K nejstarším dějinám Mariánských Lázní

autor: Hanzl, Lukáš Mgr. | zařazeno v kategorii: Historie Karlovarska | komentáře: 0

I. O osadě U kyselky, německy známé jako Beim Säuerling, v tepelském nářečí jmenované též Auf d´Saling

Mariánskolázeňské údolí bylo dlouho neosídleno, neboť proto nemělo vhodné podmínky. Nebylo zde totiž možno založit polnosti. Ve středověku bylo patrně využíváno k pastvě dobytka obyvateli Závišína a Zádubu (dříve Hohenberg), do jejichž katasru patřilo. O tom, že k léčebným procedurám byly zdejší prameny využívány již na počátku 17. století, máme historické záznamy. Díky nim rovněž víme, že některé prameny v okolí Úšovic byly známy již roku 1528. Že tradice jejich využívání má mnohem starší kořeny jsme doposud jen tušili, avšak nyní již o tom máme, bohužel, zatím vesměs nepřímé důkazy. Dle nich můžeme odhadovat, že první léčebné pobyty u Mariina pramene probíhaly už na konci druhé čtvrtiny 15. století (viz obrázek 1 zobrazující keramiku z rašeliniště Mariina pramene, z přelomu 15. a 16. století). Přes starší publikace archeologických nálezů (bronzové srpy) v Mariánských Lázních se nikdy nepodařilo prokázat, že by zdejší prameny byly navštěvovány dříve, než v 15. století hypoteticky a na začátku 17. století prokazatelně. Totéž platí i o jakýchkoliv sídelních aktivitách. Zda v mariánskolázeňském údolí od konce pozdního středověku probíhaly občasné návštěvy a krátké léčebné pobyty zůstává stále neuzavřenou otázkou, protože původní vrstvy v okolí Mariiných pramenů, z nichž měly doklady o aktivitách v tomto období pocházet, jsou již nenávratně zničeny a nelze je tudíž ověřit. Prozatím musíme spoléhat pouze na prameny historické a důvěryhodnost starších archeologických zpráv.

Na počátku novověku bylo mariánskolázeňské údolí z hospodářských důvodů zalesněno. Tehdy sloužilo s okolními lesy jako zásobárna dřeva pro hornoslavkovské doly. Teprve až vynětí budoucího mariánskolázeňského údolí z lesní rezervace opatem Trautmansdorfem v roce 1786 umožnilo zde rozvoj osídlení. Důvodem k tomuto kroku bylo hlavně uvolnění velkého množství rostlého dřeva, dříve striktně vyhraženého těžařům za pevně dané výkupní ceny, pro další podnikání kláštera v Teplé. V té době totiž kulminovala při Kosím potoce těžba železné rudy a výroba železa. Železářství, jež bylo hlavním hospodářským odvětvím ve zdejší oblasti, potřebovalo obrovské množství paliva. Je tedy celkem logické, že roku 1787 byly prvními, osadníky dřevorubci Anton Fischer a Wenzl Hammer.

Již k roku 1788 se dochoval popis první dřevěné, lázeňské budovy u Mariina pramene. Byla to prostá bouda se čtyřmi koupelnami, kterou nechal vybudovat opat Trautsmandorf. Voda se ohřívala venku ve velkých železných kotlích. Z toho nevyplývá, že by měl klášter již podnikatelský zájem, zde vybudovat lázně jako zdroj svých příjmů. Spíše šlo o kultivaci oblíbeného přírodního léčebného zdroje v rámci dobročinnosti bez zjevného ekonomického efektu.

Z počátku téměř nedocházelo k rozsáhlým pozemním úpravám. Přístup do údolí byl možný jen starými lesními cestami. Jedna z nich, která vedla ze Závišína kolem Ambrožova pramene je dodnes dochovaná v úseku mezi dolní stanicí lanovky u hotelu Koliba a Miniparkem Mariánské Lázně v Zádubu.

Prvními domy byly roubené chalupy Fischera a Hammera. Po nich vybudoval Izák Kohnhäser roku 1790 náhon mlýna a na něm samotný mlýn s přilehlou pilou. Následně vznikly roku 1800 solivárna, později roku 1808 dále chalupa Seidlova a Bayerova a první lázeňský dům Nehrův jménem Goldene Kugel. Za solivárnou ve svahu byla postavena malá hrázděná kaplička. Křížový pramen a sousední Dávivý byly toho roku ohrazeny ohrádkou a přistavěna byla malá kaplička sloužící jako úkryt v čase nepohody.

Ještě roku 1808 byl u Mariina pramene vybudován hostinec „Tracteur-Haus“ a letech 1810-1812 byly postaveny Staré Lázně (dnes Centrální Lázně). Před rokem 1811 byl Mariin pramen s oběma objekty propojen s osadou U kyselky přímou prašnou cestou lemovanou alejí.

Lesník Felbinger si roku 1811 postavil nový, částečně zděný dům Russischehaus na široké parcele. To byla v ten čas ve zdejší osadě novinka. V solivárně od té doby existovala židovská kuchyně pro izraelitské návštěvníky lázní. O dva roky později si v jeho v sousedství postavil Franz Seidl, tehdejší rychtář, dům Pragerhaus dnešní Sněžku a tím byl položen základ pro ulici Oberkreutzbrunstrasse, dnešní Masarykovu ulici.

V roce 1813 bylo započato s navážením zemního tělesa dnešní Masarykovy ulice.

Nad Křížovým pramenem, na místě původní ohrádky s kapličkou, vznikla v létě roku 1818 dřevěná kolonáda. V dekretu hraběte Kolowrata z 6. listopadu 1818, kterým byl nové obci udělen status lázní, bylo klášteru vytýkáno, že nebyl dosud předložen zastavovací plán. Tehdy stálo v Mariánských Lázních již 13 domů. Vrchnosti je uloženo přeložení mlýna a obou nejstarších chalup mimo areál lázní. Poté byl roubený Kohnhäuserův mlýn rozebrán a téhož roku přesunut do míst dnešního hotelu Crystal. Náhon mlýna byl po roce 1819 zaslepen a po roce 1821 definitivně zasypán. Mokřad vzniklý odvedením vody z údolíčka Křížového pramene sloužil v prostoru dnešního areálu Arnika jako brouzdaliště pro koně ještě ve třicátých letech 19. století.

Patrně až v následujícím roce je tedy dokončena parcelace jádra budoucího města a přistoupeno k postupnému zastavování parcel. Zhruba kolem poloviny roku 1819 začíná Václav Skalník s pracemi na vytváření parkových ploch, i když vlastní práce se plně započaly až z jara roku 1820 a výsadba regulace toků a formování terénu trvaly celou další dekádu.

V roce 1821 stála ještě celá původní osada U kyselky s výjimkou mlýna a solivárny. Toho roku zde stála také Hammerova chalupa, která byla přesunuta začátkem roku 1822. Stejně tak změnila polohu i chalupa Fischerova. Parcelu pod ní koupil Václav Skalník a v druhé polovině roku 1822 si zde vystavěl lázeňský dům, dnešní Merkur.

V dnešní ulici Masarykově nad hlavní kolonádou stálo koncem roku 1821 již 5 domů ze šesti stávajících. V té samé době je již zformováno i Goethovo náměstí s Klebelsberkovým palácem (dnes Kavkaz) jako dominantou, ovšem ještě bez kostela. Jedny z prvních templů tehdy obdržely Karolínin, Ambrožův a Lesní pramen. Karolínin pramen měl templ nejhonosnější v antickém slohu. Ambrožův pramen byl opatřen dřevěným pseudogotickým altánem (později byl nahrazen jiným rovněž pseudogotickým dřevěným altánem). První verze zastřešení Lesního pramene, v té době byl zván Eolský nebo Větrný, byla velmi prostá. Altán byl jednoduché dřevěné konstrukce s provizorní doškovou střechou, později byl nahrazen honosnějším, antikizujícím.

Nejstarší kašnou a současně prvním zdrojem užitkové a pitné vody pro potřeby lázeňských domů a hostinců (do té doby jen studny a potoční voda) byla kašna před kolonádou Křížového pramene, která zde byť mnohokrát proměněná vydržela až do druhé poloviny 20. století.

Výstavba v prostoru Tržního později Goethova náměstí vyvolala kromě nutnosti zemních úprav, potřebu celkové estetické koncepce místa. Prostor před dnešním hotelem Kavkaz (Klebelsbeg Palée, později též Weimar) až k hotelu Hvězda (Stern) byl zavezen mocnou vrstvou navážek a zformován do prostorné terasy. Hned záhy před Klebelsberkovým palácem vznikla druhá kašna ve městě, zprvu jednoduchá empírová, nahrazená ve čtyřicátých letech 19. století rokokovou verzí, která je zde dodnes.

Původně první číslování domů proběhlo snad již do roku 1808, kdy domy měly hamrnická čísla. Před rokem 1821 platilo číslování domů započaté od Nových lázní (dnes Centrální lázně) a pokračovalo v tomto pořadí: Treiterhaus č. p. 2, Keiser von Östereich č. p. 3, König von Beyern č. p 4, č. p. 5 bylo původně uvažováno v místě, kde se napojuje na Goethovo náměstí Karlovarská ulice a nebylo obsazeno. Hotel hvězda (dnes č. p. 7) měl číslo 6. V roce 1825 bylo číslo 5 přesunuto na nově vybudovaný chudobinec v Karlovarské ulici za hotelem Hvězda. Číslo popisné šest bylo přesunuto na dům za ním vzhůru podél Karlovarské silnice. Tím obdržel dnešní hotel Hvězda č. p. 7 a celé číslování se posunulo, kdy dům Sibily Döltsch Zlatý hrozen byl označen do této doby jako č. p. 10 později č. p. 11. V ulici Nad Křížovým pramenem (dnes Masarykova) došlo rovněž k posunutí číslování, kdy dnešní č. p. 19 (původně Pragerhaus, později Sněžka) bylo do 30. let 19. století značeno jako č. p. 18, nebo Ruský dům (první v této ulici), který měl původně značení č. p. 17 a později se na něj z dnešní Sněžky přesunulo číslo 18. Jelikož ještě roku 1818 nebyl hotov zastavovací plán a parcelace pozemků můžeme se důvodně domnívat, že nebyl ustálen systém číslování parcel. Čísla parcel odpovídala číslům domovním až do pořízení stabilního katastru, ve 40. letech 19. století, kdy došlo k přesnému rozměření pozemků.

Dvacátá léta 19. století znamenala obrovský rozmach malých venkovských lázniček již pod názvem Marienbad. Byl postaven Promenadenhaus (1826) v místě dnešní Hlavní kolonády. Vyrostly první obchody, tehdy nazývané die Buticken (1827 postaveno, 1828 dáno do provozu) na místě pozdější Jitřní kolonády (dnes zbořená). Ve stejném roce jako butiky byly vybudovány Nové Lázně, pro poskytování železitých koupelí bohatých na kyselinu uhličitou, ještě ve své původní neokázalé, klasicistní podobě. Už roku 1826 se Karel Kašpar Reitenberger vzdal hodnosti opata a odešel do vyhnanství. Výše uvedené stavby však byly ještě jeho posledním stavebním projektem, byť dokončeným až po jeho rezignaci. Tím byla ukončena první gründerská etapa vývoje Mariánských lázní.

V této vývojové fázi ještě lázně nepřerostly přes Úšovický potok na sousední Metternichovo panství, ale končily na levém břehu potoka na hranici panství klášterního, kde centrální anglický park, tehdy ještě spíše louku s mladými stromky a vyšlapanými pěšinami uzavíralo několik staveb lehké konstrukce a zatím neznámého účelu. Slohově byly lázně stále empírové nebo klasicistní a příliš se nepodobaly tomu, jak je známe dnes. Mnohé domy měly spíše blíže k hrázděným selským chalupám, než k městským domům.

II. Archeologická pozorování a zjištění učiněná při rozličných výkopových pracích v historickém centru města, v letech 2009 až 2010

Archeologická situace u domu Sněžka (č. p. 19) v Masarykově ulici (jaro 2009)

V západní části v ulici Masarykova (výkop A a C) se nacházel následující kontext. Na západní straně domu byly ve výkopu patrné časté recentní vkopy pro inženýrské sítě. Vrchní čtyři vrstvy náležely různým fázím úprav chodníku. Zhruba 20cm pod povrchem, již začínalo podloží. Vkopy pro elektrické vedení narušovaly kontext až do hloubky 50cm. Terén směrem do ulice Masarykova je tvořen navážkami. V jižní části výkopových prací (výkop B), v ulici Úzká, se nenacházely žádné kulturní vrstvy a současný asfaltový povrch ulice nasedal rovnou na jílovité podloží. Tento výkop obnažil pouze základy domu z lomového kamene. Výkop sloužil pro větrací štolu domu a k úpravě sklepních okének, před něž byly posazeny vertikální šachtice-tzv. anglické dvorky.

Kromě základů domu byly zjištěny čtyři úrovně komunikací nad sebou v ulici Masarykova. První vrstvu o mocnosti 10cm, na navážkách tvořil udusaný okrový říční písek, nad ním byla vrstva černé škváry. Do této vrstvy byl původně zapuštěn kamenný obrubník, který omezoval šířku chodníku v této fázi na pouhý metr. Třetí vývojovou fází pěší komunikace byl okrový písek staršího dláždění z 20. století, které bylo odstraněno v 90. letech téhož století a nahrazeno betonovým, zámkovým dlážděním, které tvoří současný povrch a spočívá na podsíňce z bílého písku. Okolí domu je narušeno četnými recentními vkopy z minulých let pro inženýrské sítě. V širším okolí domu se nenacházejí žádné cenné archeologické situace.

Dům tedy dodržuje původní parcelaci, ačkoliv všechna nadzemní podlaží jsou již nová a pocházejí z pozdějších přestaveb. Zadní část dnešního domu zaujímá prostor bývalé zahrady.

Archeologická situace ve výkopu v Nehrově ulici (říjen 2010)

Ve výkopu v Nehrovově ulici bylo shledáno toto: Zhruba v polovině hlavní větve výkopu u přípojky k č. p. 27 byly pozorovány pozůstatky dvou souběžných zdí, z nichž jedna byla přístupná lícem, který nesl stopy po požáru. Vzdálenost zdí byla cca 2metry a jejich hloubka činila 50 až 60cm od současného povrchu. Průběh zdí byl ve směru sever-jih.

Ani jedna však nezasahovala do jižního profilu. Šířka byla zjištěna jen u jedné z nich a činila cca 40centimetrů. Nelze však úplně vyloučit, že nějak souvisí s blízkým domem č. p. 27, ale o takzvaný anglický dvorek nejspíš nejde. Přibližně 50centimetrů pod povrchem se nacházela vrstva s četnými kostmi a keramikou. Z této vrstvy pochází zlomek krajáče datovatelný do první poloviny 19. století a rovněž zlomek z kameninové lahve na františkolázeňskou minerální vodu. V profilech výkopů se nacházely velké koncentrace kamenů, z nichž některé budily podezření, že nejsou uspořádány nahodile a mohly by být pozůstatky nějakých zničených stavebních konstrukcí, avšak vzhledem ke způsobu výkopových prací a nezačištěným profilům to nebylo možno ověřit.

Geologické podloží se nacházelo patrně již v hloubce 50 - 70centimetrů. V jiných částech výkopů se na mocné vrstvě navážek nacházely poblíže povrchu dvě až tři vrstvy jílu a štěrku související s úpravami komunikace. Velká část kontextu byla již poškozena četnými výkopy pro inženýrské sítě a rozličné přípojky, převážně z minulého století.

Archeologická situace u Mariiných pramenů v prostou Centrálních lázní

V prostoru před Mariinými prameny byla během havarijní situace vyhloubena jáma, která obnažila starý dřevěný žlab překrytý podélně fošnami (viz první foto) a cca 1 m vysokou vrstvu natěžené rašeliny v severozápadním rohu výkopu. Dále se ve výkopu objevovalo potrubí recentního stáří.

Celý kontext byl silně narušen vkopy pro toto recentní potrubí, zejména na jižní straně, které zasahovaly až do podloží a dále na severní straně vkopem pro šachtici současného jímání plynu. Nejzachovalejší byl kontext v severozápadním nároží výkopu, kde se dochoval v hloubce cca 2 m zbytek po těžbě rašeliny a pozůstatky neznámého cihlového zdiva. V rašelině se nacházel pouze jeden střep z první poloviny 19. století a jinak pouze zbytky dřeva. Nic bližšího se z této situace nedalo odvodit, snad jen že prostor kolem dnešního jímání Mariiných pramenů byl v 19. století místy cca o 2 m níže.

V druhém výkopu pro tunel podchodu z Nové Marie (dříve Slatinné lázně) vedeném zhruba severojižním směrem byl zachycen okraj původního rašeliniště (viz druhé foto). Zde bylo v hlubokém vkopu nalezeno dřevěné potrubí s železnou přírubou, tuto situaci narušoval další, již recentní vkop jihovýchodního nároží západního křídla Nové Marie (dříve Slatinné lázně neboli Moorbad) pro železné potrubí. Popis k obrázku: dole vrstva rašeliny cca 20 cm, na ní decimetrová vrstva kaolinizovaného jílu, nad ní vrstva světlehnědé rašeliny z původního rašeliniště mocná místy 70-90 cm, nad ní lokální deprese či vkop-vyplněno kamením a dřevem, nad tím vrstva černé rašeliny cca 10 cm mocná, pozůstatek zpracování rašeliny resp.

III. K urbanistickému vývoji osady U kyselky a raných lázniček

Osada U kyselky, která je opravdu asi zdejším nejstarším sídelním horizontem, měla jen krátký, zato bouřlivý vývoj. Ten lze rozdělit zhruba do tří etap. První z nich je období let 1787 až 1808. Tehdy se tato osada příliš nelišila od mnoha desítek podobných, které ve zdejším kraji zakládaly všechny vrchnosti, ale nejvíce ze všech právě tepelský klášter. Toto období vyznačuje se naprostou živelností pro tento druh osad přímo typickou, dále velmi jednoduchou architekturou ve zdejším kraji tvořenou přenosnými roubenkami, absencí centrálního prostoru a hlavně polností. Zejména polnosti a rovněž jiná hospodářská zařízení chybějí, neboť tyto osady byly určeny sloužícím a čeledi kláštera plně ekonomicky závislých na klášterních velkostatcích a samostatná hospodářská činnost se u nich neočekávala. Teprve v průběhu 19. století odprodával klášter malá políčka a zahrady na dluh těmto svým zaměstnancům. Ti je pak spláceli opět svou prací, častokrát celý život. Takovým způsobem se klášter v Teplé snažil ekonomicky vyrovnat se zrušením roboty a posléze i nevolnictví. Zde se však vývoj vydal jiným směrem.

Druhá etapa vývoje malé osady U kyselky byla spjata s postupným zastavováním parcel kolem budoucí Oberkreutzbrunstrasse, dnešní Masarykovy ulice.

Toto období začíná lety 1807- 08, kdy byl postaven Nehrův dům Godene Kugel a zvolna se mění ekonomické zaměření lokality. Jediným zajímavým, archeologicky ověřeným faktem je skutečnost, že v této fázi nebylo příliš dbáno na čistotu a odpadní areály se nacházely hned vedle budov na zahradách a okolí, kde odpadky končily patrně v kompostu. K nalezeným kostem, byť nepředstavovaly nijak statisticky významný vzorek, lze říci jen tolik, že byly výhradně vepřové. To je odlišné od nálezového souboru, dnes uloženého v Městském muzeu Mariánské Lázně, údajně získaného v 19. století z rašeliniště u Mariina pramene a datovaného do konce první poloviny 15. až do 18. století, ve kterém kromě hojné keramiky se vyskytovaly kosti hovězí a snad i kosti jelení zvěře. Na těchto kostech byly pozorovány řezné rýhy a tak je spíše než za doklady bezděčného tonutí zvěře v cca 2m hlubokém rašeliništi, můžeme pokládat rovněž za kuchyňský odpad.

Urbanismus této druhé fáze, mezi lety 1808-1818 je typický pro všechny vsi Tepelské vrchoviny a prozrazuje, že již nepochybně existoval záměr na vybudování malých lázní, ale jejich velikost měla dosáhnout pouze velikosti a charakteru vesnického sídla. Až do roku 1811 si osada podržela vice méně původní ráz. Nyní se ale začal měnit urbanismus osady směrem k tradiční tepelské vesnici s podkovovitě uspořádanou zástavbou kolem otevřeného návesního prostoru. Kromě toho se poprvé objevují domy na široké parcele, které později v Mariánských Lázních zcela převládnou. V druhé polovině a ke konci roku 1818 končí tato fáze razantním zásahem do organismu osady, kdy je přestěhována solivarna a mlýn a nad Křížovým pramenem je vtyčena první, ještě dřevěná, antikizující kolonáda.

Ve třetím a posledním období vývoje, vrůstá během necelých 4 let osada U kyselky postupně do organizmu rodícího se lázeňského města, aby ji v zápětí zcela pohltilo a vymazalo. Za definitivní zánikový horizont osady můžeme pokládat rok 1822, kdy byla přesunuta Hammerova roubenka.

Tehdy již bylo rozhodnuto o vybudování lázeňského střediska v rozsahu minimálně městysu, kde zcela nesporně byly inspiračním zdrojem jen o málo starší Františkovy Lázně. Že tomu tak je, naznačuje bloková zástavba kolem dnešního Mírového náměstí se sítí pravoúhlých ulic. Zde je třeba si znovu uvědomit, že současný Centrální park, ač město přímo neobklopoval tak jako ve Františkových Lázních, stál vně města a byl ještě ve dvacátých letech 19. století otevřený do krajiny.

Osada U kyselky trvala pod původním názvem do let 1808-1810 tedy asi 21 až 23 let, avšak fyzicky existovala téměř celých 35 let, než byl její prostor definitivně začleněn do organismu velkoryse navržených lázní. Její historický význam tkví především v tom, že byla sice jedním z mnoha desítek novověkých kolonizačních počinů tepelského kláštera, ale jako jediná se dokázala vyvinout v plnohodnotné město minimálně evropského významu, čímž se zcela vymkla svému původnímu účelu a určení.