Prameny - kostel sv. Linharta

Původně gotický farní kostel sv. Linharta byl vystavěn v první polovině 14. století podle návrhu neznámého architekta na návsi uprostřed bohaté hornické obce Prameny (Sangerberg). První zmínka o zdejším kostele pochází z roku 1357, kdy tehdejší majitel bečovského panství Boreš V. z Rýzmburka uváděl kněze Andrease do úřadu faráře v Pramenech. Boreš V. z Rýzmburka poté podával faráře ke zdejšímu kostelu ještě v letech 1373 a 1376.

V průběhu 16. století se zdejší oblast přiklonila na stranu protestanství a do úřadu byly dosazováni evangeličtí duchovní. V letech 1554-1559 to byl Georg Kleber z Olešnice u Plavna, pozdější školní učitel V Bečově a Arnoltově, a po něm ředitel školy v Bečově Bartholomäus Platzer. Roku 1615 poté přišel z Horního Slavkova Johann Leuffer, který však již v roce 1618 přestoupil do Krásna. Po následné rekatolizaci byl zdejší kostel až do roku 1710 filiálním ke kostelu sv. Petra a Pavla v Mnichově na tepelském panství.

V letech 1615-1618 byl kostel sv. Linharta pozdně renesančně přestavěn. V průběhu třicetileté války docházelo k opakovanému rabování kostela, například podle kostelních účtů byl roku 1642 odvezen švédským rytířem z kostela hodnotný kalich. Patrně již na počátku šedesátých let 17. století však musela být pro špatný technický stav snesena původní zvonová věž před západním průčelím kostela, která byla nahrazena novou raně barokní zvonovou věží, dokončenou v roce 1661 truhlářským mistrem Johannem Weningerem z Horního Slavkova, který zhotovil zvonové stolice a cibulovou báň.  Další úpravy kostela proběhly v roce 1692, kdy byla vynesena nová kruchta. Roku 1700 byla poté při jižní stěně lodi kostela přistavěna nová barokní předsíň. Poslední pozdně barokní úpravy kostela byly provedeny v roce 1768.

V letech 1802-1818 zastával úřad faráře v Pramenech P. Andreas Berger. Roku 1802 bylo navíc místním statkářem a obchodníkem s chmelem Johannem Adamem Franzem zřízeno v kostele rovněž místo kaplana. V roce 1844 byly pořízeny dva nové zvony od chebského zvonaře Josepha di Valle, které kostelu daroval místní bohatý obchodník s chmelem Leonard Tanzer. Ještě roku 1854 opravoval chebský varhanář Ignác Müller staré varhany kostela. V roce 1891 poté vystavěl pražský varhanář Emanuel Štěpán Petr na kruchtě nové varhany, které věnovala kostelu členka Záložního spolku válečných veteránů Thusnelda Tanzerová. Již v letech 1896 a 1899 však musely být neznámým řemeslníkem opravovány měchy varhan.

V roce 1905 proběhla renovace hlavního oltáře kostela truhlářským mistrem Franzem Hahnem z Pramenů.  Roku 1914 nastoupil do vedení zdejší fary P. Adalbert Zuman, který zde poté setrval až do roku 1932. Během první světové války byly v roce 1916 zrekvírovány dva zvony kostela na válečné účely. Po konci války proto byla uspořádána sbírka a za obnos z jejího výtěžku vytvořila v roce 1925 zvonařská firma Richarda Herolda z Chomutova nové zvony. Dne 2. srpna 1925 následně proběhlo slavnostní vysvěcení nových zvonů. Navíc byly odlity rovněž dva menší zvony, první byl zavěšen ve Franzově zvoničce v části vsi zvané Větrný vršek a druhý ve věžičce hrobky rodiny Tanzerů na hřbitově. K roku 1930 žilo ve zdejší farnosti celkem 1509 katolíků a 18 osob jiného vyznání. Posledními administrátory zdejší fary byli v letech 1939-1944 premonstrátský kanovník Philipp Martin Kettner a v letech 1944-1946 farář P. Johann Schmitt.

Po nuceném vysídlení německého obyvatelstva po konci druhé světové války však již nebyl kostel využíván k církevním účelům, přestal být udržován a postupně chátral.  Vnitřní zařízení opuštěného kostela bylo postupně ničeno a rozkrádáno. Dne 1. července 1950 byla následně obec Prameny začleněna do nově vzniklého vojenského výcvikového prostoru Prameny, ve kterém poté zůstala až do jeho zrušení ke dni 15. srpnu 1954. Většina obyvatel byla tehdy znovu přesídlena. Na počátku padesátých let 20. století byl proveden transfer zdejších varhan do kostela sv. Anny ve Velké Hleďsebi, kde byly roku 1955 nově štafírovány Josefem Juliem z Plzně. Podstavec varhan bylo nutné při instalaci seříznout, protože kůr v Pramenech býval oproti zdejšímu nakloněn. Dovezený nástroj nahradil původní varhany, které byly následně uloženy na levé tribuně.

Na základě výnosu ministerstva kultury o svozu náboženských památek ze všech zavíraných kostelů v prostoru tehdejšího VVP Prameny do muzea v Teplé, byla z opuštěného kostela sv. Linharta odvezena rovněž hodnotná pozdně gotická kamenná křtitelnice. Během přepravy se však ztratily podstavec a vyřezávané víko křtitelnice. Na příkaz vojenského velitele VVP Prameny bylo však následně roku 1954 zlikvidováno veškeré dřevěné vnitřní zařízení, k potoku za kostelem byly vyvezeny kostelní lavice a další dřevěný inventář, kdy byly spáleny na velké hranici. Dne 6. března 1957 poté Okresní národní výbor v Mariánských Lázních vydal hromadný demoliční výměr na objekty na území bývalého vojenského výcvikového prostoru Prameny s podmínkou, že v případě kostelů může být demolice provedena pouze po vyjádření církevních orgánů.

V roce 1958 byla nakonec na příkaz tehdejšího předsedy MNV Jaroslava Švehly provedena za pomoci buldozerů celková demolice prázdného zdevastovaného kostela sv. Linharta. Během bourání objektu se jeden z přihlížejících odnesl domu sochu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, která se po roce 1989 dostala do majetku městského úřadu Velké Hleďsebi, a dnes je po restaurování umístěna v soukromém muzeu na Manském Dvoře u Dolního Žandova. Na místě strženého kostela se dnes nachází prázdná plocha s nezřetelnými stopami zdiva. V roce 1994 byla při opravách budovy radnice nalezena skládka lidských kostí ze zrušeného kostelního hřbitova.

Orientovaný jednolodní kostel s obdélnou lodí s připojeným odsazeným čtvercovým, trojboce uzavřeným presbytářem na půdorysu o rozměrech 11,5 x 29,7 metru, krytý šindelovou sedlovou, nad závěrem valbovou střechou. Před vstupním západním průčelím kostela stála raně barokní hranolová zvonová věž s nízkou cibulovou bání, doplněná mladším schodišťovým přístavkem při jižní straně. Na bočních stěnách věže bývaly situovány ciferníky věžních hodin. V koutu mezi lodí a severní stěnou presbytáře byla připojena čtvercová sakristie. Před portálem bočního vstupu v ose jižní stěny lodi byla situována barokní předsíň z roku 1700 podélně obdélného půdorysu.

Vnitřní prostor lodi i presbytáře kostela býval plochostropý, krytý barevně malovaným dřevěným kazetovým stropem. V západní části lodi byla vynesena mohutná jednoduchá trojramenná malovaná dřevěná barokní kruchta s dlouhými postranními křídly, vybíhajícími do prostoru lodi, vynesená na sloupech, s vysekanými letopočty na hlavicích středových sloupech „Anno 1692“ (vlevo) a „Ano 1692“ (vpravo). Vedla letopočtů baly vyřezány monogramy zřizovatelů „V P“ a „E P“.  Vnitřní prostor barokní předsíně na jižní straně lodi býval zaklenutý.

Vnitřní zařízení kostela tvořil převážně mobiliář z konce 19. a počátku 20. století. V presbytáři kostela býval postaven pseudorománský portálový hlavní oltář sv. Linharta z roku 1868 od truhlářského mistra Antona Hahna z Čisté. Na zadní straně oltáře býval německý nápis: „Renoviert von Franz Hahn, Tischlermeister, Sangerberg im J. 1905“ (Renovováno Franzem Hahnem, truhlářský mistr, Prameny v roce 1905). Po levé straně triumfálního oblouku býval postaven postranní oltář sv. Jana Nepomuckého a po pravé straně pak protějškový postranní oltář Panny Marie Altöttingské (Černé madony), oba z roku 1883 od truhlářského mistra Antona Hahna z Čisté. Na pilíři triumfálního oblouku bývala osazena jednoduchá kazatelna z roku 1883 od truhlářského mistra Antona Hahna z Čisté.

Pod kazatelnou bývala postavena 103 cm vysoká, pozdně gotická kamenná křtitelnice z 15. století od tepelského kameníka. Křtitelnice bývala postavena na noze v podobě tordovaného kanelovaného sloupu, zdobeného v žlábkování plastickými granátovými jablky. Barokní vyřezávané víko křtitelnice je završeno figurální plastikou skupiny Křtu Ježíše Krista sv. Janem Křtitelem v Jordánu. Cínová mísa křtitelnice nese monogram „P. W. T. C. E.“ a dataci „1733“. Kamenná mísa křtitelnice je dnes uložena v jedné z chodeb premonstrátského kláštera v Teplé. Gotická kamenná schránka na milodary na 1,3 metru vysoké, tordovaném kanelovaném podstavci, ležela v době kolem roku 1930 před hlavním vstupem do kostela. V presbytáři bývaly postaveny bohatě vyřezávané panské lavice, zdobené cechovní vlajkou.

Mezi liturgické předměty kostela patřil 24,2 cm vysoký, pozlacený stříbrný barokní kalich z roku 1681. Hladce provedené stěny kalichu členil pouze nodus zdobený trojicí okřídlených hlaviček andílků. Na horním lemu renovovaného poháru byla vyražena mistrovská značka „J H“, punc nebyl rozpoznatelný. Na vnitřním lemu nohy kalichu byl vyryt nápis: „St. Leonhardus in Sangerberg. 1681.“ Dále 60 cm vysoká, pozlacená měděná barokní monstrance z doby kolem roku 1700. Okolo paprskovité svatozáře bývaly vyvedeny jemné úponky ze stříbra, na kterých byly položeny stříbrné figurální plastiky Boha Otce s dvěma anděly po stranách s nástroji mučení, a postavou sv. Linharta v dolní části. Na noze monstrance byly situovány okřídlené hlavičky andílků.

Na stropě kostelní lodí býval zavěšen 170 cm vysoký a 130 cm široký křišťálový lustr ve tvaru vzhůru protáhlé koruny. Na kruchtě bývaly postaveny varhany z roku 1891 od pražského varhanáře Emanuela Štěpána Petra. Jednomanuálové varhany s devíti rejstříky, mechanickou trakturou a kuželkovou vzdušnicí. Na skříni varhan je situován německý věnovací nápis: "Zu Gottes einigen Lob und Preis spendete diese Orgel Frau Thusnelda TANZER, geborene Leu aus Berlin, Mitglied des Militär-Veteranen-Unterschützung Vereins in Sangerberg" (Pro Boží slávu a čest věnovala tyto varhany paní Thusnelda Tanzer, rozená Leu z Berlína, členka Záložního spolku válečných veteránů. Od počátku padesátých let 20. století jsou varhany instalovány v kostele sv. Anny ve Velké Hleďsebi.

V přízemí věž bývala v boční prostoře vedle vstupní haly zřízena kaple Olivetské hory. Za velkou mříží ze silných železných prutů stály figurální plastiky skupiny Olivetské hory z let 1840 a 1858, tvořené postavou Ježíše Krista doprovázenou spícím učedníkem.

Ve věži kostela bývaly původně zavěšeny dva zvony z roku 1844 od chebského zvonaře Josepha di Valle, které byly však v roce 1916 zrekvírovány na válečné účely. V lucerně báně nad věží býval zavěšen ještě jednoduchý umíráček. Později ve zvonici na věži zavěšeny zvony z roku 1925 od zvonařské firmy Richarda Herolda z Chomutova.