Vzpomínky ak. sochaře Vladimíra Relicha

autor: Relich, Vladimír | zařazeno v kategorii: Historie Karlovarska | komentáře: 0

Moje vzpomínky na mého učitele, národního umělce profesora Jana Laudu.

Bylo to v době po skončení 2. světové války, kdy se utvářely nově naše Vysoké školy, které jak známo byly v době "protektorátu" uzavřeny. V oné době jsem se vrátil z totálního nasazení v Říši a stačil se ještě dodatečně zúčastnit přijímacích zkoušek na Akademii výtvarných umění v Praze, do školy profesora Otokara Španiela, našeho významného sochaře a medailéra. Vzpomínám si, že téže zkoušky se zúčastnila i pozdější autorka lidického památníku, akademická sochařka Marie Uchytilová. My oba příslušníci plzeňského kraje, jsme v této zkoušce uspěli a byli k našemu velkému nadšení, na tuto vysokou školu přijati.
U profesora O. Španiela jsem dlouho nezůstal. Začátkem druhého semestru, určitá část žáků, byla povinně přeřazena do se tvořící sochařské školy profesora Jana Laudy, který přišel na Akademii ze čtyřroční pražské Umělecko-průmyslové školy. Pro mě toto přeřazení, které se také mne týkalo, znamenalo radikální změnu, ze které jsem nebyl nijak nadšen, ale vývoj věcí jsem nechtěl měnit a proto jsem tuto změnu respektoval a považoval za definitivní a neměnnou. Kolegyně M. Uchytilová, v důsledku své osobní žádosti, zůstala nadále ve škole prof. O. Španiela.
Profesora Jana Laudu jsem poznal při náhodné cestě z budovy Akademie do jeho nové školy, která mu byla přidělena a která se nalézala v okrajové části " Stromovky", v areálu bývalé Městské moderní galerie. Šel ve skupině několika svých žáků, opačným směrem k Akademii. Když míjel naši malou skupinku, okamžitě poznal, že se jedná o jeho nové žáky, kteří mu byli přiděleni. Velmi srdečně se s námi pozdravil a v krátkém rozhovoru nás seznámil s nejbližšími a nejdůležitějšími úkoly, které nás očekávají a které musí býti splněny. Náš rozhovor netrval dlouho, ale i tak stačil, abych z něho poznal, že se jedná o zcela odlišného pedagoga, než byl profesor Otokar Španiel. Z jeho chování i mluvy bylo zřejmé, že jde o velmi lidového, ale současně velmi inteligentního učitele, který má jasnou představu o stavu věcí i úkolech, které chtěl ve své škole uskutečňovat.
Profesorovi J. Laudovi byly přiděleny dva velmi prostorné ateliéry, které se nalézaly ve velmi desolátním stavu. Tehdy v poválečné době jsme byli nuceni všechny tyto úklidové práce vykonávat sami. K našemu velkému překvapení, všech těchto prací, zúčastnil se i sám pan profesor, což jsme hodnotili jako něco velmi kladného a mimořádně příkladného. Tyto práce nebyly jednoduché ani lehké, neboť byly spojeny s pracemi velmi neobvyklými, jako bylo drhnutí, léta nemyté dřevěné podlahy, kterými byly oba prostorné ateliéry vybaveny. K tomu bylo zapotřebí velkého množství vody, která se musela ručně přinášet v kýblech z hlavní budovy školy a zase silně znečištěnou odnášet. Ale ani po úklidu obou ateliérů, práce zde neskončily. Následovalo vybavování ateliérů potřebným zařízením, aby se s vyučováním mohlo začít. Jednalo se o modelovací stolky, modelovací hlínu, točny pro živé modely i různá dřevěná a kovová kružidla nezbytná pro sochařskou práci. Ale tyto i všechny zbývající překážky byly nakonec překonány a skončeny a s řádným vyučováním se mohlo začít.
V tomto druhém semestru, převažovaly portrétní studie, dle živého modelu a práce figurální, zaměřená specielně na ženský akt. Modely se vybíraly ve staré budově Akademie, kde se v hale scházeli zájemci o tuto placenou a velmi náročnou profesi. Vhodné modely si vybírali zpočátku páni profesoři sami, v pozdější době činili tak někdy i posluchači. Profesor Lauda chodil obvykle dvakrát týdně na tzv. "korektury", to znamená, na opravy rozpracovaných prací žáků. Vzpomínám na určité napětí, které před každou takovou návštěvou panovalo. Příchod profesora se ohlašoval vrznutím starých venkovních dveří a jeho rázným vstupem. V zimních měsících s kloboukem na hlavě a teplým svrchníkem, které pak odkládal do jedné z dřevěných skříněk, které tu stály. V létě pak chodil bez pokrývky, přičemž nápadně vynikala jeho protáhlá holá hlava.
Korekci prací začal za naprostého ticha, od nejblíže stojícího žáka, zasahujíc do jeho rozpracované plastiky dřevěnou špachtlí, upozorňoval na chyby, které bylo nutno odstranit. Když byl s prací spokojen, nešetřil chválou, v případě opačném, jeho nespokojenost se jasně projevovala v jeho tváři. To se s korektůrou dlouho nezdržoval, zabodl žákovu špachtli do hlíny a beze slova odcházel k dalšímu čekateli. Když pan profesor s korektůrami skončil v prvním ateliéru, přešel do ateliéru druhého. To už napjatá atmosféra, která panovala na začátku, polevila a také pan profesor se stával přístupnějším.
Svojí prací jsem na sebe upozornil až v druhém ročníku. Bylo to když jsem vyportrétoval svého přítele a spolužáka Ivana Lošáka ze Zakarpatské Ukrajiny. Byla to práce neplánovaná ale náhodná a spontánní, kterou jsem vytvořil při velmi příznivém odpoledním osvětlení, které v ateliéru právě panovalo. Od počátku se mně práce velmi dařila a v krátké době jsem zachytil charakteristické rysy jeho tváře. Na tomto portrétu jsem dlouho nepracoval. Když ho uviděl prof. Lauda, přistoupil ke mně a řekl jenom: "už na to nesahej Relichu, mohl bys to pokazit" a obrácen k ostatním žákům, kteří se kolem mého stolku shlukli dodal "takhle se to má dělat, jako tady Relich". Potom se obrátil ke mně a dodal "a ty to hned odlej do sádry".
Toto zhodnocení mé práce se brzy projevilo i v dalším chováním prof. Laudy. Netrvalo dlouho a profesor mne pozval do svého soukromého ateliéru, který se nalézal na libeňském ostrově. Tento ateliér profesorovi před léty postavilo město Praha, za účelem vytvoření monumentální sochy J.A. Komenského pro holandské město Narden, kde byl tento slavný učenec pochován. Architektůra profesorova ateliéru byla velmi jednoduchá, v podstatě ji tvořila velká krychle s boční skleněnou stěnou. Ta sahala až ke stropu a zaručovala velmi příznivé osvětlení sochařského díla.
Záhy po mém příchodu, profesor mne seznámil s úkolem, který měl pro mne připraven. Jednalo se o vytvoření portrétní studie našeho, velmi známého a právě zesnulého revolučního básníka - S. K. Neumanna. Úkol to nebyl lehký, protože byl spojen s prací podle básníkovy posmrtné masky a několika málo fotografií, které byly k dispozici. Profesor Lauda vyžadoval navíc přenášení pevných bodů pomocí kružidel z této posmrtné masky, t.j. čelních a lícních kostí, na hliněný model. To byl úkol velmi náročný a proto i práce na tomto portrétu postupovala velmi pomalu. Celkem jsem vytvořil dvě portrétní studie básníka S.K. Neumanna. Jak dalece jsem přispěl svojí prací ke konečné verzi prof. Laudy, to samozřejmě nevím a nemohu to posoudit. Faktem ovšem zůstává, že po profesorově smrti, když jsem se zase dostal do jeho ateliéru, na pozvání jeho manželky, paní Laudové, nalezl jsem obě mé studie v suchém stavu v profesorově depozitáři.
Během mého pětiletého studia na Akademii ve škole prof. J. Laudy, jsem vytvořil ještě další zdařilé plastiky, které zaslouží, aby byly v tomto vyprávění o prof. J. Laudovi, také uvedeny. V první řadě bych se chtěl zmínit o podživotní velikosti plastiky "Babička", kterou jsem vytvořil ve třetím ročníku. Tehdy do našeho ateliéru přišla velmi přívětivá babička se šátkem na hlavě a černým obnošeným starým kabátem na sobě, který ji sahal skoro na paty. Pohybovala se velmi pomalu a opatrně, aby neupadla. Podle jejich slov přišla, aby nám stála modelem. Mně osobě se líbila, protože mi připomínala moji babičku, maminčinu maminku, kterou jsem měl velmi rád. Proto jsem se na tuto nevšední sochařskou práci velmi těšil. Plastika " Babičky" měla být v podživotní velikosti, což vyžadovalo i patřičně silné kovové lešení, které by uneslo váhu hliněného modelu. Moji tři kolegové, které profesor také k tomuto úkolu vybral, byli starší a po technické stránce velmi zkušení a obratní. To způsobilo, že jsem zákonitě musel za nimi v této fázi přípravných prací, zaostávat. Tato skutečnost mne deprimovala a jitřila a hlavně Pak, když jsem viděl mé kolegy dokonce nanášet hlínu na svá hotová lešení. To mne vyprovokovalo do té míry, že když jsem asi po třech nebo čtyřech dnech, taká já zakončil své přípravné práce a nastala chvíle Po které jsem tolik toužil, vrhl jsem se k velké betonové kádi s modelovací hlínou a rval jsem z ní velké kusy a chvatně je nanášel na právě dokončené mé lešení. Pracoval jsem možno říci zběsile a rychle a práce se mi dařila. Celkem jsem na této plastice pracoval necelý týden, když přišel profesor Lauda na korektury. Jakmile s nimi skončil v prvním ateliéru, přešel automaticky k nám do druhého. Když uviděl moji práci, moji " babičku", okamžitě k ní přistoupil, prohlédl si ji ze všech stran a směrem ke všem žákům obou ateliérů, zvýšeným hlasem zvolal: "Pojďte sem všichni. Tady se podívejte, jak se to má dělat . Za tuto babičku tě Relichu musím před všemi pochválit a za odměnu ti dávám týden dovolené. Tu si opravdu zasloužíš. Ale než odjedeš, nejprve ji musíš odlít do sádry". Tato profesorova pochvala s týdenní dovolenou mě velmi potěšila a upevnila ještě více moje sebevědomí.
Ve čtvrtém ročníku mého studia na Akademii, jsem vytvořil další podživotní plastiku, tentokráte sochu "Svářeče". Abych ji mohl realizovat, prof. Lauda vyjednal na patřičných místech můj volný vstup do vysočanských železáren ČKD - Stalingrad, kde jsem se s tímto oborem měl seznámit. Proto jednoho rána, se skicákem a s potvrzením o volném vstupu, objevil jsem se v hlavní bráně tohoto velkopodniku. Po kontrole mi byl přidělen doprovod na místo určení. Sotva jsme ušli několik málo kroků, uvědomil jsem si, že jsem se ocitnul v úplně jiném světě. Ohromily mě velké, prostorné výrobní haly s intenzivním pracovním ruchem i gigantickými kovovými odlitky, po kterých se pohybovali lidé s elektrickými sbíječkami, aby odstraňovali z jejich povrchu pískovou strusku, která na odlitku zůstala. Hluk při této práci byl tak veliký a ohlušující, že bylo těžko uvěřitelné, že někdo může v takových pracovních podmínkách vydržet a pracovat. Vzpomínám si, že po skončení těchto mých docházek do tohoto prostředí, celý týden trvalo, než jsem zase dobře slyšel a můj sluch se zase normalizoval.
Po projití několika dalších provozu, jsme konečně došli k místu, kde pracovali svářeči. Ani moc nebyli vidět, neboť pracovali odděleně v menších prostorech, kde svařovali ohnuti nad svojí prací, zahaleni modrým kouřem a záblesky prudkého světla používaných elektrod. Do oka mně padl hned první svářeč. Měl na sobě dlouhou koženou zástěru, lesknoucí se a faldovanou od práce a stálého ohýbání. Byl to fantastický pohled, když se postavil se zdviženým ochranným štítem na hlavě a zíral na nás tázavým pohledem. Když jsme mu sdělili záměr, pro který jsme za ním přišli, velmi ochotně přislíbil svoji pomoc. Dokonce se zdálo, že ho potěšilo, že byl pro tento účel vybrán právě on. A tak po této mojí první úspěšné návštěvě, následovaly další, až jsem usoudil, že moje studijní doba v ČKD - Stalingrad je dostatečná a může býti ukončena.Výsledkem byla asi 50 cm hliněná studie svářeče, kterou jsem si odnesl do školy, kde jsem ji hned odlil do sádry. Než jsem však odešel, vyjednal jsem si , Po dohodě s mým novým přítelem a vedením tohoto oddělení, zapůjčení této "svářečské zástěry" do naší školy. Tam jsem potom vytvořil plastiku v podživotní velikosti k velké spokojenosti profesora Laudy.
V posledním ročníku t.j. pátém, na mne čekala realizace "Parašutisty" , poslední mojí významné plastiky, před definitivním ukončením mého studia na Akademii výtvarných umění v Praze.
Tehdy přišla do naší školy ve "Stromovce" skupina asi tří důstojníků naší armády, ve které se nalézal taky mladý příslušník vojenských parašutistů. Vybaven byl dokonale, podle předpisu, s červeným baretem na hlavě a vším příslušenstvím, které podle předpisu k výstroji parašutisty v naší armádě patřilo, včetně padáku, který měl upevněný na zádech. Pro tento úkol prof. Lauda vybral mne a mého kolegu Jardu Vacka. Podle mého soudu, i tentokráte se mi plastika "Parašutisty" velmi podařila a k mé velké radosti byla zakoupena Ministerstvem školství za 20 000 Kčs. Pamatuji si, jak jsem byl šťastný, že jsem mohl po dlouhých letech prospět svojí prací mým drahým rodičům a hlavně mamince, prvně do jejího rodinného rozpočtu.
Na den, kdy peníze přišly, nikdy nezapomenu, poněvadž toho dne odstartovala sovětská kosmická stanice, aby na Měsíci umístila výsostný státní znak Sovětského svazu. Byl to slavný a radostný den, umocněn dvacetitisícovou prémií, kterou jsem dostal za moje první výtvarné dílo. I socha "Svářeče" byla ohodnocena na závěrečné celoškolní výstavě "Zahraniční cenou" ve výši 2 000 Kčs.

V Karlových Varech, dne 18.10.2011
Sepsal Vladimír Relich, ak.sochař