Dalovice – kostel Panny Marie Utěšitelky
Až do 30. let 19. století bývala v obci Dalovice (Dallwitz) dřevěná kaple. V soupisu kaplí a křížů z roku 1835 se však uvádí, že kaple již nestojí. Zděná obecní kaple Panny Marie Utěšitelky byla postavena v roce 1898. Hlavní zásluhu na jejím zbudování měla Zuzana Němcová z Dalovic, která si ve svém pokročilém věku dala postavení kaple za svůj hlavní životní úkol. Prováděla domovní sbírky, organizovala zábavy, jejich výnos byl určen na stavbu kaple. Rovněž vnitřní zařízení kaple bylo pořízeno z darů především žen z Dalovic a blízkého okolí. Oltářní obraz věnovala paní Pükenhanová z Nových Drahovic, manželka převozníka přes Ohři, obrazy sv. Bedřicha a sv. Matyldy byly dary baronky Matyldy Riedel-Riedensteinové, obraz sv. Josefa darovala paní Zebischová ze Sedlece, obraz sv. Anny paní Pröscholdová, manželka místního továrníka, obraz Nejsvětější Trojice nejmenované dalovické ženy. Baronka Matylda Riedel-Riedensteinová a paní Pröscholdová daly pořídit také lavice, harmonium bylo darem paní Rühlingové. Stavitelem kaple byl J. A. Schöberl a dne 26. května 1898 převzal hotovou stavbu do své správy obecní výbor. Slavnostní vysvěcení nové kaple provedl 8. prosince sedlecký farář Josef. Schöniger. Pohřby se konaly až do konce 19. století na hřbitově v Sedleci. Teprve roku 1903 se obecní výbory Dalovic, Všeborovic a Vysoké usnesly na zřízení vlastního hřbitova, k čemuž došlo roku 1904. Hřbitovní správu tvořilo sedm radních – pět z Dalovic, po jednom ze Všeborovic a Vysoké. Pro hřbitov bylo vybráno místo ve Všeborovicích a jeho stavbu zahájil 27. května 1904 stavitel Hübl. Dalovice měly svého kněze, katechu Vymětala, který byl dlouhá léta misionářem v Africe. Měl však spory s obcí, proto, že dal z kaple odstranit některé vybavení, např. nahradil varhany harmoniem. Obec také žádala, aby jí byly odváděny peníze za zvonění. Vymětal, odchovaný tvrdým životem v misiích, žil i v Dalovicích velice skromně a veškerý svůj čas rozdělil mezi výuku náboženství a jazyků a překladatelské práce. Když už pro stáří nebyl schopen práce, vrátil se do kláštera. 28. listopadu 1919 Dalovice získaly nového kněze, kterým se stal Paul Fritz. Ten se narodil 5. května 1875 ve vsi Konitz ve Východním Prusku, dnes na území Polska. Absolvoval humanistické gymnázium a pak univerzitu ve Freiburgu, kde studoval teologii a filozofii. Poslední čtyři semestry studoval v Praze, kde také 5. července 1907 dosáhl kněžského svěcení. V letech 1907-1911 působil jako kaplan ve Stanovicích, v letech 1911-1913 jako katecha v Falknově (Sokolov) a v letech 1913-1915 byl katechou na měšťanské škole v Chodově. Fritz měl nemocné srdce, a proto mu funkce katechy příliš neprospívala. Byl proto přeložen do Dalovic, kde se předpokládalo menší psychické zatížení. Po nástupu do úřadu v Dalovicích mu odpočinku dopřáno nebylo. Dalovická kaple byla totiž v letech 1923-1924 dvakrát vykradena. Ukradeny byly kalichy, menší roucha a jiné věci. Pachatel tehdy nebyl vypátrán. Katecha Fritéz provedl roku 1924 sbírku, která vynesla 2 400 Kč, za něž byla pořízena nová roucha a mešní náčiní. Dále bylo pořízeno elektrické osvětlení a kaple byla vymalována. Záhy poté Fritz oznámil v kázání dne 27. září 1925, že hodlá v Dalovicích postavit kostel a dosáhnout zřízení samostatné farnosti. Pro přibližně 3 300 obyvatel, které Dalovice i s Vysokou a Všeborovicemi tehdy čítaly, totiž byla kaple již malá a při nedělních bohoslužbách musela část věřících stát venku. Po třech letech příprav byl v září 1928 založen spolek pro postavení kostela Panny Marie Utěšitelky. Spolek měl pět funkcionářů a 123 členů, jejichž počet do dne položení základního kamene vzrostl na 400. Úkolem spolku bylo zajistit stavbu kostela, jenž měl být zasvěcen Panně Marii Utěšitelce a prostředky k tomu byly získávány z členských příspěvků, sbírek a darů. Za členy spolku, živé i zesnulé, měla být každý měsíc sloužena mše svatá. Členské příspěvky činily 1 Kč měsíčně. Obecní zastupitelstvo myšlenku výstavby kostela přivítalo, zejména pak snahu o vytvoření samostatné farnosti. Zastupitelstvo slíbilo svou podporu, podmínkou však bylo, že to nebudou finanční prostředky, ty musel zajistit zmíněný spolek. Bylo tedy rozesláno na 7 000 tištěných letáků s výzvou k pomoci, což vyneslo 40 000 Kč. Pořádaly se sbírky, rozesílaly se další letáky, konaly se rodinné večírky, koncerty, představení atd. Fritz prováděl sbírky v Německu, Holandsku a Švýcarsku. K dobrodincům patřil i pražský arcibiskup dr. František Kordač. Během pěti let spolek sebral 5 000 000 Kč, a proto se roku 1929 mohlo začít stavět. Za staveniště byl vyhlédnut pahorek za starou kaplí, ležící již na území Všeborovic, který patřil sedláku Wenzlu Reinlovi z Všeborovic. Reinl poskytl pozemek pro tento účel zdarma. Před zahájením stavby bylo nutné odstřelit kus skály, což stálo 15 000 Kč. Plány vypracoval Karl Ernstberger z Karlových Varů. Stavitel musel respektovat požadavek, že z pietních důvodů má být zachována část dosavadní kaple. Tohoto úkolu se zhostil tak, že přední část kaple s věžičkou se stala emporou (předsíňkou) nového kostela. Stavba začala 1. července 1929 a prováděla ji firma Josef Götzl a Much z Dalovic a betonářská firma Burda a Fuchs z Karlových Varů pod Ernstbergerovým vedením. V neděli 4. srpna 1929 byl položen základní kámen. Pražský prelát dr. Grünes sloužil v dalovické zámeckém parku za jasného počasí polní mši svatou, při níž měl kázání, sahající prý k srdci. Při mši zpíval pěvecký sbor Germania z Dalovic mši od Schuberta a Anna Tschapská zazpívala Gounodovo Ave Maria, načež dechová kapela zahrála Moysesovy chorály. Slavnostní procesí tvořilo dlouhý průvod, v němž kráčely spolky ve svých uniformách i množství dívek oděných v slavnostní bílé šaty. Průvod vyšel z parku směrem ke staveništi. Tam byla přečtena listina, sepsaná učitelem a obecním kronikářem Franzem Grumbachem. Listina byla podepsána představiteli spolku pro stavbu kostela a podle starého zvyku zazděna do kaple. Během obřadu spolek Germania zazpíval píseň Nebesa vzdávají věčnou čest od Ludwiga van Beethovena. Slavnost byla zakončena hymnem Veliký Bože, chválíme Tě za doprovodu dechové kapely. Odpoledne a večer se konaly koncerty v restauraci Körnerův dub v Dalovicích. Všichni účastníci přispěli peněžitými dary na dobré dílo. Po demolici části dosavadní kaple byl nejprve postaven tzv. nouzový kostel. Již v listopadu stavba pokročila natolik, že na kostel mohly být umístěny zvony. Slavnost svěcení zvonů se konala v nouzovém kostele 10. listopadu. Po bohoslužbách oslava pokračovala v zámeckém parku, kde přednesla žákyně Traudi Heinzová básničku, kterou k této příležitosti sepsal dalovický učitel Weiss ze Všeborovic. Svěcení zvonů provedl sedlecký farář Rudolf Hacker, který měl tehdy také proslov. Potom byly zvony dovezeny ke kostelu za čestného doprovodu „kmotrů“ a dvaceti osmi panen. Vůz táhli čtyři koně. Druhého dne byly zvony vytaženy na věž. O týden později, dne 17. listopadu 1929 byl vysvěcen samotný kostel. Stavba tedy trvala jen tři a půl měsíce! Svěcení provedl pražský kanovník Grünes za účasti mnoha kněží. Pak se poprvé rozezněly zvony – na paměť padlých ve světové válce, nejprve jeden zvon, pak se připojil druhý, posléze vyzváněly všechny tři. Grünes pronesl kázání, poté orchestr zahrál mši od Zangeho a byly zazpívány písně To je den Páně a Měl jsem kamaráda. Ke slavnosti přispěl výkon dalovického pěveckého spolku Beethoven. V 17.00 se konala první pobožnost s požehnáním, kterou vedl katecheta Šámal z Chodova. Večer byla slavnost v restauraci Körnerův dub. Celkové náklady na stavbu činily asi 400 000 Kč.) Vnitřní vybavení (zvony, harmonium, okna, lustry atd.) stálo asi 70 000 Kč. Zvony ulila firma Richard Herold z Chomutova. Stály 31 216 Kč a peníze byly získány z darů. Listina zazděná do kostela je opsána v dalovické obecní kronice.) Jsou v ní jmenovány osoby, které měly hlavní zásluhu na postavení první kaple i nového kostela. Kromě P. Fritze a žen uvedených v kapitole o dalovické kapli tu jsou opět vzpomenuty zásluhy baronky Matyldy, manželky majitele panství, která přispěla na kapli i na kostel, dala obci 1 000 000 Kč na výstavbu vodovodu a věnovala ročně tisíce Kč na chudé po vzoru svých filantropických rodičů Oswalda a Anny Ottendorferových, rakouských Američanů. Prvním farářem v Dalovicích se stal Fritz. Neustálé shánění peněz ho však při jeho chatrném zdraví natolik psychicky vyčerpalo, že stavbu zaplatil svým životem. Krátce po jejím dokončení jej 9. října 1931 postihla mrtvice, které o pět dní později podlehl. Pohřben byl 17. října na dalovickém hřbitově. Smuteční obřad vykonal kanovník Grünes za účasti 53 kněží a mnoha věřících z Dalovic, Vysoké a Všeborovic. Spolek pro stavbu kostela dal na vlastní náklady pořídit nadaci, podle níž na jeho svátek 29. června a v den úmrtí 14. října byla každoročně sloužena mše svatá. Faru poté spravoval katecheta Ladislav Šámal. Narodil se roku 1892 v České Lípě a působil jako kaplan v Jáchymově a jako katecheta ve Vejprtech a Chodově. V letech 1931 – 1933 byl činný v Dalovicích, načež se stal katechetou v Karlových Varech. Zemřel v roce 1957 v jednom pečovatelském ústavu poblíž Prahy. V Dalovicích v březnu 1933 nastoupil Ernst Wrany. Narodil se 29. června 1902 v Kostelní Bříze v okrese Falknov (dnes Sokolov) jako nemanželský syn Magdaleny Wrané. Po delším působení jako kaplan v Chodově přešel do Dalovic. V době jeho správy pokračovaly práce na dokončení kostela i úsilí o vznik samostatné farnosti. Jistá Hannischová darovala kostelu sochu Srdce Ježíšova. V době hospodářské krize bezpochyby scházely prostředky na poslední úpravy, což Wraného vedlo až k nepřiměřené šetrnosti na nevhodných místech. Malíř Edgar Jantsch vymaloval presbytář, na němž znázornil, jak utiskovaní a nemocní hledají útěchu u Panny Marie. Za práci si předem s Wranym dohodl plat 15 000 Kč. Malba však nebyla zdařilá. Podle dobrozdání neznámého autora se malíř dopustil proporčních i jiných chyb a malba byla primitivní. Podle autora dobrozdání se konzervátor státního památkového úřadu prof. Eugen Linke o malbě vyjádřil, že to je „bezbožné vyšinutí.“ Dnes už kvalitu těchto maleb nemůžeme posoudit, protože se nedochovaly. Wrany za ně zaplatil jen 1000 Kč a dalších 5000 Kč měl malíř dostat od Spolku sv. Bonifáce. Jantsch byl v době krize postižen nezaměstnaností a protože měl početnou rodinu, upadl do bídy. Obrátil se tedy na charitu a na preláty Grünese a Franze. Ti se postavili na jeho stranu. 14. května 1934 psal představitel německého říšského svazu charity Friedrich Schmidt sedleckému faráři Hackerovi, aby se pokusil zprostředkovat smír. Grünes a Franz přislíbili za spolek sv. Bonifáce 5000 Kč, se zbytkem se muselo počkat. S Wranym se ovšem jednalo těžko, prohlásil, že Jantsch může být rád, že má práci. Jantsch byl také autorem křížové cesty v Dalovicích, namalované podle předlohy jistého Gebharda Engelse. Také pro ni měl autor zmíněného dobrozdání jen odsouzení – místy prosvítaly tahy nákresu olovem, postavy byly umístěny tak nešikovně, že rám často zakryl půl hlavy nebo nohy, také plátno bylo nekvalitní a neskýtalo záruky trvanlivosti. Další spor Wrany vedl s jistou Gusti Nietschovou. Tato žena žila do roku 1914 v Chodově, kde patřila k nejzámožnějším. Po smrti manžela přišla o všecko a odstěhovala se do Dalovic, kde žila na faře. Zbytek svého života zasvětila činnosti při budování kostela. Starala se Fritzovi o domácnost, hrála na varhany, vedla mu účetnictví, běhala po úřadech, půjčila peníze spolku pro stavbu kostela. Fritz jí za to slíbil na faře doživotní byt. Wrany se ji však hned po svém nástupu snažil dostat z fary. Tak by si ve stáří musela hledat nový domov. Jak spor dopadl, nevíme, protože se však za ni přimlouval farář Hacker, proslulý svou dobročinností, je pravděpodobné, že Wrany ustoupil. Wranému ovšem tato tvrdost nepřispěla k oblibě, zejména ve srovnání s jeho předchůdcem Fritzem, kterého naopak měli lidé velmi rádi a jehož vztah k farníkům byl zcela jiný. Dne 28. listopadu 1934 podal sedlecký farář návrh na vytvoření samostatné farnosti, do níž by patřily Dalovice, Vysoká a Všeborovice) a odůvodnil ji tím, že tyto obce jsou od Sedlce příliš vzdáleny a že sedlecká farnost je velmi rozsáhlá a má příliš velký počet farníků, totiž 3284. V lednu 1935 bylo zasedání spolku pro stavbu kostela a tam se rozhodlo o předání kostela a fary do užívání. Obec Dalovice byla ochotna převzít patronát i s povinností údržby kostela, Všeborovice a Vysoká však k tomu neměly chuti. K uskutečnění toho došlo až v době okupace, kdy zde vznikla expozitura sedlecké fary. O Velikonocích 1938 se sedlecký farář Hacker rozhodl uspořádat lidové misie. Poslední misie, které se konaly roku 1910, neměly příliš velký úspěch, proto se s dalšími nepospíchalo a ani roku 1938 si farář nedělal příliš velké naděje, neboť mluvil jen o pokusu. Přesto vyvinul maximální úsilí, aby na ně přivedl co nejvíce lidí. Zval jednotlivé spolky k účasti, vydal také zvláštní leták. Aby byl úspěch co největší, rozhodl se farář rozdělit farnost na více částí, a tak se konaly misie nejen v Sedlci, ale i v Doubí a v Dalovicích. Misie pořádali karlovarští redemptoristé. V Dalovicích to byl pan Bernhardt z Karlových Varů a s ním pan Petraschek, prý z Innsbrucku. Zde se konaly až ve dnech 10. května-17. května. Zatímco v Sedlci farářovo úsilí i horlivost misionářů přinesly své plody, v Dalovicích byl úspěch o něco menší. Obec měla 3500 obyvatel, během misií bylo uděleno asi 600 zpovědí a 1200 sv. přijímání. Ve Vysoké bylo 20 % obyvatelstva bez vyznání, což bylo na tehdejší dobu hodně. Práce v této části farnosti byla obtížná, silné zde bylo působení sociálních demokratů. V dalších částech sedlecké farnosti (Doubí, Jenišově, Tašovicích) proběhly misie až na podzim. Během okupace byly ve všech farnostech zabavovány na válečné účely kostelní zvony. Nevyhnulo se tomu ani Karlovarsko. Roku 1940 chtěl karlovarský primátor Rusy zabavit pro říši všechny zvony z Bohatic. Farář Hacker mu v odpovědi vysvětloval, že v Bohaticích není žádný kostel ani kaple, tudíž tam nemohou být ani žádné zvony. Primátor, ač karlovarský rodák, si patrně spletl Bohatice s Dalovicemi, kde byly skutečně všechny tři zvony zkonfiskovány a ponechán byl jen umíráček, nacházející se na věžičce v původní kapli. Ostatně, z důvodu protivzdušné obrany bylo v roce 1940 stejně v celém karlovarském oberlandrátu (okrese) zakázáno zvonit zvony. V roce 1944 byly také zabavovány kovové předměty. Doba okupace byla těžká i pro Dalovice a katecheta Wrany patřil ke kněžím, pronásledovaným nacisty. Také on byl vězněn na gestapu. Během jeho věznění již nový farář nebyl dosazen a Dalovice byly spravovány ze Sedlce. Dne 30. srpna 1945 byla na dalovické faře provedena prohlídka. Po mnichovském diktátu kolovaly v pohraničí parodie smutečních oznámení na zánik československé republiky a jedno takové oznámení bylo doručeno i na dalovickou faru. Wrany jej odložil do koše a ten pak odnesl na půdu a více na to nemyslel. Po obsazení pohraničí wehrmachtem také musel ubytovat na faře vojáky, po nichž tu zbyly dva zásobníky do pistole. Také tyto zásobníky Wrany odložil do zmíněného koše na půdě. Zásobníky i posměšný leták byly v roce 1945 nalezeny a s nimi jakési civilní šaty, které na faře zanechal někdo z Němců, uprchnuvších zpět do říše. Přechovávání majetku Němců ovšem bylo trestné. Všechny tyto nalezené věci byly tedy použity proti Wranému, který byl prohlášen za „horlivého stoupence myšlenky nacistické“ a z tohoto důvodu putoval znovu za mříže. Ještě téhož roku byl zařazen do odsunu. Veškerý majetek, který si s sebou mohl vzít, činil breviář a aktovka. Později se stal studijním radou v Nördlingen v Německu. Po válce byla expozitura v Dalovicích zrušena a Dalovice byly opět zbaveny vlastního duchovního. Kostel spravovali administrátoři ze Sedlce. První z nich byl v letech 1947-1952 kněz Vladimír Studený. Na toto období vzpomíná Zdeněk Liščák, který prožil mládí v Otovicích a často navštěvoval i Dalovice. V té době si náboženský život v Dalovicích stále ještě udržoval dosti vysokou úroveň. Bohoslužby se konaly každou neděli v 9 hod dopoledne, probíhaly i další pobožnosti (májová, křížová cesta). V roce 1952 Studený, vyčerpán a nemocen diabetem, odešel do Stodůlek u Prahy a Sedlec i s Dalovicemi spravoval necelý jeden rok mladý kaplan od sv. Maří Magdaleny Jan Šauer. Bohoslužby již neměly svou pravidelnou dobu, často se přesouvaly i na odpoledne. Zlepšení nastalo až když ještě v roce 1952 nastoupil nový administrátor v Sedlci Jan Ludín. Ten byl však pro svou náboženskou horlivost nepohodlný nově nastolené diktatuře proletariátu, a proto byl po několika letech přeložen do Stříbra. Za Ludína vzkvétal náboženský život nejen v Sedlci, ale i v Dalovicích. Kromě Ludína zde bohoslužby míval již zmíněný kaplan Zdeněk Liščák. Podle vzpomínek pana Vadoviče dalovický kostel v té době navštěvovalo každou neděli kolem stovky lidí, konaly se tu pravidelně křty, svatby i pohřby, také církevní svátky a oslavy, jako Božího Těla nebo první svaté přijímání dětí, byly okázale slaveny, u oltáře bývalo vidět celou řadu ministrantů, dokonce jednou i primice. Primice, první mše sv. novokněze, je znamením toho, že církev je schopná se reprodukovat, neboť svou duchovní dráhu začíná nový kněz, a proto je považována za významnou událost. V době, kdy se režim snažil církev potlačit všemi prostředky, to bylo zvlášť důležité. 7. července 1956 sloužil v Dalovicích svou první mši Jozef Vadovič, šestadvacetiletý člen Tovaryšstva Ježíšova (jezuita) ze Slovenska, který tehdy žil v Dalovicích. Vadovič vstoupil do řádu v Trnavě. Ještě dnes vzpomíná, jak jedné dubnové noci roku 1950 byli řeholníci nečekaně vzbuzeni, vyhnáni na chodby a poté, co si vzali nejnutnější hygienické prostředky, byli naloženi do aut a odvezeni pryč, aniž by jim bylo řečeno, kam. Pro řeholníky byly vybrané kláštery změněny v koncentrační tábory. Vadovič nejprve prodělal dvouměsíční „školení“ v Jasově nedaleko Košic, pak byl odvezen do bývalého redemptoristického kláštera v Podolinci, kde byli soustředěni členové více řádů, později byl s dalšími jezuity odvezen do Hronského Beňadiku, kde pracoval na poli. Jedné noci byl opět náhle odvezen do Hejnic u Frýdlantu, kde byl nasazen do porcelánky. Poté byl propuštěn s povinností pracovat v průmyslu a se zákazem nošení řeholního roucha. Určitou dobu pracoval v porcelánce v Dalovicích. A právě v té době se mu naskytla příležitost absolvovat studium na teologické fakultě, nejprve v Praze a pak v Litoměřicích, které zakončil výše zmíněnou primicí v Dalovicích. Aby byl utlumen rozmáhající se náboženský život, nebyl již po odstranění Ludína dosazen do Sedlce nový farář, nýbrž sedlecká farnost přešla do správy rybářského duchovního správce Františka Dvořáka. Tento již starší kněz zde konal bohoslužby aspoň jednou za měsíc, vždy v neděli odpoledne. Dle vzpomínek pamětníků se snažil udržet svěřené kostely aspoň v trochu dobrém stavu a neváhal sám lézt po střechách a spravovat je. V roce 1956, když na Karlovarsku řádila jakási banda vylupující kostely, byl vyloupen také kostel v Dalovicích. Když byla k rybářské farnosti za administrátora Josefa Špačka ještě připojena koncem sedmdesátých let farnost Stará Role a později i Nová Role, přestaly bohoslužby úplně. Do rybářského kostela byla převezena pseudobarokní socha Panny Marie, která je dnes opět v Dalovicích. Dalovický kostel pak chátral a navštěvovali jej pouze vandalové a různá individua. Tito návštěvníci pracovali na devastaci kostela spolehlivěji než „zub času“. Na západní části střechy kostela se objevila veliká díra. Po sametové revoluci si dalovické občanské fórum vytklo za cíl opravu kostela a v jeho úsilí o obnovu této architektonicky zajímavé dominanty pokračuje i obecní úřad v čele se starostou panem Milanem Holým. Obecní úřad dle svých možností poskytuje na opravu značné finanční prostředky. Hlavní zásluhu na opravě má stavební technik pan Václav Šturma ze Všeborovic, nyní v důchodu, který nejen provedl zdarma většinu prací, ale také na opravu věnoval spolu s manželkou Pavlínou Šturmovou celkem 195 800 Kč. Při opravě střechy se ukázalo, že je velice nesnadné sehnat tašky odpovídající velikostí. Po delším úsilí se to podařilo, díra ve střeše byla odstraněna a byly vyměněny poškozené tašky. Vnitřek kostela opravili a vybílili pan Šturma a pan Libor Jíška z Trutnova včetně stavby pojízdného lešení nutného k tomuto vymalování. Okna byla zasklena a opatřena síťkou, aby je vandalové už nemohli rozbít. Během roku 1990 byl kostel znovu otevřen pro veřejnost a byla v něm krátkodobě umístěna výstavka prací umělců z Karlovarska. Později kostel byl znovu uzavřen a otevřen opět po roce, kdy se v něm 1. května po delší době opět konaly bohoslužby, které sloužil administrátor z Rybář Josef Pecínovský za asistence bývalého sedleckého kněze Zdeňka Liščáka. V 90. letech 20. století sloužil opět pravidelné bohoslužby jednou za dva týdny administrátor z Rybář Hubert Hain. V průběhu oprav byl vykácen porost kolem kostela, v důsledku čehož nyní kostelík lépe vyniká v krajině, a bylo pořízeno osvětlení kostela zvenčí dvěma reflektory. Finančně pomohlo také několik rodáků z Dalovic, žijících nyní ve Spolkové republice Německo. Postupně byla opravena západní i východní strana kostela, náročná byla oprava věže v roce 1997, která byla natřena a pobita plechem. Aby se snížilo pronikání vlhkosti do zdí kostela, byl kolem něj vykopán příkop, který je pravidelně čištěn. Veškeré práce, zednické, malířské i opravy na střeše, provedl zednický mistr pan Josef Košař ze Staré Role. Ve výklencích bývaly kdysi sošky, které jsou dnes ztraceny. Aby výklenky nezůstaly prázdné, sestry ing. Marie a ing. Olga Matějíčkovy, obě malířky ze Slovenska, do nich namalovaly Ježíše a Pannu Marii. Práci i materiál v celkové hodnotě 50 000 Kč zaplatili manželé Holečkovi. Z Jáchymova byl dovezen zvon. Nyní tedy opět po dlouhém období po druhé světové válce má kostel jeden zvon a dále zvonek ještě z původní kaple. Ze zvonů zabavených za války se dochovala jen srdce a zbytky elektrického pohonného zařízení. Z dárců, kteří na opravu přispěli finančně, jmenujme kromě již uvedeného obecního úřadu a manželů Šturmových ještě ing. Baťu st., pí Borikovou, p. Zdeňka Holečka, p. Horčičku, ing. Eduarda Majera, bratry Miroslava a Jiřího Tichovy a pí Jarmilu Klimešovou ze SRN. Z Němců kromě již uvedené dárkyně přispěli ještě pan Horst Pech z Dalovic a jeho matka paní Pechová, žijící ve Spolkové republice Německo a dále sestra p. Kolovrátka, žijící rovněž v SRN. Řada dalších dárců přispívala formou mešních sbírek.
kaple Panny Marie Utěšitelky
Pseudorománská obdélná kaple původně s trojboce uzavřeným presbytářem, krytá sedlovou, nad závěrem zvalbenou střechou s vystouplou, úzkou hranolovou zvoničkou s jehlancovou stříškou nad trojúhelníkovým štítem vstupního průčelí. Nad obdélným, polokruhově zakončeným vchodem se nachází kruhové okénko. Boční stěny kaple jsou prolomeny po jednom obdélném, polokruhově zakončeném okně. Stejná okna byla i v bočních stěnách presbytáře.
Vnitřní zařízení kaple tvořil původně oltářní obraz, dále obrazy sv. Bedřicha a sv. Matyldy, obraz sv. Josefa, obraz sv. Anny a obraz Nejsvětější Trojice. V interiéru kaple bývaly umístěny také lavice a harmonium.
kostel Panny Marie Utěšitelky
Pseudorománský obdélný kostel krytý sedlovou střechou s polokruhovou apsidou krytou valbovou střechou. Do hlavního průčelí byla vestavěna zajímavě řešená, vystupující hranolová věž, částečně zasahující do konstrukce původní kaple. Pilíře věže jsou totiž zabetonované v místech bývalého presbytáře kaple. Věž je v horní části užší a ve dvou patrech otevřená. Tvoří ji čtyři nárožní sloupy, mezi nimiž jsou na každé straně další dva sloupy. V horním z těchto dvou pater byly umístěny zvony. Boční stěny kostela jsou prolomeny velkým obdélným, polokruhově zakončeným oknem s úzkými obdélnými okny po stranách. Figurální výmalba oken pocházela od Fritze Lucky z Jablonce. Před hlavním průčelím stojí objekt původní kaple bez závěru, sloužící dnes jako předsíň.
Vnitřní zařízení kostela tvořil původně hlavní oltář, přenesený z bývalé kaple, který byl později použit jako oltář u Božího hrobu v nice věže. Nový hlavní oltář navrhl již po Fritzově smrti stavitel Schneider z obce Grün u Bečova (dnes část obce Milíkov). Řezbářské práce provedl Krautmann z Chebu, zlatnické Hácha z Rybář. Z bývalé kaple byly také převzaty lavice, které zůstaly v předsíňce, zatímco pro vlastní kostel byly pořízeny lavice nové. Tím se stalo, že kostel měl dva druhy lavic, lišící se i barevně.
Zvon Maria Utěšitelka je zdoben reliéfem Spasitele, žehnajícího umírajícímu vojáku. Jsou na něm nápisy: „Synům vlasti padlým ve světové válce 1914-1918 věnováno v nezapomenutelné vděčnosti a lásce“ a „Odpočívejte nyní po boji, hrdinové, kteří jste už nespatřili znovu vlast – neboť nesete její světlo jako pozdrav mé věčné písně.“ Zvon Anna nese verš: „Tvoje ústa nám hlásají denně, víru a vlast zachovejme věrně.“ Zvon sv. Pavel byl pojmenován po patronu budovatele kostela Paula Fritze a nesl nápisy: „Co je z víry, šlechetnosti zbudováno, jako pomník dětem má být zachováno“ a „Léta Páně 1929 byl tento kostel postaven ke cti Boží a nejblaženější Panny Marie katechetou Paulem Fritzem, arcibiskupským notářem„. Zvony měly elektrický pohon.
Protože kostel byl postaven na vršku, bylo k němu zbudováno zajímavě členěné dvouramenné schodiště, do jehož dolní části bylo vestavěno pět krámků.
původní kaple Panny Marie Utěšitelky na fotografii z roku 1901
kostel Panny Marie Utěšitelky v Dalovicích před rokem 1945
původní zvony kostela na fotografii z roku 1929
kostel Panny Marie Utěšitelky v Dalovicích - listopad 2009
hlavní průčelí kostela - listopad 2009
kostel od západu - listopad 2009
kostel Panny Marie Utěšitelky - listopad 2009
kostel Panny Marie Utěšitelky - listopad 2009
kostel Panny Marie Utěšitelky - listopad 2009
původní kaple s novou věží - listopad 2009
jihozápadní průčelí kostela - listopad 2009
kostel od jihu - listopad 2009
závěr kostela s apsidou - listopad 2009
datace původní kaple v průčelí - listopad 2009
kostel Panny Marie Utěšitelky - listopad 2009
použitá literatura:
Mařík, A. 1998 : Kostel a kaple v Dalovicích a Vysoké, Historický sborník Karlovarska VI., Karlovy Vary, 139/157
Poche, E. a kol. 1977 : Umělecké památky Čech 1 (A-J), Praha, 243
