Karlovy Vary - kolonáda Nového pramene

Zprvu stával nad tzv. Novým pramenem, vyvěrajícím původně v řečišti Teplé, jednoduchý provizorní přístřešek na obdélném půdoryse v sousedství budovy Mlýnských lázní na levém břehu říčky Teplá uprostřed města Karlovy Vary (Karlsbad). Většího zájmu lázeňských hostů se dočkal Nový pramen teprve až po polovině 18. století. V letech 1792-1793 byla nad pramenem vystavěna nová dřevěná promenádní hala v podobě dlouhého sloupového ochozu, postaveného podél břehu říčky Teplé. Svažitý terén za kolonádou, přístupný zadním východem z kolonádní haly, byl rozdělen do tří teras se stromořadím a osově rozčleněn s drobným pavilónkem nad Zahradním pramenem uprostřed, kam mohli lázeňští hosté vystou-pat po malém schodišti. Plocha ke korzu byla pokryta pískem. Roku 1798 nechal nad Zahradním pramenem, přejmenovaným k poctě druhé manželky císaře Františka I. na Tereziin pramen, hrabě Adolf Ferdinand Heinrich von Carlowitz na vlastní náklady vybudovat nový raně romantický pavilon. Promenádní hala byla první stavbou svého druhu v Karlových Varech. Lázeňským hostům stavba poskytovala možnost pobývat u pramenů i za nepříznivého počasí a na počátku 19. století se tak stal Nový pramen oblíbenějším a vyhledávanějším než ostatní prameny. Postupem času přestala původní stavba dostačovat kapacitě návštěvnosti, hala nedisponovala dostatečnou šířkou a rovněž samotný pramen byl díky své poloze příliš blízko zdi špatně přístupný. Samotná stavba navíc nesplňovala dostatečně dominantní urbanistické vyznění, byla příliš nízká a chybělo jakéhokoli architektonické zvýraznění hlavního vstupu. Bylo proto rozhodnuto o výstavbě nové promenádní stavby. Již roku 1810 dodal plány nové empírové dřevěné kolonády saský dvorní stavitel Johann August Giessel z Drážďan. Giessel navrhl oproti jednoduché formě předchozí kolonády složitěji konstruovaný stavební komplex, který odlišně řešil terénní situaci. U vývěru pramene se nejprve částečně odstranil skalní výchoz. Stavba nové empírové Giesselovi kolonády Nového pramene započala dne 14. října 1811 a ještě téhož roku byla dokončena. Nová kolonáda, situována opět přímo nad řeku, aby se její obraz romanticky zrcadlil na hladině, byla lidově nazývaná „Dupárna“ (Trampelbude). Původní netypické zastřešení kolonády dvěma sedlovými střechami bylo roku 1823 nahrazeno jednoduchou sedlovou střechou. Roku 1825 byly původní dřevěné stupně schodiště vyrovnávajícího výškový rozdíl mezi portikem a vlastní promenádní halou nahrazeny stupni kamennými. V roce 1827 bylo na žádost města přistoupeno k radikální úpravě Mlýnského nábřeží a k prodloužení kolonády o nový pavilon. Budova Mlýnských lázní byla stržena a na jejich místě byla postavena kolonáda Mlýnského pramene podle návrhu inženýra zemského stavebního ředitelství v Praze Josefa Esche, která byla přikomponována ke staré Giesselově kolonádě Nového pramene. Mezi oběma kolonádami bylo vytvořeno větší prostranství. Kolonáda Mlýnského pramene byla přízemní stavba se sloupovím v dórském řádu, nesoucí prosté kladí a nízkou stupňovitou atiku. V interiéru stavby byl uprostřed zadní strany umístěn apsidální výklenek pro lázeňský orchestr. V letech 1829-1830 vybudoval Josef Esch na místě starého romantického pavilónu Tereziina pramene nový pavilón ve formě pseudoklasicistního kruhového glorietu. V roce 1831 celý prostor za kolonádou Nového pramene dotvořil zahradní úpravou Václav Vojtěch Skalník, proslavený svou realizací krajinářského parku v Mariánských Lázních. Někdy po polovině 19. století bylo rozšířeno nábřeží u kolonády Nového pramene a propojena cesta po levém břehu říčky Teplá kolem promenádní haly. Již od čtyřicátých let 19. století začala být znovu řešena otázka úpravy hlavních kolonádních prostorů v Karlových Varech. Následně proto bylo vypsáno několik architektonických soutěží. Ve všech případech se ovšem autoři návrhů drželi staré pozice nad řekou a přes změnu architektonické formy a moderní využití litiny zůstali u půdorysného rozvrhu odvozeného od staré Giesselovy kolonády. Žádný z návrhů tehdy nebyl vybrán k realizaci. K vypracování plánů nové kolonády byl proto městskou radou požádán pražský architekt Josef Zítek, proslavený tehdy svou realizací Muzea ve Výmaru. Josef Zítek předložil svůj první projekt nové kolonády v roce 1869. Následujícího roku 1870 byla tehdy již nevyhovující dřevěná kolonáda Nového pramene zbořena a v letech 1871-1881 poté na jejím místě postavena nová Zítkova pseudorenesanční kamenná kolonáda.

Empírová stavba se skládala ze dvou základních prostorových jednotek v různě položené výškové rovině. Řešení terénní situace s výškovým rozdílem bylo vytvořeno kvůli lepšímu přístupu k samotnému prameni. Stavba byla provedena kompletně ze dřeva, dřevěné sloupy byly opatřeny rákosem a zaomítnuty, aby navozovaly dojem masivních kamenných sloupů.

Předložená dvorana v podobě otevřeného portiku, u níž byl umístěn vývěr Nového pramene, tvořila hlavní vstup do objektu. V průčelí dvorany byl umístěn trojúhelný štít prolomený velkou archivoltou. Výškový rozdíl mezi portikem a kolonádou vyrovnávalo široké vestavěné schodiště s původně dřevěnými stupni, v roce 1825 nehrazenými stupni kamennými.

Prostor podezděné promenádní haly členily tři řady toskánských sloupů s hladkým kladím do dvou podélných lodí. Hala, dlouhá 90 kroků a široká 13 kroků, byla v interiéru zaklenuta nepatrně otevřenými klášterními klenbami, vytvářející tak samostatná aditivně řazená pole. Objekt byl původně završen zdvojenou sedlovou střechu, pokrytou šindelem, od roku 1823 jednoduchou sedlovou střechu. Zadní východ z promenádní haly vedl k pro¬menádnímu prostoru u Tereziina pramene. Na konci haly u Bernardovy skály byly ve vysoké podezdívce umístěny veřejné záchody, zachována z původní kolonády.