Karlovy Vary - Poštovní dvůr

Původně poštovní dvorec s přepřahací stanicí poštovních koňských spřežení vystavěl v roce 1791 poslední privilegovaný karlovarský poštmistr Josef Korb v části revíru Wiener Loh v údolí na levém břehu říčky Teplé na jižním okraji města Karlovy Vary (Karlsbad). Klasicistní budova bývala doplněna stájemi pro šestatřicet párů koní, přístřešky pro dostavníky, kůlnou a seníkem. Josef Korb pocházel ze západočeské měšťanské rodiny a spolu s dalšími hosty přispíval na okrášlení zdejšího okolí. Poštovní dvorec, ležící na nejvyhledávanější karlovarské promenádní cestě a trase předepsaných lázeňských vycházek v poklidném údolí říčky Teplé, otevírajícího se do okolní krajiny. K objektu vedla nepříliš prostorná a pohodlná pěšina, která výletníkům trvala zhruba 15 minut. Poté co nechal Johann Georg Pupp vymalovat strop Českého sálu českým malířem Josefem Kramolínem, nechtěl zůstat pozadu ani poštmistr Josef Korb a u stejného autora si objednal nástropní fresku okázalého slavnostního sálu ve středu budovy. V zahradě se starými buky dal zřídit pergoly, arkády a útulné altánky, kde vyhrávali hudebníci. Poštovní dvorec se tak postupně stal vyhledávaným střediskem lázeňské společnosti. V srpnu roku 1801 prodal poštmistr Korb poštovní dvorec spolu s karlovarským poštovním regálem a budovou pošty na Tržišti c. k. eráru za 75.000 zlatých a za utržené peníze zakoupil statek a zámek Kunratice u Prahy. C. k. státní zastupitelství následně pronajalo budovu poštovního dvorce včetně zahrady karlovarskému měšťanu a nájemci Saského sálu Filipu Valentinu Keilovi, který přišel do Karlových Varů jako komorní lorda Findlatera. Valentin Keil nechal před průčelím hlavní budovy zřídit zeleninovou zahradu s nízkým čínským pavilonem s jehlancovou stříškou, završenou malou věžičkou, parkovými lavičkami a stolky a zvelebit okolí. V letech 1801-1804 byla z podnětu lorda Findlatera vybudována kolem bývalého poštovního dvorce silnice do Březové. Někdy po roce 1801 vypracoval Franz Anton Payer plán Poštovního dvora, dochovaný v archivu ÚDU AV ČR. Kronikář Stöhr ve svém prvním průvodci z roku 1802 doporučuje místo jako oblíbený cíl lázeňských hostů v okolí města. Dne 6. února 1804 věnoval císař František II. objekt bývalého poštovního dvorce včetně pozemků na zřízení špitálu sv. Bernarda pro chudé lázeňské hosty. Město Karlovy Vary jako správce špitálu poté pronajímalo objekt bývalého poštovního dvorce vždy na jeden rok. Nájemci se zde proto stále střídali a z toho důvodu žádný neinvestoval do oprav budovy. Roku 1808 dal císař František II. souhlas k prodeji tehdy již značně zchátralého objektu bývalého poštovního dvorce. Dne 26. června 1809 byla uskutečněna dražba, ve které byl objekt odprodán Gotthelfu Friedrichu Pfitzmeierovi s nejvyšší nabídkou 4.510 zlatých. Pfitzmeier přišel do Karlových Varů jako cukrář lorda Findlatera, usadil se zde a v roce 1807 se oženil se sestrou prvního nájemce objektu Valentina Keila. Gotthelf Friedrich Pfitzmeier objekt bývalého poštovního dvorce opravil a v létě roku 1810 empírově přestavěl na výletní kavárnu Poštovní dvůr (Caffé Posthof). Postupem doby se z Poštovního dvora stalo nejoblíbenější společenské a zejména hudební středisko lázeňského města s kavárenským a restauračním provozem a vyhlášeným cílem lázeňských hostů. Do Poštovního dvora v té době rovněž často docházel na vídeňskou kávu se dvěma loupáky básník Johann Wolfgang von Goethe, který zde byl 3. července 1810 s otcem Theodora Kőrnera, scházel se zde a rozmlouval také s chotí císaře Františka I. císařovnou Marií Ludvikou. Na své smažené kuřecí maso se zelím přicházel kníže Metternich. V objektu proběhla první lékařská konference, na které se tehdy ještě místo odborných přednášek recitovaly básně. V roce 1816 bylo ve velkém sále Poštovního dvora uspořádáno slavnostní uvítání vítěze nad Napoleonem u Waterloo pruského polního maršála knížete Gebharda Leberechta von Blüchera. Na jeho počest dostal poté velký sál název Blücherův. Roku 1816 zde byla uspořádána také oslava narozenin pruského krále Fridricha Wilhelma III. Po Napoleonských válkách počet návštěvníků Karlových Varů ještě vzrostl a kapacita poměrně malého původního sálu již nepostačovala. Na jaře roku 1817 se proto Pfitzmeier rozhodl vystavět nové západní křídlo objektu nástavbou patra bývalé stáje a dřevníku, s novým prostornějším sálem v úrovni prvního patra. Původní plány byly pozměněny a nový reprezentativní sál, nazvaný na paměť nedávných událostí Pruský sál, mohl být otevřen pro veřejnost teprve na počátku sezony roku 1818. Již v roce 1818 zde byly uspořádány dva koncerty slavné italské pěvkyně Angelici Catalani, kterou si přišel poslechnout i Johann Wolfgang von Goethe, Jan Kollár, kníže Metternich, kníže Schwarzenberk a další. V roce 1827 nechal Pfitzmeier vystavět u objektu zahradní salon s pěti klenutými okny v průčelí a dosavadní zelinářskou zahradu proměnit na okrasnou, doplněnou pergolami a altány. V roce 1828 při své návštěvě Karlových Varů odehrál v Poštovním Dvoře houslový koncert virtuóz Niccoló Paganini. Po smrti Gotthelfa Friedricha Pfitzmeiera v roce 1836 převzal Poštovní dvůr jeho mladší syn Heinrich. Dne 15. srpna 1839 uspořádal v Poštovním dvoře ples vévoda Arnošt Sasko-Kobursko-Gothský, spolu se svým bratrem princem Albertem, snoubencem a pozdějším manželem britské královny Viktorie. Po náhlé smrti Heinricha Pfitzmeiera v roce 1840 se provozu objektu ujala vdova Theresia, rozená Ungerová, která získala rovněž podíl spoludědiců, lékaře a filoliga Augusta a jeho sestry Karoliny, manželky obchodníka z Vratislavi. V roce 1843 uspořádali karlovarští radní v Poštovním dvoře oslavu na počest významného balneologa Jeana de Carroa, které se zúčastnilo mnoho osobností zvučných jmen z oblasti medicíny. V Poštovním dvoře koncentroval Karlovarský lázeňský orchestr, založený roku 1835, pod taktovkou dirigenta Josefa Labitzkého. Od roku 1846 se zde dvakrát v týdnu odpoledne hrály lázeňské koncerty. Roku 1852 se v Poštovním dvoře konala řada společenských akcí na počest řeckého krále Otty I. V roce 1867 prodala Theresia, podruhé provdaná za úředníka Josefa Vogla, objekt Poštovního dvora včetně všech realit za 16 tisíc zlatých a za další 4 tisíce zlatých mobiliář, řemeslné a zařizovací předměty manželům Friedrichovi a Marii Ungerovým. Za nových majitelů získal Poštovní dvůr současnou podobu, když nechal Friedrich Unger prodloužit zahradní salon, přistavět verandu a podél silnice do Březové postavit další prosklený pavilon. V roce 1868 se stal šéfem symfonického orchestru po svém otci dirigent August Labitzký, který pokračuje v hudební tradici Poštovního dvora. Již od roku 1875 pořádá v Poštovním dvoře pravidelné páteční koncerty s náročnou dramaturgií a pětapadesátičleným orchestrem. Náročná symfonická díla německých klasiků, byly postupně doplněny skladbami českých autorů. Nejdříve byly uváděny skladby Bedřicha Smetanay a od roku 1879 rovněž Antonína Dvořáka. Dne 1. května 1879 zazněla při zahájení ročního cyklu pravidelných pátečních symfonických koncertů v Poštovním dvoře první Dvořákova skladba v Karlových Varech Slavnostní pochod, pouhých devět dní po premiéře v Praze. Dne 22. srpna 1879 bylo v Poštovním dvoře představeno provedení Smyčcové serenády E-dur za přítomnosti Antonína Dvořáka, který poprvé přijel do Karlových Varů. Skladatel byl potěšen skvělým provedením i vřelým přijetím svého díla návštěvníky koncertu. Dne 1. srpna 1881 proběhla v Poštovním Dvoře slavnost Slovanské besedy, na které Karlovarský lázeňský orchestr provedl Smetanovu symfonickou báseň Vltava a Labitzkého Třetí směs českých národních písní. Josefu Labitzkému byl tehdy předán vavřínový věnec s červenobílými stuhami "na důkaz úcty Čechů k věhlasnému skladateli, jenž před půl stoletím první počal klestiti cestu české písni v hudbě světové". Dne 20. července 1894 v Poštovním dvoře poprvé na evropském kontinentě zazněla Dvořákova symfonie číslo 9 e moll Z Nového světa v přednesu Karlovarského lázeňského orchestru pod taktovkou Augusta Labitzkého. Skladba zazněla během pravidelných pátečních koncertů v hlavním programu po úvodních skladbách autorů Jadassohna, Franze Schuberta a Richarda Wagnera. Po koncertě vyšel článek známého vídeňského hudebního kritika Eduarda Hanslicka v časopise Neue Freie Presse, v němž mimo jiné uvádí: "Karlovarskému lázeňskému orchestru děkuji za poznání mnohých, ve Vídni ještě neprovedených skladeb. Při svých odpoledních koncertech v Poštovním Dvoře uvádí koncerty vysoké umělecké úrovně. Největším kladem je neobyčejně bohatý a stále se střídající repetoár, včetně nejnovějších vynikajících děl současných žijících autorů. Pro nejbližší koncerty je hlášena Brahmsova II. symfonie a Dvořákova Symfonie D-dur, ve Vídni dosud nehraná, ale v Londýně již provedená s mimořádným úspěchem pod taktovkou Hanse Richtera..." V roce 1902 manželé Ungerovi prodali objekt Poštovního dvora za 750 tisíc korun manželům Wenzelovi a Anně Funkovým, kteří ho však již v prosinci roku 1907 prodali manželům Aloisovi a Emilii Kifflovým, majitelům karlovarského nakladatelství a dosavadním nájemcům hotelu Bayerischer Hof ve Vřídelní ulici. Dne 10. srpna 1910 byla v Poštovním dvoře odhalena pamětní deska, připomínající účast prince Alberta Sasko-Kobursko-Gothského na plese v roce 1839, která však byla odstraněna patrně v období první světové války z důvodu silných protibritských nálad. Významná hudební tradice Poštovního Dvora pokračuje i po první světové válce. Dne 25. května 1914 se zde představil druhý stálý profesionální Karlovarský symfonický orchestr. Po smrti Aloise Kiffla v roce 1939 se dědictví společně s matkou Emilií ujal syn Anton Kiffl s rodinou, který jej vlastnil až do konce druhé světové války v roce 1945. V roce 1961 byla v zahradním průčelí budovy instalována pamětní deska od karlovarského akademického sochaře Vladimíra Relicha, připomínající provedení evropské kontinentální premiéry Dvořákovy Novosvětské symfonie v roce 1894. Slavnostní odhalení desky proběhlo dne 9. října 1961.

Klasicistní, empírově upravená patrová budova na obdélném půdorysu, s mladší západním kolmým křídlem z roku 1818 na obdélném půdorysu, krytá šindelovou mansardovou střechou. Hlavní zahradní průčelí budovy je zvýrazněno patrovým středovým rizalitem na obdélném půdorysu, završeným empírovým trojúhelníkovým štítem, z doby přestavby roku 1810. Původně byl rizalit tvořen portikem se čtveřicí předsazených sloupů, nesoucích terasu, lemovanou další čtveřicí sloupů, vynášejících klasicistní trojúhelníkový štít. Mezi sloupy bylo umístěno zábradlí. Za vlastní terasou bývalo prolomeno velkých obdélných polokruhově zakončených oken, ústících do hlavního reprezentativního Labitzkého sálu.

Ústřední místností prvního patra, přístupného vystupujícím schodištěm na čelní straně budovy, je reprezentativní slavnostní sál, tzv. Labitzkého sál, původně zvaný Blücherův, patrně již zdoby výstavby budovy. Obdélný sál je doplněn v horní části po všech čtyřech stranách galeriovým ochozem, vyneseným ze tří stran klasickými sloupy toskánského řádu. Z průčelní a zadní strany je sál osvětlen gotizujícími okenními otvory, v galerii průběžně obíhá řada sdružených hrotitých oken galeriového typu s jednoduchými sloupky. Jedná se o nejranější příklad reflexe pseudogotiky v Čechách. Strop sálu je zdoben zrcadlovou nástropní freskou od českého malíře Josefa Kramolína z doby kolem roku 1800 ve stylu pozdně barokního ilusionismu a nastupujícího romantismu. Alegorická malba žní zachycuje bohyni hojnosti Ceres, sedící na oblaku a rozdávající snopy polní úrody. Bohyně je obklopena svým průvodem, do kterého se radostně mísí dětské postavičky, zatímco po stranách na obloze poletují andělé, mávající květinovými věnci. Stěny sálu jsou opatřeny nástěnnými malbami od stejného autora se scénami z loveckého života s perspektivní architekturou, navazující na jakousi barokní gotiku. V místnosti bývala umístěna lóže pro netančící hosty a místo pro orchestr. Nad nimi byla ve volném prostoru situována galerie a místa pro přihlížející. V druhém křídle objektu je umístěna větší reprezentativní prostora, tzv. Pruský sál z roku 1818.