Doupov - zámek

Dnes zcela zaniklé město Doupov (Duppau) ve Vojenském újezdu Hradiště v Doupovských horách bylo založeno patrně kolem poloviny 13. století a ve 2. polovině 13. století vznikla zdejší tvrz, která jistě existovala na přelomu 13. a 14. století. Na svém počátku byl Doupov vladyckým sídlem Doupovců z Doupova, za jejichž předka bývá považován žatecký purkrabí Jiří (+1116). První písemná zmínka o Doupovu pochází z roku 1281, kdy je zde připomínán první známý držitel Benessius de Tuppowe. Na listině z doby kolem roku 1295 je uvedený Oldřich s predikátem z Doupova. Je tak prvním doloženým členem rodu Doupovců z Doupova. Roku 1421 se stal Doupov, stejně jako Mašťov, obětí křižáckého tažení. Doupovští se tehdy vzdali za slib, že jim bude zachován život. Sotva však opustili své opevnění, byli všichni pobiti, protože prý „slovo dané kacířům není pro pravověrné katolíky závazné“. Jak těžce byl Doupov husitskými válkami postižen dokládá i skutečnost, že teprve roku 1514 jej král znovu povýšil na městečko. Rod Doupovců se značně rozrostl, takže vlastnili tvrze na mnoha dalších místech, např. v Okounově, Zakšově, Libědicích, Vilémově a jinde. Doupovci drželi zdejší rodové sídlo a zboží přibližně do poloviny 15. století, kdy vše prodali Žďárským ze Žďáru, držitelům stejnojmenné tvrze a zboží v blízkosti Doupova. V roce 1468 je zde připomínán Jetřich, první majitel Doupova z tohoto rodu. Koncem 15. století si dva synové Johany ze Žďáru doupovské panství rozdělili. Zámek s polovinou Doupova tvořil jednu část, druhá polovina s příslušnou částí vsí další část. Žďárští seděli na Doupově ještě roku 1513. Poté část se zámkem získal Bohuslav Strachota z Kralovic a druhou část Jan Mašťovský z Kolovrat. Když Bohuslav zemřel, prodali poručníci sirotků roku 1523 zámek Janu Ješkovi ze Strojetic, který jej v roce 1528 postoupil Hugovi z Leisneku. Tehdy se poprvé připomíná zdejší tvrz. Hugo koupil roku 1546 od bratrů Mašťovských také druhou polovinu městečka s vesnicemi Tocov, Petrov, Kottersdorf a tím panství zase spojil. Tehdy k panství Doupov patřily kromě městečka Doupov patřily také vsi Petrov, Prachomety, Řednice, Tocov, Trmová, Víska, Zakšov a část Olešky i Kozlova, dále 6 pustých vsí, zaniklá vsi Dunkelsberg a Waus a vsi okolo sv. Vojtěcha, mezi kterými byl zřejmě i Jírov. Před polovinou 16. století se dcera Huga z Leisneku, Brigita, se provdala za Albína Šlika z Holejče. Ten se však o panství nemohl starat, protože pro nepřízeň panovníka musel odejít ze země. V Durynsku se narodil jejich jediný syn Kryštof, který se roku 1566 ujal správy majetku. Kryštof Šlik potvrdil městu po svém nástupu ihned stará městská práva a obdaroval je dalšími výhodami. Dal také postavit radnici jako doklad získaných svobod. Kolem roku 1580 byla zdejší tvrz přestavěna na renesanční zámek. Roku 1585 však převzal Kryštof Šlik dědictví po svém strýci a přestěhoval se do Falknova (Sokolov). Po Kryštofovi dědil opět syn Jan Albín. Za vlády Šliků se dovršilo dosídlení území německými osadníky. Doupov také dosáhl v té době velkého rozkvětu. Tehdy se na panství rozšířil protestantismus. Šlikové byli původně katolíky, konvertovali však k luteránům a svoji víru přenášeli i na poddané. Do kostelů dosazovali protestantské kazatele. Dne 29. září 1599 vyhořel farní kostel, fara, radnice, škola a 16 domů. Za pomoci vrchnosti se podařilo všechny škody napravit. Jan Albín Šlik se však zapojil do stavovského povstání v letech 1618-1620. Byl mimo jiné jedním z defenzorů a v roce 1618 také jedním ze 30 direktorů. Po prohrané bitvě na Bílé hoře proto uprchl ze země. V nepřítomnosti byl odsouzen k smrti, ke ztrátě cti a majetku. Po konfiskaci koupil v roce 1622 doupovské i mašťovské panství císařský důstojník hrabě Vilém z Verduga. Byl však raněný, nemohl sám majetek převzít, proto zplnomocnil Baltazara de Cicognia. Třicetiletá válka přinesla panství nejen změnu majitele, ale také zpustošení nebo úplné zničení řady vesnic. Verdugové byli velmi tvrdými pány. Až do roku 1624 využívali Doupovští pro svoji potřebu panský pivovar. Nový majitel to však zakázal a město si muselo roku 1627 postavit svůj vlastní. I ten mu však Verdugové roku 1631 vzali. Nepotvrdili ani stará práva, protože prý privilegia, udělená před Bílou horou, jsou neplatná. A navíc je Doupov ani nemá, protože shořela při požáru města. Po Vilémovi, který brzy zemřel, převzali panství postupně jeho dva bratři Jan a František. V letech 1665-1670 byl doupovský zámek barokně přestavěn. František zemřel roku 1672 a protože jeho syn František Josef Julius byl ještě příliš mladý, spravovala určitou dobu za něho panství jeho matka. Poté se ujal správy sám, byl ale velmi špatným hospodářem a panství zadlužil. Roku 1705 musel panství podstoupit hraběti Gottfriedovi z Lützow. Za něj proběhla po požáru v letech 1723-1725 další barokní přestavba zámku. Gottfried rovněž neuznal pivilegia doupovských měšťanů. Nepomohly ani opakované prosby Doupovských, zasílané císaři a následné komise. V čele měšťanů, bojujících za svá práva, stál soukeník J. Kryštof Clement, otec pozdějšího zakladatele zdejšího kláštera. Teprve roku 1738 začala skutečná jednání, která nakonec skončila roku 1745 pro město Doupov vítězně. Městečko bylo povýšeno na město, oddělené od panství a všechny jeho povinnosti k vrchnosti byly stanoveny na roční poplatek 300 zl. Dostalo soudní pravomoc i politickou správu a obchod i řemesla začala vzkvétat. Roku 1778 syn hraběte Gottfrieda von Lützow Jan Nepomuk zboží prodal knížeti Františku Gundakarovi z Colloredo-Mansfeldu. Jeho syn Rudolf panství vyměnil s knížetem Hohenlohe-Bartenstein, ale poté až do roku 1842 drželi doupovské panství opět Colloredové. Po Colloredo-Mansfeldech přešlo panství roku 1842 na hraběnku Gabrielu z Dietrichštejna, rozenou Vratislavová z Mitrovic. Ovšem již roku 1845 doupovské panství s městem Doupov a vesnicemi Jírov, Petrov, Prachomety, Řednice, Tocov, Trmová, Víska, Zakšov a částí Olešky i Kozlova koupil hrabě Ervín Černín z Chudenic. Panství tehdy již neprosperovalo a ze zdejších statků míval značné ztráty. V roce 1850 byl na zámku umístěn soud nového soudního okresu Doupov již samostatného města a byt soudce, předtím než byla postavena budova soudu na náměstí. Malé místnosti v patře sloužily jako vězení. Roku 1858 koupil panství, tehdy již bez vsí, které se osamostatnily roku 1850, Kurt Karl hrabě Zedwitz. Zedwitzové, kteří zde poté seděli až do konce 2. světové války, bývali výbornými hospodáři. Kurt Zedwitz (1822-1908) dokázal během tří let se hospodaření na panství upravit a to začalo opět vynášet. Ze svého dřívějšího panství Aš sem přinesl osivo, z kterého vypěstoval známý „doupovský oves“. Značné zisky mu přinášel také prodej sadbových brambor a výnosy stouply i odvodněním zamokřených pozemků Jalového dvora u Vísky. Když roku 1868 způsobily větry v horách velké polomy, udělal vše, aby se dřevo mohlo rychle zpracovat. Koupil 40 koní, najal 200 krušnohorských dřevařů a dal rychle obnovit požárem poničenou parní pilu „Adelen Dmpfsäge“, stojící přibližně 5 km jihozápadně od Doupova na úpatí Pustého zámku, kterou přebudoval z bývalé sklárny, pracující do roku 1833. Nejstarší syn Kurta Zedwitze, opět Kurt, spravoval panství do roku 1933. Měl však pouze dcery a proto podle rodinné smlouvy zdědil panství synovec Kurt (III.) Zedwitz. K panství od roku 1927 již nepatřil Jalový dvůr, ovčárna ani velkostatek Dunkelsberg u Zakšova, vyvlastněné pozemkovou reformou. Zedwitz po 1. světové válce nejdříve doupovský statek pronajal a sám se stal nájemcem Dunkelsbergu, později ale i doupovský statek spravoval sám. Byl stejně dobrým hospodářem jako jeho dědeček. Jeho kvality zřejmě ocenil i nový majitel, protože tu Zedwitz i po znárodnění velkostatku v roce 1945 pracoval jako lesní až do září 1946. K vysídlení Doupova došlo v souvislosti se zařazením vsi do nově vzniklého Vojenského újezdu Hradiště ve třetí etapě, tj. 15. května 1954. V roce 1957 byl vypálen cvičícími vojsky zdejší zámek. Roku 1959 souhlasil Odbor školství a kultury Rady Krajského národního výboru v Karlových Varech s tím, že zámek nebude opraven, po ministerstvu národní obrany však požadoval plánovou dokumentaci objektu. Avšak roku 1965 bylo definitivně upuštěno od památkové ochrany a zámek byl záhy bez průzkumu a požadovaného zaměření zdemolován.

tvrz – vystavěna byla ve 2. polovině 13. století či na jeho sklonku, ve 2. polovině 16. století, okolo roku 1580 byla tvrz přestavěna na renesanční zámek.

V areálu, opevněném vodním příkopem a zřejmě také vnějším valem, stálo za obvodovou hradební zdí několik budov neznámé podoby. Pod jednou z nich, stojící v severozápadní části areálu, býval valeně zaklenutý sklep s klenbou podepřenou středním několikabokým pilířem, pohlceným později severozápadním křídlem mladšího zámku.

zámek – původně renesanční zámek vznikl přestavbou tvrze ve 2. polovině 16. století, okolo roku 1580, v letech 1665-1670 a po požáru v letech 1723-1725 byl zámek barokně přestavěn, roku 1957 zámek vypálen a v roce 1965 zámek zdemolován.

Nepravidelně čtyřhranná budova čtyřkřídlé dispozice, která, jak napovídaly nepravidelnosti jejího obrysu, zachovávala patrně značný podíl starších středověkých konstrukcí. Čtyřkřídlá dispozice obklopovala ústřední obdélné nádvoří. Jádro původní tvrze zaujímalo nejstarší severozápadní křídlo zámku, kde bývala do svého zničení zachována gotická klenba výše zmíněného sklepu. Obdélné křídlo o jednom patře a osmi okenních osách, kryté mansardovou střechou, doplněno o rozměrný rizalit s hlavním vstupem, zbudovaným snad v místech staršího vstupu do středověké tvrze. K sousednímu severovýchodnímu křídlu, rovněž patrovému, přiléhala čtverhranná přístavba zakončená vysokou věžičkou, nelze vyloučit, že v sobě obsahovala zbytky středověkého zdiva věže přistavěné před obvodovou hradbou nad vodním příkopem. Jihovýchodní patrové křídlo tvořeno pouze obdélnou budovou s plochým dvoupatrovým rizalitem v jejím středu, obsahujícím boční vchod do objektu, obdobnou skladbu mělo křídlo jihozápadní. Fasády zdobily vlastně jen nadokenní římsy, v rizalitu vstupního křídla segmentové, a profilovaná korunní římsa, jinak byly ploché.

V roce 1705 byla lokalita zmiňována jako „zámek Doupov obklopený vodním příkopem, vystavěný do čtverhranu většinou z kamene, částečně však z hrázděného zdiva, v němž se nachází 12 pokojů, kuchyně a spíže, dvě další komory, dále komora pro chlazení piva v létě, vedle pivnice se sudem, dva velké sklepy, dále menší sklep a lednice. Nad výše zmíněnými pokoji se nalézá komora k uskladnění domácích potřeb, v zámeckém nádvoří tryská voda, v níž jsou chovány ryby“.

Schaller roku 1785 uváděl u zámku mimo jiné ještě hradební příkop, 12 velkých pokojů a zaklenutou kuchyň se spíší.

K zámeckému areálu přiléhala velká zahrada, ovocný sad a lesní školky. Z rybníčku v zámeckém parku byla zásobována vodou kašna na náměstí.

Dnes se v místech bývalého zámku nachází pouze zplundrovaná plocha s nepatrnými pozůstatky zdiva obklopená částečně zachovaným vodním příkopem a viditelným valem.