Na místě byla přečtena listina, sepsaná učitelem a obecním kronikářem Franzem Grumbachem. Listina byla podepsána představiteli spolku pro stavbu kostela a podle starého zvyku byla následně zazděna do kaple. Během obřadu spolek Germania zazpíval píseň Nebesa vzdávají věčnou čest od Ludwiga van Beethovena. Slavnost byla zakončena hymnem Veliký Bože, chválíme Tě za doprovodu dechové kapely. Odpoledne a večer se konaly koncerty v restauraci „Zu den Drei Eichen“ v zámeckém parku. Všichni účastníci přispěli peněžitými dary na dokončení kostela.

Již v listopadu roku 1929 stavba nového kostela pokročila natolik, že na kostelní věž mohly být umístěny zvony. Slavnost svěcení zvonů se konala v nouzovém kostele dne 10. listopadu 1929. Po bohoslužbách oslava pokračovala v zámeckém parku, kde přednesla žákyně Traudi Heinz básničku, kterou k této příležitosti sepsal dalovický učitel Weiss ze Všeborovic. Vysvěcení zvonů tehdy provedl sedlecký farář Rudolf Hacker. Poté byly zvony dovezeny na povozu taženém čtyřmi koňmi ke kostelu za čestného doprovodu "kmotrů" a dvaceti osmi panen. Druhého dne byly zvony vytaženy na věž.

Dne 17. listopadu 1929 proběhlo slavnostní vysvěcení a otevření samotného kostela Panny Marie Utěšitelky, postaveného v rekordním čase tři a půl měsíce. Svěcení kostela provedl pražský kanovník Grünes za účasti mnoha kněží. Poté se poprvé rozezněly kostelní zvony na paměť padlých ve světové válce, nejprve jeden zvon, pak se připojil druhý, posléze vyzváněly všechny tři. Následně pronesl kanovník Grünes kázání, poté orchestr zahrál mši od Zangeho a dalovický pěvecký spolek Beethoven zazpíval písně To je den Páně a Měl jsem kamaráda. V pět hodin odpoledně se konala první pobožnost s požehnáním, kterou vedl katecheta Šámal z Chodova. Večer pokračovala slavnost v restauraci „Zu den Drei Eichen“.

Celkové náklady na výstavbu kostela činily asi 400 000 korun. Vnitřní vybavení (zvony, harmonium, okna, lustry atd.) stálo celkem asi 70 000 korun. Z původní obecní kaple byl do kostela přenesen hlavní oltář, který byl později použit jako oltář u Božího hrobu v nice přízemím prostoru věže, a dřevěné lavice. Zvony ulila firma Richard Herold z Chomutova za 31 216 korun.

Prvním dalovickým knězem se stal Paul Fritz, kterého však dne 9. října 1931 postihla mrtvice, které o pět dní později podlehl. Pohřben byl dne 17. října 1931 na dalovickém hřbitově. Smuteční obřad vykonal kanovník Grünes za účasti 53 kněží a mnoha věřících z Dalovic, Vysoké a Všeborovic. Spolek pro stavbu kostela dal na vlastní náklady pořídit nadaci, podle níž na jeho svátek 29. června a v den úmrtí 14. října byla každoročně sloužena mše svatá. V roce 1931 nastoupil na místo zesnulého kněze katecheta Ladislav Šámal. Šámal se narodil roku 1892 v České Lípě, působil jako kaplan v Jáchymově a jako katecheta ve Vejprtech a Chodově. V roce 1933 se nakonec stal katechetou v Karlových Varech.

V březnu roku 1933 se poté stal novým dalovickým knězem Ernst Wrany. Narodil se 29. června 1902 v Kostelní Bříze jako nemanželský syn Magdaleny Wrané. Po delším působení jako kaplan v Chodově přešel do Dalovic.

V době duchovní správy Ernsta Wranyho pokračovaly práce na dokončení kostela i úsilí o vznik samostatné farnosti. Jistá Hannischová darovala kostelu sochu Srdce Ježíšova. V době hospodářské krize bezpochyby scházely prostředky na poslední úpravy, což Wraného vedlo až k nepřiměřené šetrnosti na nevhodných místech. Nechal vymalovat presbytář kostela malířem Edgarem Jantschem, který zde provedl malbu Utiskovaní a nemocní hledají útěchu u Panny Marie. Autor si za práci s Wranym dohodl předem plat 15 000 korun. Malba však nebyla zdařilá, malíř se dopustil proporčních i jiných chyb a malba byla primitivní. Konzervátor státního památkového úřadu prof. Eugen Linke se prý o malbě vyjádřil, že to je „bezbožné vyšinutí“. Wrany za dílo zaplatil pouze 1000 korun a dalších 5000 korun měl malíř dostat od Spolku sv. Bonifáce. Jantsch byl tehdy postižen nezaměstnaností a protože měl početnou rodinu, upadl do bídy. Obrátil se tedy na charitu a na preláty Grünese a Franze. Ti se postavili na jeho stranu. Dne 14. května 1934 psal představitel německého říšského svazu charity Friedrich Schmidt sedleckému faráři Hackerovi, aby se pokusil zprostředkovat smír. Grünes a Franz přislíbili za spolek sv. Bonifáce sumu 5000 korun, se zbytkem se muselo počkat. S Wranym se ovšem jednalo těžko, prohlásil, že Jantsch může být rád, že má práci.

Malíř Edgar Jantsch byl rovněž autorem dalovické křížové cesty, namalované podle předlohy Gebharda Engelse. Také toto dílo bylo nekvalitní, místy prosvítaly tahy nákresu olovem, postavy byly umístěny tak nešikovně, že rám často zakryl půl hlavy nebo nohy, plátno nebylo kvalitní a neskýtalo záruky trvanlivosti.

Další spor vedl kněz Wrany s jistou Gusti Nietsch, která bydlela na zdejší faře. Do roku 1914 žila v Chodově, kde patřila k nejzámožnějším občanům. Po smrti manžela však přišla o veškerý majetek a odstěhovala se do Dalovic. Zbytek svého života zasvětila činnosti při budování dalovického kostela. Starala se knězi Fritzovi o domácnost, hrála na varhany, vedla účetnictví a běhala po úřadech. Fritz jí za to přislíbil doživotní byt na faře. Wrany se ji však hned po svém nástupu snažil vystěhovat. Jak spor dopadl, nevíme, protože se však za ni přimlouval farář Hacker, je pravděpodobné, že Wrany ustoupil. Wranému ovšem tato tvrdost nepřispěla k oblibě, zejména ve srovnání s jeho předchůdcem Fritzem, kterého naopak měli lidé velmi rádi a jehož vztah k farníkům byl zcela jiný.

Dne 28. listopadu 1934 podal sedlecký farář Hacker návrh na vytvoření samostatné farnosti, do níž by patřily Dalovice, Vysoká a Všeborovice, s odůvodněním, že tyto obce jsou od Sedlce příliš vzdáleny, a že sedlecká farnost je velmi rozsáhlá a má příliš velký počet farníků, totiž 3 284. V lednu roku 1935 proběhlo zasedání spolku pro stavbu kostela, na kterém bylo rozhodnuto o předání kostela a fary do užívání obce. Obec Dalovice byla ochotna převzít patronát i s povinností údržby kostela, Všeborovice a Vysoká však k tomu kroku však nebyly nakloněny. Teprve během německé okupace vznikla v Dalovicích expozitura sedlecké fary.

O Velikonocích roku 1938 se sedlecký farář Hacker rozhodl uspořádat lidové misie, které by navázaly na ne příliš úspěšné misie, konané naposledy roku 1910. Ani nyní si farář nedělal příliš velké naděje, neboť mluvil jen o pokusu. Přesto vyvinul maximální úsilí, aby na ně přivedl co nejvíce lidí. Zval proto jednotlivé místní spolky k účasti, vydal rovněž zvláštní leták. Aby byl úspěch co největší, rozhodl se farář rozdělit sedleckou farnost na více částí, misie se tak konaly nejen v Sedlci, ale i v Doubí a Dalovicích. Misie pořádali karlovarští redemptoristé, v Dalovicích zastoupení Bernhardtem z Karlových Varů a Petraschkem z Innsbrucku. V Dalovicích se konaly teprve ve dnech 10. května - 17. května 1938. Zatímco v Sedlci farářovo úsilí i horlivost misionářů přinesly své plody, v Dalovicích byl úspěch o něco menší. Během misií bylo uděleno asi 600 zpovědí a 1200 svatých přijímání. Ve Vysoké byla pětina obyvatelstva bez vyznání, což bylo na tehdejší dobu hodně. Práce v této části farnosti byla obtížná, jelikož zde bylo velmi silné působení sociálních demokratů. V dalších částech sedlecké farnosti (Doubí, Jenišově, Tašovicích) proběhly misie až na podzim.

Během druhé světové války byly v roce 1940 zrekvírovány všechny tři zvony dalovického kostela na válečné účely. Ponechán byl pouze umíráček, nacházející se ve zvoničce původní kaple. Karlovarský primátor Rusy chtěl původně pro říši zabavit všechny zvony z Bohatic. Farář Hacker mu v odpovědi vysvětloval, že v Bohaticích není žádný kostel ani kaple, tudíž tam nemohou být ani žádné zvony. Primátor, ač karlovarský rodák, si tehdy patrně spletl Bohatice s Dalovicemi.

Během německé okupace patřil katecheta Wrany ke kněžím, pronásledovaným nacisty a byl vězněn na gestapu. Během jeho věznění nebyl již nový farář dosazen a Dalovice byly spravovány ze Sedlce.

Po konci druhé světové války byla dne 30. srpna 1945 na dalovické faře provedena prohlídka. V koši na půdě byla tehdy nalezena parodie smutečního oznámení na zánik československé republiky z doby po mnichovském diktátu, které tehdy kolovaly v pohraničí. Katecha Wrany kdysi odložil kdysi toto oznámení do koše, který někdy poté odnesl na půdu a zapomněl na něj. Po obsazení pohraničí wehrmachtem rovněž musel ubytovat na faře německé vojáky, po nichž tu zbyly dva zásobníky do pistole, nalezené v koši spolu s posměšným letákem. Dále byly nalezeny jakési civilní šaty, které na faře zanechal někdo z Němců, uprchnuvších zpět do říše. Přechovávání majetku Němců ovšem bylo trestné. Všechny tyto nalezené předměty byly tehdy použity proti Wranému, který byl následně prohlášen za „horlivého stoupence myšlenky nacistické“ a z tohoto důvodu znovu uvězněn. Ještě v roce 1945 byl Wrany zařazen do odsunu.

Po druhé světové válce byla expozitura v Dalovicích zrušena a obec opět přišla o vlastního duchovního. Zdejší kostel poté spravovali administrátoři ze Sedlce. První z nich byl v letech 1947-1952 kněz Vladimír Studený. Bohoslužby se tehdy konaly každou neděli v 9 hodin dopoledne a probíhaly i další pobožnosti (májová, křížová cesta). V roce 1952 však Studený, vyčerpán a nemocen diabetem, odešel do Stodůlek u Prahy a Sedlec i s Dalovicemi poté spravoval necelý rok mladý kaplan Jan Šauer od kostela sv. Máří Magdalény v Karlových Varech. Bohoslužby již neměly svou pravidelnou dobu a často se přesouvaly i do odpoledních hodin.

Ještě v roce 1952 nastoupil nový administrátor v Sedlci Jan Ludín, který byl však pro svou náboženskou horlivost nepohodlný novému režimu, a proto byl po několika letech přeložen do Stříbra. Za Ludína vzkvétal náboženský život nejen v Sedlci, ale i v Dalovicích. Kromě něj zde vykonával bohoslužby rovněž kaplan Zdeněk Liščák. Dalovický kostel v té době navštěvovalo každou neděli kolem stovky lidí, konaly se tu pravidelně křty, svatby i pohřby, první svaté přijímání dětí a další církevní svátky a oslavy.

Dne 7. července 1956 sloužil v Dalovicích svou první mši svatou primic Jozef Vadovič, šestadvacetiletý člen Tovaryšstva Ježíšova (jezuita) ze Slovenska, který tehdy žil v Dalovicích. Tato událost byla tehdy velice významná, jelikož v době potírání církve komunistickým režimem, bylo ustanovení novokněze znamením toho, že církev je schopná se reprodukovat, neboť svou duchovní dráhu začíná nový kněz

Po odvolání administrátora Ludína nebyl již z důvodu utlumení náboženského života dosazen do Sedlce nový farář. Sedlecká farnost poté přešla do správy rybářského duchovního správce Františka Dvořáka. Tento již starší kněz konal v dalovickém kostele bohoslužby aspoň jednou za měsíc, vždy v neděli odpoledne. Dle vzpomínek pamětníků se snažil udržet svěřené kostely aspoň v trochu dobrém stavu a neváhal sám lézt po střechách a spravovat je. V roce 1956, když na Karlovarsku řádila jakási banda vylupující kostely, byl vyloupen také kostel v Dalovicích.

Koncem sedmdesátých let 20. století byla k rybářské farnosti za administrátora Josefa Špačka připojena ještě farnost Stará Role a později i Nová Role. Konání bohoslužeb v Dalovicích poté přestalo úplně. Pseudobarokní socha Panny Marie ze zdejšího kostela byla tehdy převezena do kostela Povýšení sv. Kříže v Rybářích. Plastika je dnes opět v Dalovicích. Nevyužívaný kostel Panny Marie Utěšitelky v Dalovicích poté postupně chátral a stal se cílem různých vandalů a zlodějů. Z důvodu neúdržby se západní části střechy kostela objevila velká díra.

Po sametové revoluci si místní občanské fórum vytklo za jeden z cílů opravu zchátralého dalovického kostela. Na rekonstrukci objektu poskytoval značné finanční prostředky zdejší obecní úřad. Hlavní zásluhu na opravě kostela měl stavební technik Václav Šturma ze Všeborovic, který nejen provedl zdarma většinu prací, ale rovněž na rekonstrukci věnoval spolu s manželkou Pavlínou Šturmovou celkem 195 800 Kč. Během obnovy objektu byla vyspravena střecha kostela. Vnitřní prostor kostela opravili a vybílili pan Šturma a Libor Jíška z Trutnova. Okna byla zasklena a opatřena síťkou, aby byla chráněna před útoky vandalů.

Během roku 1990 byl dalovický kostel znovu zpřístupněn veřejnosti a v interiéru krátkodobě umístěna výstavka prací umělců z Karlovarska. Později kostel byl znovu uzavřen a otevřen opět v roce 1991, kdy se v něm dne 1. května 1991 po delší době opět konaly bohoslužby, které sloužil administrátor z Rybář Josef Pecínovský za asistence bývalého sedleckého kněze Zdeňka Liščáka. V devadesátých letech 20. století sloužil v dalovickém kostele opět pravidelné bohoslužby jednou za dva týdny rybářský administrátor Hubert Hain.

V průběhu pokračující obnovy objektu byl vykácen porost kolem kostela a bylo pořízeno noční osvětlení vnějšího pláště kostela dvěma reflektory. Postupně bylo opraveno západní i východní průčelí kostela. V roce 1997 proběhla náročná oprava kostelní věže, která byla nově natřena a střecha pobita plechem. Kolem paty objektu byl vykopán sanační příkop pro dovlhčení zdiva, který byl poté pravidelně čištěn. Veškeré zednické, malířské i pokrývačské práce provedl zednický mistr Josef Košař ze Staré Role. Do výklenků po odstraněných soškách namalovaly slovenské malířky, sestry ing. Marie a ing. Olga Matějíčkovy výjevy Ježíše a Panny Marie nákladem 50 000 Kč zaplatili manželé Holečkovi. Z Jáchymova byl dovezen nový zvon.

Na rekonstrukci dalovického kostela přispěla řada místních občanů a finančně pomohlo rovněž německých rodáků obce. Řada dalších dárců přispívala formou mešních sbírek. Dne 16. dubna 2002 byl kostel Panny Marie Utěšitelky zapsán na státní seznam kulturních památek pod rejtř. č. 51950/4-5272. V současnosti spravuje kostel v Dalovicích římskokatolická farnost ve Staré Roli.

Neorientovaný pseudorománský kostel na obdélném půdorysu, krytý sedlovou střechou s pálenou krytinou, s připojenou osazenou polokruhovou apsidou, krytou valbovou střechou. Do hlavního průčelí kostela byla vestavěna zajímavě řešená, vystupující mohutná železobetonová hranolová věž, částečně zasahující do konstrukce původní kaple. Pilíře věže jsou zabetonovány v místech bývalého presbytáře kaple. Horní část věže je užší, ve dvou patrech otevřená trojicí arkád po všech stranách. V horním z těchto dvou pater jsou umístěny zvony. Věž kostela je zvršena plechovou osmibokou jehlancovou střechou. Průčelí kostela, završené trojúhelníkovým štítem, je po stranách prolomeno po dvou kruhových oknech v ose nad sebou. Podélné stěny lodi kostela jsou prolomeny velkým obdélným, polokruhově zakončeným oknem s dvěma připojenými úzkými obdélnými okny po stranách.

Před hlavním průčelím je připojen částečně zachovaný objekt bývalé obdélné pseudorománské obecní kaple z roku 1898, krytý sedlovou střechou s vynesenou oplechovanou hranolovou sloupkovou zvoničkou s jehlancovou stříškou s křížem na vrcholu nad průčelím. Objekt bývalé kaple tvoří předsíňku kostela. Vstupní průčelí předsíňky s obdélným, polokruhově zakončeným portálem vchodu a kruhovým oknem v ose nad ním, je završeno trojúhelníkovým štítem. Boční stěny předsíňky kostela jsou prolomeny po jednom obdélném, polokruhově zakončeném okně. Presbytář kostela je v závěrové stěně prosvětlen kruhovým oknem. Při jihozápadní boční stěně presbytáře kostela je připojena obdélná sakristie krytá valbovou střechou. Boční stěna sakristie je prolomena trojicí sdružených úzkých obdélných oken. Vnější stěny kostela jsou hladké, bez členění, zdobené obloučkovým vlysem v omítce pod střechou. Původní figurální výmalba oken pocházela od Fritze Lucky z Jablonce.

Vnitřní zařízení kostela tvořil původně hlavní oltář, přenesený z bývalé kaple, který byl později použit jako oltář u Božího hrobu v nice přízemím prostoru věže. Nový hlavní oltář vyřezal podle návrhu stavitele Schneidera z obce Grün u Bečova (dnes část obce Milíkov) řezbář Krautmann z Chebu a pozlatil Hácha z Rybář. V lodi kostela jsou umístěny dřevěné lavice, v předsíni jsou pak umístěny dřevěné lavice z původní kaple, které se však liší tvarem i barvou.

Na věži kostela bývaly původně zavěšeny tři zvony od firmy Richard Herold z Chomutova z roku 1929. Zvon Maria Utěšitelka byl zdoben reliéfem Spasitele, žehnajícího umírajícímu vojáku. Na plášti bývaly vyvedeny německé věnovací nápisy: „Synům vlasti padlým ve světové válce 1914-1918 věnováno v nezapomenutelné vděčnosti a lásce“ a „Odpočívejte nyní po boji, hrdinové, kteří jste už nespatřili znovu vlast - neboť nesete její světlo jako pozdrav mé věčné písně“. Druhý zvon Anna nesl verš: „Tvoje ústa nám hlásají denně, víru a vlast zachovejme věrně“. Třetí zvon sv. Pavel byl pojmenován po patronu budovatele kostela Paula Fritze a nesl nápisy: „Co je z víry, šlechetnosti zbudováno, jako pomník dětem má být zachováno“ a „Léta Páně 1929 byl tento kostel postaven ke cti Boží a nejblaženější Panny Marie katechetou Paulem Fritzem, arcibiskupským notářem“. Jeden ze zvonů vážil 1300 kg, další pak 1096 kg. Zvony měly elektrický pohon. Původní zvony však byly v roce 1940 zrekvírovány na válečné účely. V kostele zůstaly zachovány srdce zvonů a zbytky elektrického pohonného zařízení.

Dnes je na věži kostela zavěšen zvon, přivezený koncem 20. století z Jáchymova. Ve zvoničce nad předsíní je dále zavěšen umíráček původní kaple.

Na terasu, na které kostel stojí, je vybudováno mohutné zajímavě členěné zděné dvouramenné schodiště, v jehož dolní části bývalo dříve vestavěno pět krámků.